NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

TÉMA TÝDNE.

CESTA

3. července 2018 v 10:45 | Zlatice
Jestli je život cesta tak vede zcela neomylně do cíle. Každý z nás cestu životem vidí jinak. Pro někoho je osudem, pro jiné zkouškou a ostatní se cítí jako na procházce růžovou zahradou.

Netuším jestli je nám délka této cesty předem daná, nebo si ji krátíme či prodlužujeme tím jak žijeme.

Co člověk to jiná povaha. Asi pro to se naše cesty liší. Některá má spoustu zatáček a křižovatek, jiná je rovná. Můžeme jít po cestě polní, plné kamenů a výmolů, nebo lehce našlapovat po hladkých dlaždicích.

Patříme k jednomu druhu a tak jsme si vzhledem podobní, ovšem naše myšlení se liší a proto se liší i naše životy.
Je možné ovlivnit to co nás na koci naší životní cesty čeká? Nebo máme už vše předem dané?

Ano od mala jsme připravováni na to, co bude až začneme chodit do školky, až budeme chodit do školy, až budeme na střední, až budeme chodit do práce, až budeme mít svatbu…. Stále si svým myšlením na to všemožné až, zkraje nevědomky to když jsme ještě děti a po čase vědomě vytváříme cíle. Tím co chceme a na co myslíme, ovlivňujeme stav naší cesty, po které šlapeme.

Nikdo z nás to nemá jednoduché. Každý zná to rozhodování se a nejistotu jaký bude výsledek našeho snažení. Na začátku všeho nového nás trápí pochybnosti o smyslu toho, čeho chceme dosáhnout. Často také chybí odvaha zkusit něco nového a neznámého.

Máme-li jasno a konečně víme co chceme, oznámíme náš cíl lidem okolo nás. Cítíme zklamaní, kolik lidí od kterých jsme čekali pochopení, nás od naší vize cíle zrazují. A posloucháme řeči o tom za jakým jsme se to vydali nesmyslem. Je to vždy taková první zkouška naší rozhodnosti a vytrvalosti.

Je-li naše odhodlání silnější než řeči lidí co ve svém životě nejsou schopni něco změnit. Pak máme za sebou první malé vítězství a do života nám vstoupí lidé noví a ti jsou naladěni na naši vlnu, naslouchají nám poradí a jdou vedle nás. Už víme že nejsme sami a ztraceni. Dosahujeme menších i větších cílů.

Jak cesta pokračuje, jsou na ní zatáčky, překážky, křižovatky. Učíme se, sbíráme zkušenosti, prožíváme situace, které píše sám život. A protože jsme stále v pohybu tak žijeme.

Ale i cesta životní nebo chceme-li osudová má svůj cíl. Tento cíl má jméno smrt. Smrt je předem daná a nedá se na ní nic změnit. Některé z nás si vezme ještě plné života a nepřipravené, zatím co jiní na ni marně čekají nemocní a v bolestech na nemocničním lůžku. Říká, se že smrt je jediná spravedlnost pro nás všechny stejná.

Ale proč některé si bere hned a jiní na ni musí dlouho čekat?

Myslím že, za to může kvalita našeho života. V hodině smrti jsme všichni nazí. Je jedno jakého postavení v životě jsme dosáhli, co vlastníme nebo jak tučné je naše konto. Tam na konci cesty uvidíme skutečnou pravdu o nás samotných.

Já přeji vám i sobě až uvidíme cíl naší cesty životem, aby ten náhled do pravdy byl plný krásných vzpomínek, pocitu klidu a smíření se s nevyhnutelným, kdy s úsměvem na tváři si řekneme měl(a) jsem krásný život a s nikým bych neměnil(a).






POSEL Z JINÉHO SVĚTA.

27. června 2018 v 21:49 | Zlatice

Být tebou - držím se cílů, které sis dala a pokračuji ve svém snažení tak dlouho jak mi to káže svědomí a vůle tvá.
Být tebou - nenechám se více prosit o splnění přání, které máš v sobě a stále je jen obcházíš, protože ti strach nedovolí naplno se věnovat tomu, co už víš a co umíš ze všeho nejlépe.
Být tebou - všem řeknu, kdo jsi a co umíš a jak můžeš pomoci sobě i ostatním.
Být tebou - pomohl bych ti a poradil tak jako já tobě už několik let.

JENŽE JÁ NEJSEM TY. JSEM JAKOB TVÚJ DUCHOVNÍ RÁDCE A UČITEL. NEMÚŽU TI ZE SVÉ POZICE ORGANIZOVAT ŽIVOT.
MÁŠ SVOBODNOU VŮLI JAKO VŠICHNI LIDÉ. TY SE MUSÍŠ ROZHODNOUT, ZDA MÉ RADY BUDEŠ BRÁT NA VĚDOMÍ.

