NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

TÉMA TÝDNE.

ŽIVOT VE VZPOMÍNKÁCH

16. března 2018 v 1:51 | Zlatice
Po té co skončila, naše dvouhodinovka bowlingu při přezouvání do vlastní obuvi mě oko mrkne na pána, co se také snaží přezout. Botu prostě nezavázal na jeden nádech a tak chvíli odpočíval a pak další pokus. Je to jako, bych viděla svého tátu i pro něho bylo obouvání a zavazování tkaniček hrou na potápěče.

Škoda že nevím kde můj táta je a vlastně je-li ještě na živu protože pokud ano tak je mu přes 70 let.

Po rozvodu s mamkou odešel neznámo kam. Žádný kontakt na sebe nenechal.

Narodila se dcera a mě nějaký čas i mrzelo že, nepozná svého dědečka. Když nad tím přemýšlím tak mu vlastně rozumím a nezlobím se na něj. Člověk se asi musí zbavit minulosti, aby mohl jít dál.

A jako čertíci z krabičky vyskakují vzpomínky na to, jak si mě často dobíral kvůli mým uším. Mám je stejné jako, všichni jen nahoře mě trošku odstávají.

V sobotu ráno mě chodil budit, ať nezmeškám letecký den, protože všichni mě podobní už čekají na přízniví vítr. Nebo když mě mamka posílala, do obchodu řekl, ať jde sestra, že venku hodně fouká a zatím co já budu z oblohy mapovat město a okolí on umře hlady.

Pouštěl mě večer ven, i když s tím mamka nesouhlasila. Čas návratu určil sám. Měl podmínku, že musím přijít přesně. Jednou jsem přišla pozdě o tři minuty a celý týden pak seděla zavřená doma.

Jé jaký já na něj měla vztek za to, jak se mi posmívá kvůli uším i za to domácí vězení. Tři minuty, a žádná omluva, ho nezajímala. No a jako každý puberťák i já řešila, proč nemůžu mít normální rodiče.

Dnes už vím že, to semnou myslel dobře. Legraci z mých uší si dělal pro to aby, mě naučil nebrat se tak vážně a smát se sama sobě.

A dochvilnost? Není to tak dávno co, mě pozvali na pracovní pohovor. Tu, práci sem chtěla dělat i když jsem věděla že, nemám praxi ani potřebný certifikát. To místo jsem získala proto, že jsem jako jediná přišla včas. Práci mám a je krásné když můžete dělat za peníze to, co vás baví. Ano táta mě naučil chodit všude včas.

Je toho hodně za co bych mu chtěla poděkovat.

Určitě si řeknete, že dnes je fůra možností jak někoho najít. Ale já to tak nechci, protože on ví kde, nás hledat. Asi má důvod proč chce, nechat minulost spát.

Tak utřu slzu co, mi teče od oka. A budu se smát třeba sama sobě, tak jak mě to učil, a nebo jen pro to, že on měl smích rád.

MASKA

7. března 2018 v 17:52 | Zlatice

Někdy je dobré jen tak si sednout a pozorovat lidi. Prostě sedět a dívat se, klidně na ulici, parku nebo v kavárně. Prostředí není důležité, já takto sleduji, jak se lidé k sobě chovají. I u docela cizích lidí si všimnete určitých vzorů chování.

Zrovna nedávno jsem pozorovala, v kavárně mladého muže zaujal mě tím, že na něm bylo vidět očekávání něčeho důležitého a takový zdravý zájem. Dám mu jméno Jan. Ve tváři i v očích měl, Jan napsáno že to na co čeká je pro něj důležité. Po chvíli si k němu přisedl muž a jen co si s ním Jan podal ruku a pozdravil, vidím, jak mu tváří proběhla změna. Jan se mě proměnil před očima. Upřímné nadšení vystřídal falešný úsměv od ucha k uchu, který ale nepřešel do očí. Jan se díval očima dravce co, číhá na kořist. Ten druhý muž měl na tváři jen lehký úsměv a jiskru v oku. O čem se spolu mluvili nevím a nebyla jsem tak blízko, abych hovor slyšela. Jan držel slovo, snažil být přesvědčiví ovšem jeho tvář s tím falešným úsměvem a studené oči asi nešli dohromady s tím, co říkal. Pak vidím jak, se záda muže napřímila, jeho tvář nabrala spolu s očima tvrdý výraz. Něco řekl, zvedl se a odešel. Škoda že se neohlédl, viděl, by zase toho skutečného Jana, kterému spadla maska a jeho tvář nyní vypadala zmateně a oči velice smutně. Muž procházel okolo mě a na tváři už zase měl ten lehký úsměv a jiskru v oku.