JSI VELICE HODNÁ DUŠE A MNOHO O ŽIVOTĚ VÍŠ. UMÍŠ DÁT SÍLU I ENERGII TĚM CO JÍ POTŘEBUJÍ. VŽDY NEOMYLNĚ POZNÁŠ FALEŠNÉ A ZLÉ LIDI CO JSOU PŘEDURČENI K TOMU, ABY JINÝM ŠKODILI. NIKDY TĚMTO LIDEM NEDOVOLÍŠ ABY, ÚTOČILI NA TY, CO MÁŠ RÁDA.

JSI ANDĚLEM DOBRA, KTERÉ V SOBĚ NOSÍŠ A VĚČNÝ BOJOVNÍK ZA SPRAVEDLNOST NA TOMTO SVĚTĚ. MÁŠ V SOBĚ LÉČIVOU SÍLU LÁSKY. TVÁ ENERGIE JE SILNÁ A MŮŽE, POMOCI VŠEM KDO JI POTŘEBUJÍ.

JSI TU PROTO, ABY SI POMÁHALA SOBĚ I OSTATNÍM. SVŮJ OSUD DRŽÍŠ VE SVÝCH RUKOU. SNAŽÍŠ SE UDRŽET SVŮJ ŽIVOT V ROVNOVÁZE.

DÁVEJ LÁSKU A USMÍVEJ SE NA TENTO SVĚT. POMOZ TOMU, KDO TĚ OSLOVÍ.

Být tebou - tak dobře vím, kdo jsem a že není nic, co by mi mohlo ublížit, pokud si to sám nebudu přát.
Být tebou - mám jistotu ve všem, co dělám, protože vím že, víra v lásku, mě vždy povede tou cestou nejbezpečnější.
Být tebou - tak sem napíšu vše, co jsem ti sdělil. Jakob.

TVOŘENÍ MYŠLENKOU

16. června 2018 v 21:58 | Zlatice

Je budoucnost sbírka našich myšlenek a přání? Tvoříme si budoucnost samy, nebo je nám předem daná…

Já to vidím tak že se určitě každým okamžikem, myšlenkou nebo činem na své budoucnosti podílíme. Vše co se nám děje si tedy tak nějak tvoříme.

A nyní si spousta z vás řekne, že to teda nesedí. Znáte hodné lidi, co mají těžký život plný různých nepříjemností. Stále musí řešit nějaké potíže či problémy které se na ně valí ze všech stran. Bere vás to za srdce a říkáte si že, oni si to nezaslouží. Protože problémy si přece nikdo nepřeje.

Jenže ono je to o tom že, lidi bereme podle toho, jak je vidíme tedy podle toho, jak oni chtějí být viděni.
Číst myšlenky druhému asi nikdo neumí a to co je na povrchu to hezké pro oko, nemusí být uvnitř. Je hromada lidských povah a nikdo neví na co který člověk myslí před tím než večer usne. Každá myšlenka či slovo je dílem ve skládance naší budoucnosti. To nač myslíme si do života, přitahujeme.

Někdo si řekne je to blbost, že vy si přejete vyhrát ve sportce a ono nic. V tomto případě je třeba si ujasnit svůj vztah k penězům. Pokud je berete jako nutné zlo a nemáte, je rádi pak se budou vždy kutálet směrem od vás a žádného bohatství se v životě nedočkáte.

Je zvláštní jak málo energie dáváme do toho co, doopravdy chceme. Do toho o čem sníme a chceme, aby se to splnilo. Často chodíme okolo svých přání po špičkách, jako by mohli zmizet. Držíme, si je a hýčkáme ale, dále je nerozvíjíme.

Ovšem když nás něco nebo někdo naštve, to jsou naše myšlenky o hodně silnější. To si ani neuvědomíme, jaká smršť myšlenek se nám prožene hlavou. Také slova nabyté energií vzteku nekontrolujeme. A tím si také přidáme další díl do skládanky jménem zítra, pozítří za týden, měsíc někdy rok i více let ale vše špatné co jsme v jednom okamžiku stvořili, se vrátí, zase zpátky k nám. Pak nás nepříjemnost, kterou jsme stvořili v minulosti a už i zapomněli, zastihne nepřipravené. Hodí nás to do pocitu smutku a klademe si otázky proč se to děje zrovna nám.

Bylo by dobré se zamyslet nad svým pohledem na svět a lidi v něm. Nepomlouvat, nesoudit, neodsuzovat. Hledět si svého a nechat ostatní žít jak chtějí. Vždyť stačí přestat se užírat závistí a vážit si toho co máme, čeho jsme dosáhli a těšit se ze sebe samých když se nám něco povede.

Myslím si, že každý si svou přítomností tvoří budoucnost. A ruku na srdce to jestli bude taková, jakou si přejeme, nebo ne to opravdu záleží jen a jen na nás.

PRINC NA BÍLÉM KONI?

3. května 2018 v 12:32 | Zlatice

Bylo to jen pár měsíců po té, co poslední zvonění ukončilo má školní léta. A hned nástup do mého prvního zaměstnání. Pracovní doba byla jen na denních směnách a já najednou nevěděla co s volným časem doma odpoledne. To ale netrvalo dlouho. Čtení, bylo to, co mě vždy bavilo. A protože, knihy byli, tenkrát drahé přihlásila, jsem se do knihovny u nás ve městě.

Byl pátek a já zavřela přečtenou knihu, víkend před sebou a nemám,žádné čtení. Chytla jsem knihy nachystané na vrácení a utíkala do knihovny na poslední chvíli, než ji zavřou.

Ke dveřím knihovny dobíhám, pět minut před koncem pracovní doby, beru za kliku, ale ona tam už není, dveře se otevřeli, ovšem já čekala, odpor dveří a tak síla vložená do tohoto pohybu mě žene dovnitř. Padám a knihy co nesu, v náručí se rozletí okolo mě s hlasitým pleskáním. Připravuju se na tvrdý náraz, ale ležím na něčem měkkém a teplém.

Z myšlenkou na pořádný trapas pomalu zvedám hlavu a cítím, jak rudnu. Za okamžik hledím do oříškově hnědých očí a obličeje mého vysněného prince. Na tváři má úsměv od ucha k uchu a ke mně jen prohodí ,, hop" snažím se posbírat zbytek své důstojnosti a zvedám se. Nohu mám ale zaklíněnou pod jeho tak na něj spadnu ještě jednou. To už se směje nahlas a já s ním.

Knihu si žádnou nenesu, mám rande se svým princem. Jmenuje se Michal. V duchu si opakuji jeho jméno a stále nějak nemůžu uvěřit že, jdu na rande s klukem, kterého jsem vídala jen ve svých snech. Přemýšlím o tom co, si vezmu na sebe protože, se mu chci líbit tak jako on se líbí mě.

Nakonec si oblíkám to v čem, se cítím dobře a pohodlně. Jdu na místo naší schůzky a už z dálky vidím, že na mě čeká. A vidím ještě něco čeho, jsem si v knihovně nevšimla. Jeho oblečení bylo hezké ale taky drahé. To ale nebylo první překvapení protože, mě zavedl ke svému autu co, dostal k narozeninám. V autech jsem se moc nevyznala, ale tuším že, to bylo BMW.

Bydlel ve městě, které je od nás vzdálené cca hodinu jízdy autem. Proto jsme se vídali jen o víkendech. Jezdil za mnou a vždy měl plán co, budeme dělat a kam, se podíváme. Vlastně rozhodoval o všem. Ne vždy se mě to líbilo. Ale on uměl tak krásně vysvětlit, proč je důležité aby, o všem rozhodoval sám.

Když jsme spolu byli dva měsíce, přijel a byl nějak vážný, nesmál se, nemluvil. Jako by vnitřně s něčím bojoval. Nakonec mi řekl, že chce, abych jela s ním na nějakou rodinou oslavu. A že pro mě přijede domů, protože má pro mě dárek. Já se těšila a na svém vzhledu si dala opravdu záležet. Oblekla jsem si své nejlepší šaty a k nim nedávno koupené lodičky. Takto oblečenou mě ještě neviděl a já se mu chtěla moc líbit. Ale on si ani nevšiml, co mám na sobě. Vlastně mám pocit že se na mě ani nepodíval. Z auta vytáhl velkou krabici a řekl mi že, si mám vzít na sebe to co je v ní. Ještě dnes si vybavuju ten pocit, jako když do mě bodne nožem. To bolelo a hodně. V krabici bylo vše. Šaty lodičky i spodní prádlo. Vše luxusní značkové drahé. Já tu krabici zavřela. Najednou jsem věděla, že pokud si ty šaty obléknu tak budu v pasti. Zavře mě do zlaté klece a bude rozhodovat o všem i o mě. Nedovolí mi být sama sebou. Já přece takto žít nechci. Co chci je muž, co mě bude mít rád, takovou jaká jsem. Nevím kde, se ve mně vzala ta odvaha. Já šla za ním ven a krabici mu vrátila. Ty krásné hnědé oči byly najednou zlé.