Takové jednání mě jen utvrzuje v tom, že to že sama žádné masky nenosím je správné. Pravda je že tuto potřebu jsem ani nikdy neměla. Říkám lidem, co si myslím, mluvím pravdu a na nic si nehraju. Nedělám se před nikým hezčí. Mí, přátelé mě mají, rádi takovou jaká jsem a na ostatních mi nezáleží.

Loni na jaře jsem se byla podívat na hrad Buchlov. Kdo má rád hrady a zámky zajeďte se tam podívat protože, hrad je zajímaví a okolní krajina nádherná.

Při prohlídce hradu mě na zdi zaujalo cosi, co vypadalo jako maska (fotografie pod článkem) když mě něco zajímá a nevím na co to je tak se zeptám. Průvodkyně byla fajn žena a tak mi odpověděla, že tato maska se ve středověku na Buchlovském panství nasazovala ženám i mužům co pomluvu vymýšleli a dále ji šířili.
Nejsem, zrovna zastáncem středověku byla to temná doba. Ovšem tento trest považuju za úsměvný a originální. Je škoda, že se nedochoval do dnešní doby. To by člověk hned na ulici poznal kdo je kdo. To by si každý rozmyslel slova, co mu s puse vyjdou.

Ale žijeme tady a teď a zatím co Buchlovskou masku už nám nikdo nasadit nemůže, naše současné, promyšlené masky zůstávají. Patří k této době.

TUŽKA V RUCE

27. února 2018 v 19:56 | Zlatice
Nepamatuji se, v kolika letech jsem se naučila držet tužku v ruce tak aby sloužila přesně k tomu na co je určena tedy na psaní.

Co mám vždy u sebe v kabelce je právě tužka a pro mě nezbytný diář. Řeknete si, že v době chytrých mobilních telefonů to není tak nutné. Také vlastním jeden tento moderní předmět kde je i aplikace diář, takže bych nemusela nosit všude sebou tu svou knihu a k tomu nezbytnou tužku. Po pravdě já to zkusila, jenže to není ono. V tom asi jiná už nebudu.

Tužku také potřebuji při svém styku se světem duchovním. Říká se tomu automatické písmo. Tímto způsobem mluvím s druhým světem už hodně let. Tento svět ke mně promlouvá hlasem mého duchovního učitele Jakoba. Tady na blogu vytvořím rubriku, která se bude zabývat vším so na tohle téma vím. A také přidám několik sdělení od Jakoba, které by lidi mohli zajímat. Ale všechno má svůj čas.

Vždycky jsem obdivovala lidi co, umí malovat. Mám ráda obrazy a na nich barvy, které se krásně prolínají, jedna s druhou tvoří jakési spektrum které, na mě ve výsledku působí velice uvolňujícím dojmem. Měla jsem v sobě tiché přání že, bych také chtěla umět malovat. Mé pokusy s tužkou ovšem nebyli zrovna líbivé. A po čase jsem to vzdala.

Ale nakonec se mě mé přání splnilo. Je to asi rok co jsem klikla na aplikaci malování v notesu a jen tak pokus omyl provedla pár tahů štětcem. A najednou jsem věděla že, to je ono. Tady budu tvořit obrázky. Malování na počítači mě baví. Když maluji, obrázek všechen stres odchází a vystřídá ho pocit klidu a pohody.

Co by mě ale ani ve snu nenapadlo, že právě na malování tužku v ruce potřebovat nebudu.

MLÁDÍ

21. února 2018 v 16:15 | Zlatice
Moje mládí... Já byla taková neřízená střela. Do všeho jsem šla naplno a brala, co život v tomto nezralém věku nabízel. Je toho jen málo co jsem nezkusila. Taky pár vzpomínek, za které na sebe zrovna pyšná nejsem, ale to byly jen chyby, ze kterých jsem si vzala ponaučení. A mládí je tu od toho abychom se něčemu naučili a byli tak lépe připraveni na to co přinese budoucnost.