Řekl mi že, u něj doma ženy poslouchají a jejich hlavní zájem je aby, měl jejich muž zajištěno veškeré pohodlí. Ženy v jejich rodině nechodí do práce ale, starají se o sebe a domácnost tak aby když přijde, muž večer domů měl klid. Mluvil ještě dlouho, ale já už ho neposlouchala. Řekla jsem mu, aby odjel že, už ho nechci vidět, a že se s ním rozcházím. Mluvil ještě něco o tom že, u nich žena nemá právo rozhodovat o vztahu to že, dělá vždy jen muž. No já zašla do domu, zavřela dveře a nechala ho tam stát.

Ano potkala jsem svého prince. Kdybych s ním zůstala, žila bych si na vysoké noze podle článků v novinách o něm a jeho rodičích. Jenže hrát oddanou ženušku, která vzhlíží ke svému muži a slepě papouškuje vše co, on řekne… tak na to nemám povahu...

Zvláštní je že já se ho vlastně nezeptala, proč tenkrát byl v našem malém městě a co chtěl či dělal v Obecní knihovně?



OTÁZKY A ODPOVĚDI.

25. dubna 2018 v 4:32 | Zlatice

To jsem si nedávno užívala svou chvilku sluníčka na jednom z menších náměstí. Na polední hodinu zde bylo poměrně dost lidí a mě zaujala žena, která šla procházkovým krokem v tom všude přítomném spěchu. Zastavovala se u výkladních skříní obchodů a jak, se blížila, v její tváři byl, zájem jako by chtěla aby, jejím očím nic neuniklo. Ano bylo na ní, ještě něco jiného ručička na váze jí určitě ukazovala něco víc přes sto kilo. A k tomu jak to bývá i špatně padnoucí oblečení. Nějak nešlo se na ni nedívat. Ovšem stále civět jejím směrem, ani mě by se to nelíbilo, kdyby mě takto někdo pozoroval. Tak jsem si začala všímat toho co se děje v její blízkosti. A najednou mě bylo smutno. Smutno z lidí a jejich reakcí na její vzhled. Hlavně reakce žen ve věku 40+ byly hodně výmluvné. V jejich tvářích jsem četla odpor a znechucení. Když procházeli kolem ní. Tyto ženy byly hezké jak postavou tak, oblečením. Pak tu byla ještě parta mladých lidí. Ti se bavili mezi sebou dost hlasitě. Když žena okolo nich procházela tak ztichli a pak se všichni dali do hlasitého smíchu. Zaslechla jsem poznámky o strašidle za bílého dne a ještě pár slov, které zde nechci psát.

Mezi mnou a ženou byla kašna, kterou ona si fotila. A pak ji vidím, jak oslovila pár lidí, jenže každý jen zavrtěl hlavou a šel dál. Možná měli na spěch. Netroufám si hodnotit. No žena se bezradně dívala kolem sebe ale, jejím směrem nikdo nešel. Opustila jsem svou vyhřátou lavičku a šla k ní. Ano také mě oslovila, chtěla abych, jí vyfotila u kašny. A já fotila. Od party mladých lidí se ozvalo znova pár nemístných poznámek na její vzhled a někteří lidé mě míjeli s očima navrch hlavy. Vrátila jsem ženě mobil a chtěla jít zpět do práce. Ona mě však lehce chytla za ruku a poděkovala mi za to že, jsem jí udělala den hezčí.

A já si kladu otázku. Kdo nám dal právo soudit a odsuzovat lidi podle toho jak vypadají? Kdo určil že, krásní jsou jen štíhlí lidé? Vždyť často anorektické modelky jsou jen průměrně hezké po té, co se odlíčí. Neexistuje patent na krásu. Nebo ano? Pak bych ale chtěla znát jeho podmínky.

Ptám se sama sebe, co ještě všechno musím vidět a pochopit na tomto světě který se měří jakýmsi pokrouceným vzorcem lidských hodnot. Bezohlednost je všude přítomná. Láska a dobré srdce tu chodí s almužnou.

Když jsem tu ženu fotila, projížděl autem, můj kolega z práce, který tam nedaleko bydlí. On tu ženu zná. Řekl mě že, je, to velice hodná paní, která měla do nedávna postavu jako proutek. Je ale, vážně nemocná její tělo zadržuje vodu a lékaři neví proč. Vše si fotí pro to, aby až nebude moct chodit si mohla na fotkách prohlížet všechna místa, které měla ráda.

Ano často o životě toho druhého nevíme vůbec nic. Ovšem nebrání nám to v tom, být zlí.

KDYŽ ZAVŘU OČI.

19. dubna 2018 v 2:35 | Zlatice

Čekala mě operace páteře. Tato operace byla plánovaná a měla trvat šest hodin. Datum jsem si poznačila v kalendáři, asi proto, že si tam píši vše. Prostě nejde zapomenout na datum a čas kdy mě vezmou na sál kde, sice vše zaspím, ale po probuzení se ukáže, jaký bude můj další život. Já se na ten den těšila. Ne jen na to že se konečně zbavím bolesti. Já měla jedno velké přání a prosila jsem v duchu za to aby se mě splnilo.

Věřím v to že, smrtí život nekončí. Jakási část z nás, vědomí nebo duše žije dál. Do hmotného těla se narodí jen pro to, aby splnila úkoly a po smrti se mohla stát součástí celku. Přesto čas od času červík pochybností o životě po smrti se objeví a kousne. Možná už tušíte jaké, bylo mé přání. Prosila jsem abych, se směla podívat ve spánku pod narkózou tam kam, duše lidí odchází po smrti.

Když mě vezou na sál, mám v sobě klid. Ve výtahu ošetřovatel vede řeč o tom, ať se nebojím, že takové operace jsou už běžné. Rozumím je to jeho práce dávat lidem klid. Ale já žádný strach necítím. Vjíždíme, do sálu dívám, se kolem sebe. Je tam hodně lidí, lékaři a sestry. Každý zná své místo. Pracují jako dobře namazaný stroj. Všichni mají na sobě oblečení ve světle fialové. Stěny sálu mají stejnou barvu jen o odstín tmavší. Fialová barva je moje, oblíbená usmívám se a říkám si, že se mě tu bude krásně spát.

Nádech výdech a oči se mi samy zavřou. Vidím tmu, jsem sama a všude je ticho. Nevidím ani sebe sama a nevím, jak vypadám, jen mě nic nebolí, a je mě lehko. Asi nic nevážím. Podívám se nad sebe a je tam jen malá bílá tečka. Jdu nebo spíš letím za ní a ona tečka se zvětšuje, jak se k ní blížím. Po chvilce se ocitám v bílém světle. Nejde popsat tak oslnivě bílou záři. Není nic, k čemu by se to dalo přirovnat. Procházím tím světlem a stále jsem sama. Bílé světlo postupně mizí a to co vidím je ještě krásnější. Je to jako, bych byla u moře na osamělé pláži. Ale není to jako na zemi. Tady jsou barvy jiné. Voda je modrá čistá a na povrchu má stříbrný lesk. Písek je jako posetý zlatým prachem. A vzduch ten je vidět jsou v něm bublinky se zlatou tečkou uvnitř. Vnímám že, to na co se dívám je zároveň součást mě samotné. Vše na co se podívám mě má rádo. Cítím okolo sebe lásku moře lásky všechno, co vidím, je láska která mě objímá a vítá. Pak uslyším hlas, ten hlas mi něco říká. Jen krátkou chvíli ke mně mluví. A najednou jsem zase v bílém světle. Letím do tmy a světlo se vzdaluje až, zhasne. Je tma a já slyším své jméno. Otvírám oči a vidím sestru, jak se na mě usmívá.

Mé přání se splnilo. Bylo mě dovoleno krátce nahlédnout tam kam, duše po smrti odchází. Co mě mrzí je že, si nepamatuji co, mi říkal ten hlas. Vím že, jsem tam nemohla zůstat protože, tu mám cosi nedodělaného. Smrti se nebojím, protože vím, co přijde až, naposledy tady na zemi zavřu oči.

Kdo chce vědět proč, jsem musela na operaci vše je ve článku http://zivotvobrazech.blog.cz/1801/20-nadeje

TROCHA ROZUMOVÁNÍ A KAPKA CITU.

10. dubna 2018 v 4:24 | Zlatice
Často jsem jako děcko a taky v pubertě slyšela od táty větu, co bych já za to dal, kdyby ta holka konečně dostala rozum. Zvláštní je že když se tak zamyslím, ještě dnes vidím spoustu věcí, co podnikali mí rodiče jako nerozumné. Už jejich svatba, vždyť tak rozdílní lidé jako oni dva museli vědět, že to nemůže vyjít. Teda na pár let ano. Na celý život určitě ne.

Jeden z chlapců co jsem s ním zrovna chodila, mi často říkal, že se mu na mě nejvíc líbí že, se chovám tak krásně nerozumně. No stačilo, abych se jednou zachovala jinak a bylo po lásce.