Ano na své mládí vzpomínám, ale stará se necítím a nejspíš ani cítit nebudu. Můj věk už dávno přešel čtyřicítku a já mám stále plány, co chci ještě zažít a kam se podívat. Zdravá jsem na to tak, akorát. Ovšem svému tělu věnuji víc péče, aby moje plánované aktivity vydrželo. A vrásky na tváři, tak s tím si hlavu nedělám. Prostě patří k životu. Jedny jsou od smíchu a druhé od bolesti, a když se ráno podívám na sebe do zrcadla tak vím, že žiju.

Blížím se do věku kdy i smrt může přijít. Já se jí nebojím. Určitě poznám, až se bude blížit můj čas a ve své poslední hodince budu myslet na to, jak jsem si to tu krásně užila.

Co mě ale hlava nebere je - no klikla jsem tu na pár článků - můj výběr byl čistě náhodný a moje očekávání asi příliš optimistické - to že mladí lidé píší, o sobě mě těší - čemu nerozumím je, jak oni se dívají na sebe a svět okolo.
TT je mládí a já zde čtu články o anorexii, sebepoškozování, depresích, migrénách, stavech úzkosti a nakonec o tom jaké je to utrpení přežít rodinou oslavu.

Přijde mě že mladí lidé při tom všem životě, nechtějí, nebo neumějí žít. Možná se bojí života a tak se schovávají za nemoc.
Na každou nemoc je lék chce-li se člověk uzdravit. V lékárně ho ale nenajdete. Tím lékem je práce na sobě samém a věřte, že změnit sám sebe je práce nejtěžší. Chce to hodně odvahy a trpělivosti. Pro začátek stačí mít ráda sama sebe. Ono totiž vše co se nám děje je jen zrcadlem nás samotných. Takže ti ostatní mě dávají, jen tolik lásky kolik já jí dávám sama sobě. A tak je to se vším.

Na depku a světabol bych tu měla ještě jeden lék a tím je moje máma. Když mě bylo ještě sladkých náct, tak jsem vlastní vinou ztratila, kluka na kterém mě záleželo. Ležím ve svém pokoji, tupě zírám do stropu a v myšlenkách se utápím v sebelítosti. Mamka přijde, z práce chvíli se na mě dívá a pak se zeptá, proč nemám splněnou práci, co mě napsala na lístek. Moje odpověď mám depku a bolí mě hlava. Jen kývne a řekne, ať se laskavě přestanu nimrat v pitomostech, že depku mám pro to, že jsem líná a vím to o sobě no a hlava mě bolí z nedostatku pohybu. Jestli mám málo práce tak že mi další může přidat. Po pravdě tento lék zabral. Večer jsem usínala klidná s myšlenkou, že život dal a život vzal a dál se tím netrápila.

Pro vás mladé lidi co si přečtete, tento článek mám jedno doporučení. Mějte rádi samy sebe a svému tělu věnujte potřebnou péči tak aby vám dobře sloužilo. Neubližujte si. Poděkujte za to, co máte. Važte si toho, že máte zdravé ruce, nohy, páteř, oči. To všichni lidé nemají a žijí a nestěžují si.

Mládí je přece tak krásné tak pusťte do svých životů slunce, které prolomí ledy a naplní vás láskou a štěstím.

ENERGIE / E - UPÍŘI

12. února 2018 v 11:44 | Zlatice
Není to tak dávno, co jsem musela vložit svou energii do toho, abych se naučila dodržovat jakýsi řád ve svém životě. Ono když máte řád tak se vám stane jen velice zřídka, že něco nestihnete. Mít pořádek v tom co chcete daný den udělat je základem jak se vyhnout stresu. Je ale také dobré udělat si časové rezervy protože musíme jaksi počítat s tím, že svět také ovládá energie, která ne vždy rezonuje s tou naší klidnou a dobře naplánovanou. Takže se může stát, že autobus nebo vlak si přijedou podle jízdního řádu, který vůbec nesouhlasí s tím, co je zveřejněn. Nebo váš lékař na čas co jste objednaní vy, vezme někoho jiného. Prostě takových situaci je možno nasbírat za den i několik. Pokud s tím počítáte tak vás to nijak nerozhodí a jen si pomyslíte, že lepší je neočekávat že to bude lepší.


Ráda dělám to co, mě baví. Je neděle a já od rána lenoším, řekla bych, že i v lenošení je energie a mám jí přesně takové množství, jaké potřebuji.

Život mě naučil s ní zbytečně neplýtvat na hlouposti, jako jsou hádky nebo utěšování něčí sebelítosti, které mě stálo vždy hodně sil a stejně to nikam nevedlo.

Pak jsou tu ještě energetičtí upíři.