Dcera donesla poznámku ze školy a v ní stálo, ať podniknu zásadní kroky k vyřešení problému a přivedu svoji dceru k rozumu. Už si nevzpomínám, čeho se týkala ta poznámka. Ale do diáře jsem si tenkrát napsala svou odpověď. Paní učitelko, své dceři jsem domluvila. Ale váš další požadavek splnit nemohu protože, sama nevím jak, dítě které se ve 14 letech nepovažuje za dítě, přivést k rozumu. Věřím že, máte v tomto směru bohaté zkušenosti a určitě mi dobře poradíte. No odpovědi jsem se od paní učitelky nedočkala.

Asi tedy neexistuje patent na rozum. A co je pro, jednoho nerozumné pro druhého je úplně normální.

A citu? Toho ve mně bylo vždycky hodně. No nevyrůstala jsem v rodině kde, by se mluvilo o tom že, se máme rádi. A nějaké pohlazení nebo pochvala tak to u nás nebylo.

Možná proto cit, který ve mně byl, si našel směr ke zvířatům. Kočka co jsme měli, mě neměla ráda. A já si tak přála, aby za mnou chodila tak jako za sestrou. Jako děcko pro mě ještě byla neznámá informace že, kočka si sama vybírá koho, přijme a koho ne. No já s toho byla smutná a cítila se odstrčená.

Našla jsem si náhradu jinde a začala chodit za město do ohrad ke koním. Tam se sice nesmělo a ze začátku mě i hlídači odháněli. Já se ale nedala a chodila tam dál. Asi pro to že jsem jim často donesla mrkev, jablko, nebo chleba tak už na mě čekali a vítali mě. Kůň je dobrý přítel a poznáte že, vás má rád. Jenou tam byl hlídač co, mě neznal a já ho neposlechla, když volal, abych odešla. No rozběhl se proti mně ale kůň co tam byl semnou ho ke mně nepustil. Ano měla jsem tenkrát velké kamarády, co se nechali hladit a měli mě rádi. Tato koňská láska jaksi zaplácla díru osamělosti v mém dětství.

Když se naše rodina přestěhovala, do jiného města nějaký čas mi bylo smutno po mých velkých kamarádech ale i já už byla starší a můj cit sice z části zůstal u zvířat ovšem, většina nabrala směr spět k lidem.

Ano co člověk to jiná dávka emocí. Stále je co se učit, jak toho druhého pochopit. Jak poznat co je pravda a co lež. A zamyšlení nad tím proč cit o kterém jsme si mysleli že, tu bude stále, najednou někam zmizí. Na tohle téma mám stále hodně otázek a málo odpovědí.

Ovšem na cit nebo lásku, která mě tenkrát byla od koní dána, nikdy nezapomenu, možná proto že, přišla přesně v tom čase mého dětství kdy, jsem jí nejvíc potřebovala.

HRA NA JISTOTU

5. dubna 2018 v 3:26 | Zlatice

Nejsem zrovna člověk, co by šel s davem a co si myslí stádo ovcí mě pramálo zajímá. Tak nějak si vždy šlapu svou vlastní cestu. Když mě něco zajímalo, šla jsem za tím, často, hodně vytrvalá a došla do cíle. Tak ani nevím kdy, moje víra v sebe samu začala kulhat že, i já podlehla na deset let takzvané hře na jistotu.

Ženě samoživitelce s jedním dítětem po mateřské dovolené se práce nehledá lehko. Nejsem vybíravá, potřebuji práci a vlastně mi bylo jedno co, budu dělat. Pohovor střídal pohovor a všude stejný výsledek, nezájem.

A tak jednoho dne vejdu do továrny.

Já neměla tušení co, se tam dělá ani o jakou pozici žádám. Ten inzerát byl dlouhý a čtení nezáživné. Jaké bylo mé překvapení že, jsem byla přijata a ještě i s upravenou pracovní dobou tak abych mohla dceru vodit do školky. Řekla bych že, to byl můj první krok do neznáma, protože o své nové práci nevím vůbec nic. Po našem se to taky dá říct že, to byla haluz jak hrom.

Tříměsíční zkušební doba uběhla rychle a já věděla že, to co dělám, mě baví, ale chtěla jsem víc. Po půl roce se mě povedlo udělat test na pozici pro mě v nejvyšším platebním tarifu. Byla to zodpovědná práce a k ní díl stresu navíc. Teprve potom se rozhlížím a zajímám o to s kým, pracuji. No pro mě štěstí, vcelku dobré ženy přibližně stejného věku, sice různých povah ale se společným cílem udržet si tuto práci nejlíp až do důchodu. Pro mě úsměvné takto já neuvažovala. Po třech letech podepsaná smlouva na neurčito. Mám radost konečně jistota. Pozastavila jsem se nad tím, to nebývalo slovo v mém slovníku. A tu nová zpráva bude se propouštět a já ustrašeně koukám jako ostatní a přeji si, aby mě to minulo. A minulo mě to ještě mockrát. Spolkl mě systém fabriky, která hraje s lidmi hru cukr a bič. Možná bych tam byla ještě dnes kdyby, mé tělo nezačalo bolet z nepřirozených poloh a stresu. Ano stres a strach tam byl a možná ještě je denním chlebem. Já onemocněla a trvalo dva roky než, jsem byla zase schopna práce. Jenže už jsem byla jiná. Za ty dva roky proběhl ve mně návrat k mému starému já. Ono to už nešlo zapadnout mezi ty lidi co, se myšlením nikam neposunuli. Stále se sebou nechávali šikovně manipulovat. Jeden rok mi stačil abych, věděla že, tohle už nechci. Najednou mi jistota smlouvy na neurčito přišla jako velice málo a vlastě jiný důvod tam zůstat nebyl.

Můj druhý krok do neznáma.

Je mě už hodně přes čtyřicet a znovu začínám, takové já měla myšlenky. No strach ale nepřišel. Prošla jsem třemi různými pracemi. Všude to bylo stejné u pohovoru mazání medu kolem puse a pak skutek utek. Hlavou mi šlo že, se snad domluvili nebo je to tak moderní. Přišla i myšlenka jestli nebylo lepší zůstat v té jistotě. Určitě ne.

I hledání práce člověka unaví a tak se stalo že, znovu jdu na pohovor a o práci které se to týká nevím nic. Práci dostanu. A v hlavě mám myšlenky že, bych tu ráda zůstala až do důchodu. Sice se usmívám ale, vím že, semínko hry na jistotu bylo zaseto. Nedovolím mu růst ale některých starých vzorů se asi jen tak nezbavíme.

ALE.

27. března 2018 v 19:04 | Zlatice
Na svojí cestě mám nasbíráno hodně ale. Tato spojka mě provází životem celkem spolehlivě. Mám ráda ve věcech jasno tak stále hledám odpovědi a také je nacházím. Ovšem často uzavřu jedno ale a tím otevřu další.

Pracuji jako recepční a ostraha v jednom. To co dělám, mě baví a jsem tak spokojená. Mám na starosti poměrně rozlehlou budovu, která má už pár století za sebou. Je to už nějaký měsíc co jsem si říkala že, by bylo dobré zjistit kdo kdy a k jakému účelu tento palác postavil. No mé tempo je pomalé, a proto jsem se dopátrala, jen toho kdo byl předchozí majitel. Že to byla, armáda mě nepřekvapilo a taky nikam neposunulo. No nedám se odradit a budu pátrat dál. Asi se ptáte, proč mě to zajímá. Je to pro to že potřebuji znát odpověď na jedno, ale které s tím vším souvisí.

Dobře si pamatuji svoji první noční. Venku zima a pomalu se zvedá, vítr no takového počasí v zimně jsme si užili letos dost. Na budově je krásně teploučko a ven chodím na kontrolu jen pro svůj klid. V knize ubytovaných mám dvě osoby. Co nechápu - proč je každý ubytovaný v jiném patře. Blíží se půlnoc, oba hosté jsou dávno na pokojích.

Počasí se mi vůbec nelíbí a jako bych vzdáleně slyšela meluzínu, ne to zní jako by byl někde průvan. Nerozumím tomu, nikde nic otevřené nemám, všechny okna jsem zkontrolovala. Pak slyším slabé bouchnutí a je ticho. Poslouchám ticho a říkám si mám po starosti.