Osloví-li mě člověk, který potřebuje, pomoc či radu neodmítnu ho, ale dobře sleduji, zda skutečně chce svůj problém řešit nebo je jen e-upírem který se ke mně přišel dobít. Jako náhradní zdroj sloužím jen velmi nerada.

E- upírů je hodně a jsou to většinou lidé, co dobře vědí za jakou nitku zatáhnout, aby upoutali naši pozornost a tím si vzali díl energie, který chtějí a potřebují. Takto získanou energii ale nedokáží udržet a tak stále hledají nové způsoby jak na sebe upozornit. Většinu z nich poznáte snadno svým chováním ať už dobrým nebo zlým vždy na sebe umí soustředit pozornost ostatních. Určitě už jste si všimli že, jste byli vtaženi do rozhovoru či situace kdy už při jejím průběhu jste začali cítit únavu. Najednou se vám chce spát, i když jste se ještě před okamžikem cítili úplně čerství. V tom případě poblíž vás nachází tento E-upír.

Není nutné, aby se z vás stali nedobrovolní dárci, stačí, když jste všímaví. E-upír si často jen chronicky stěžuje na vše od politiky až po svou osobu. Mám vyzkoušeno, že na něj platí, když mu skočíte do řeči a otázkami tohoto druhu ( a co s tím budeš dělat? jak to budeš řešit?) mu vezmete nit a po několika takových otázkách hovor sám ukončí.

Často máme E-upíry i v řadách svých blízkých. Rodina je naším základem a proto je nutné zde jednat citlivě. Já jednala citlivě ale rázně a nebála se říct pravdu. A tím se náš vztah po čase hodně zlepšil.

Řekla bych, že energie je ve všem co děláme, na co myslíme, co mluvíme. Je neviditelná a všude okolo nás. Vtahuje nám do života jen to co, samy vyzařujeme. A to co žijeme je jen naše volba.

ŽÍT SVŮJ ŽIVOT

7. února 2018 v 9:58 | Zlatice
Co to vlastně je život? A můžu životu dát jméno, že je můj? Držím pevně život ve svých rukou?
Ano své tělo že mu dám najíst, napít a starám se o něj, tím ho při životě udržím. Ale nakonec ani tato péče nebude stačit. Život stejně skončí.
Poznám-li že se blíží konec, o čem budu přemýšlet? Budu myslet na to že i když jsem si vždy myslela, že žiji svůj život, tak ve výsledku vlastně nebyl můj?
Narodila jsem se, ale až do dospělosti se musela na vše ptát. Něco chtít znamenalo se dovolit nebo i prosit. Ne do své dospělosti jsem nežila svůj život. Ale snila o tom, jaký by mohl být.
A je, to tady z mláděte vyrostla žena, kalendář hlásí 18 let. Má radost je dospělá, už nemusí poslouchat a může si jít plnit své sny. Jenže narazí. Škola skončila tak šup do práce zadarmo tě nikdo živit nebude. Vydělej, si peníze neutrácej, za blbosti, ale šetři, ať máš kde bydlet. Pak můžeš žít po svém. Takže vlastně žádná změna jen školu vystřídala práce.
V době mého mládí když se holka nevdala do 21 let tak to byla pohroma. Ty šeptandy co se vedli. Proč to tak je? Co je na ní nebo v ní špatného? Kde udělali rodiče chybu? To že se holka jen nechtěla, vdávat nikoho nezajímalo. Ovšem já si prosadila svou a nevdala se. A tím si chtěla zachovat alespoň kousek svobody a ne zase k někomu patřit. Mé rozhodnutí se nezměnilo ani, když se nám narodila dcera.
Uběhlo pár let a můj vztah s přítelem skončil. Říkám si je načase žít konečně po svém podle mých přání. Ale co to. Dcera byla malá a tak se vše točilo kolem ní a jejích potřeb. Nestěžuju si, byla to krásná léta. Ale zadarmo nám nikdo nic nedal a tak jsem se musela soustředit na praktickou část života ve, kterém hráli hlavní roli peníze.
Mé dceři bude za pár dní 19 let. Ještě studuje, ale doma ji už moc nemám.
Říkám si je načase začít žít ten svůj život a dělat to co jsem vždy chtěla. A najednou zjistím že, v mé hlavě není žádný sen, který bych neprožila. Když se dívám zpátky, je to dlouhá cesta. Vidím smích a taky slzy, námahu, bolest, naději, štěstí, lásku a přátelství. Vidím místa co, jsem navštívila a vzpomínám jak, všude bylo krásně. A vím že, žádný okamžik svého života bych nevyměnila za jiný.
Pravda je že já jsem žila a žiju svůj život.
Svému dětskému snu o princi na bílém koni a životu bez práce se dnes jen usmívám.