Ale to bych nebyla já aby, mi hlavou nešlo co, a kde mohlo bouchnout. Hodiny ukazují 00:30 a já se zvednu a jdu se podívat do horních pater. Stejně musím zkontrolovat, jestli hosté, zhasli na chodbách. Ve třetím patře je tma ale jak procházím mezipatrem, mám pocit jako by mě něco pozorovalo, když se otočím, nic nevidím, ale cítím že, tam nejsem sama. Pravda srdce mi bouchá trochu rychle no nic nádech výdech a pokračuju nahoru do čtvrtého patra. Tam také tma a ticho. Jen dveře k zadním pokojům jsou zavřené. Tam nemusím, stejně tam nikdo není ubytovaný. Udělám krok ke schodům a je to tu zas ten pohled do zad no cítím, jak se mi ježí chloupky za krkem. Nebojím se a není mi to nepříjemné. To že má tato budova svého ducha pro mě není zas takové překvapení. Jenže ono to nechce, abych šla dolů. Chvíli přešlapuji na místě. Pak se rozhodnu a pomalu jdu k těm zavřeným dveřím. Zvláštní tam mě to pustí. Je, tam pět pokojů všechny mají dveře otevřené. Aha to pokojské tu ještě nemají uklizeno. Stojím v chodbičce a nevidím nic co, by tu bylo špatně. Chci odejít a spojové dveře se mi sami lehce přibouchnou před nosem. Ano tentokrát už jsem se lekla. A hodně. Asi vám přijdu jako blázen no já začala mluvit na hlas. Říkám nevím, co chceš, a vím že, si tu. Dobře podívám se do pokojů, ale co bych tam měla vidět? Všechny pokoje jsou stejné tma a neuklizeno. Když kouknu, do posledního zjistím že, je okno nějaké divné. Nemá ten prostřední předěl s klikou. Jdu blíž a zjistím že, je otevřené dokořán a záclona je tak naaranžovaná aby od dveří nebylo nic poznat. Okno zavřu a cítím že, jsem sama. Už jsem klidná a nahlas poděkuji. Dobře vím jaký, bych měla problém kdybych, na to nepřišla.

Zvláštní hodně lidí se bojí duchů. Nebo toho, čemu nerozumí. Neříkám, že tomu, co se mi stalo, rozumím. Ten duch, entita či energie, mi přišla pomoct. A pomohla, já se jí nebojím.

Ovšem co mi strach nahání je lidská zloba a touha škodit druhým.

Ano jedno ale mám uzavřeno a zase se mi otevřelo další…


POSLEDNÍ DOPIS

21. března 2018 v 17:14 | Zlatice

Dívám se na čistý papír před sebou a koušu konec už druhé průpisky. Přemýšlím jak napsat klukovi, který je na vojně, že na něj nechci čekat a že se s ním rozcházím.

Rok a půl je pro mě dlouhá doba. Chci žít, chodit ven, poznávat nové lidi i kluky. Je mě 19 let a sedět doma a vyhlížet pošťáka mě nebaví.

Nemám ho ráda tolik, aby vzdálenost a čas co spolu nebudeme - no prostě to tak nechci.

Naše seznámení a cit, který nás oba zasáhl, to vše se stalo jen týden před jeho nástupem na vojnu. Když byl se mnou, tak bylo všechno krásné. Ale už není, nic necítím a je mi zima. Ne nemám ho ráda a musím mu to napsat. Zaslouží si vědět jaká je pravda. Stejně by to poznal a vlastně už se ptal, jestli se něco neděje.

Něco prasklo a tuha hnaná pružinkou letí ke zdi. Vlezu pod stůl a při hledání zbytků toho čím jsem chtěla psát, mě jde hlavou, že psal, abych přijela na přísahu. A mám jasno. Pojedu za ním a vše mu řeknu.

Hradec Králové je krásné město ale to jde mimo mě, v hlavě si opakuji slova, co mu chci říct. Celou situaci komplikuje to, že tu nejsem sama má tu rodiče a kamaráda. Ale co ona se nějaká chvíle najde a pak na to zklamání nebude sám.

Stojím u kasáren, čekám a pak ho uvidím, jak jde k nám. Jenže to co vidím, se mi líbí on za ten měsíc - no vypadá jinak - nebo to ta uniforma - dívám se a hledám toho kluka, co odjížděl. Srdce mi buší, mám sucho v krku a cítím, jak červenám. Mrkne na mě jedním okem, chytí za ruku a baví se se všema co, za ním přijeli. Nevnímám obsah slov, jen poslouchám jeho hlas a je mi krásně. Stisk na mojí ruce povolil, nevím, jak to udělal, ale jsme sami. Za tu krátkou půlhodinu jsme si toho stihli říct hodně, jen o rozchodu nepadlo ani slovo. Sedím v autě a dívám se, jak odchází. Netuším, kdy ho zase uvidím. Je mi krásně smutno a v hlavě počítám, kolik budu potřebovat známek na dopisy, než se mi zase vrátí domů.

Náš vztah vydržel 12 let. Prožili jsme spolu hodně hezké roky. Věděl že, se nechci vdávat a tak mě do svatby netlačil, ani když se nám narodila dcera.

Proč jen 12 let? On měl svého démona jménem alkohol, kterým postupně zničil vše. Jednoho dne, jsem zjistila že, už se na něj nemůžu ani podívat řekla mu, končím, vzala dceru a odešla.

Krabice plná jeho dopisů z vojny leží někde na půdě, ale já ji tam nechám, nemám, proč je znovu číst.

 
 

Reklama