ABSOLUTNÍ NULA

9. ledna 2018 v 12:29 | Zlatice
Naše společnost je zvyká hodnotit lidi podle toho, co mají nebo čeho dosáhli. Nedívá se na člověka jako takového na jeho povahu, myšlení, či lásku ke všemu co dělá. Lidé chtějí vidět úspěchy jiných ale často ne proto, aby je to nakoplo změnit svůj život. Stačí jim ujistit se, že oni samy vlastně už nic nemusí. Proč trávit čas námahou a prací.
Ovšem po čase každý přijde na to, že zůstat v nečinnosti mu už nestačí. Že mu něco v jeho životě chybí. Chce, aby tady po něm zůstala viditelná stopa. Dnešní doba je plná zavádějících informací. Často sebe hodnotíme a srovnáváme s lidmi, kteří jsou podle nás či společnosti v něčem úspěšní. A také soudíme a odsuzujeme lidi, kteří tvoří dno společnosti.
Co my ale víme, o životě lidí. Jaká je vlastně cesta za úspěchem i pádem.
Ono nemít nic, být tou nulou na dně společnosti, má také svůj účel. Při pohledu na špinavého a často také opilého bezdomovce si uvědomíme, že takto skončit nechceme. Myslím, že takový člověk je na světě i proto aby nám ukázal, jak to bude vypadat, když svůj život pošleme do kytek.
Ano často jsou mezi bezdomovci i lidé, kteří se na dno společnosti dostali ne vlastní vinou. Jsou tragické životní situace, kdy člověk upadne do bolesti a polosvěta a je s cela mimo realitu. Je ponechán sám sobě často bez pomoci. Ovšem návrat to reálného světa pak bolí o to víc. Vlasně, zjistí, že za tu dobu co byl, pryč přišel o vše, že je nikým a nemá nic. Zapadne do společnosti těch, o kterých si myslí, že jsou na tom stejně jako on Nějaký čas i takto přežívá.
Něco vím o touze těchto lidí vrátit se zpátky, ale taky vím, že to vyžaduje velkou práci na sobě. Žebřík, lidských hodnot je dlouhý a jáma, ve které, uvízli je, hluboká. Jen práce na sobě samém a odpuštění sobě i ostatním jim pomůže odrazit se a vykročit na cestu vzhůru. Jediným, majetkem na této cestě bude víra v sebe sama a v to že to dokáží.
Už nesoudím a neodsuzuji tyto lidi, protože nevím, do jaké životní pasti se chytili, že je to přivedlo až na dno. Většina z nich možná věří tomu, že si nic jiného nezaslouží a jejich život je jakási forma trestu sebe sama.

Každý z nás v životě stoupá a padá, nebo čas od času zakopne, myslím, že stačí jen věřit v sebe a jít dál...

SLIB

6. ledna 2018 v 19:55 | Zlatice
Nevím už, kdo v mém dětství mi řekl, že nemám něco slibovat, pokud to nechci nebo nemohu splnit.
V životě jsem se ne vždy touto dobrou radou řídila. Často jsem něco slíbila jen pro to, aby na mě člověk co něco potřeboval, už přestal tlačit. Tenkrát před lety jsem si myslela, že je dobré lidem vyhovět. Když pro druhého něco udělám, budu pak mít dobrý pocit. Jenže něco bylo špatně a pocit radosti z dobrého skutku nepřicházel. Vlastně jsem cítila jen únavu a prázdno. Uvědomila jsem si, že takto se cítím, když dělám něco, co mi bylo vnuceno. Po takové činosti jsem byla unavená a bez nálady. Zamyslela jsem se a přišla na to, že když něco slíbím, musí to jít ze srdíčka. A naučila se říkat ne. Po čase přišel pocit jako bych shodila nějaké závaží.
Myslím, že je dobré pro všechny si vždy dobře rozmyslet, co a komu slibujeme. Pokud jsme nuceni slíbit a následně dělat to co nechceme, vždy je možnost se s citem z tohoto nátlaku omluvit. Ovšem ne vždy citlivé odmítnutí zabere. v takových případech vždy používám důrazné NE
 
 

Reklama