NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

TÉMA TÝDNE.

DESET NEJHORŠÍCH

18. září 2018 v 13:31 | Zlatice
Snad v paměti dohledám,
jakých deset nejhorších v sobě mám.

Nic mě ale nenapadá
to není možné to je zrada.

Jdu hluboko skoro na dno
nacházím zde jenom bahno.

Všechno špatně to je v píči
slova sprostá ze mě křičí.

Ke všemu zlému se tu kloním
možná si jen ego honím.

Je to jako zrcadlo
pár slov co mě napadlo.

Něco venku něco doma
svět ovládá velká zloba.

Lidé nemají se rádi
jsou vším jen ne kamarádi.

Už jsem líná hnát se v před
bojovat za lepší svět.

Přesto že mám hodně roků
žití vnímám jako stoku.

Kde nicota se na vás valí
v rukou drží samopaly.

Schovává se za svou víru
ukazuje nám svou sílu.

Víme o ní, že je tady
vláda mlží slova zrady.

Spojme se a žijme v míru
ucpěme tu velkou díru.

Ze které se na nás valí
ti co drží samopaly.

Nejhorších deset v této době
podobá se jenom zlobě.

A možná bude lépe v hrobě!

Naděje je jako stopa
co do země vtiskla bota.

Člověka co ztratil víru
a jít dál už neměl sílu.

Tohle nejsou cizí boje
slova smrdí jak kopa hnoje.

Ptám se vás, co uděláme?

Když vojáky my nemáme?

Jsme zhýčkaní dobrým světem.

Co odkážeme našim dětem?

Čím bude ta země Česká?

Určitě ne tím co dneska.

Stanou se z nás otroci?

Pak nám není pomoci.

Každý Čech by měl být tvrdý
a vynadat všem co se hrbí.

Najít cestu pak jít v před
vybojovat lepší svět.

Sama v sobě spouštím hádku
chci se smát jak na začátku.

Sama sobě světu taky
zkusím věřit na zázraky.


Zázraky se přece dějí,
když se chce, když lidé chtějí.


ZODPOVĚDNOST NENÍ JEN SLOVO.

13. září 2018 v 3:42 | Zlatice




Můj vztah s přítelem se poslední rok řítil do propasti plné nedorozumění, žabomyších sporů a štěkání nechutností. Bylo to vždy tak rychlé a ostré jako by každý z nás potřeboval vyčistit své já od všeho, co za roky našeho soužití někde v sobě uložil. A že jsme šli hodně hluboko. Došlo i na slzy bezmoci cokoli změnit a tak několikrát padlo i slovo rozchod.

Měla jsem velkou potřebu někam odjet utéct od toho všeho a vyčistit si hlavu. Sestra mi navrhla, že jede v létě do Chorvatska a jestli chci můžu jet s ní. Já hned souhlasila. Když jsem to řekla doma byla další hádka, ovšem z ní vyšlo konečně taky něco dobrého. Řekli jsme si, že když dovolená tak pojedeme spolu a po návratu jistě budeme vědět, jestli ve vztahu pokračovat nebo ne.

Každý dal návrh na dvě země, kde se chceme podívat a pak jsme prošli to, co nabízí cestovky. Nejvíc se nám líbil Egypt.

Oba máme znalost tří jazyků jen částečnou, takže na domluvení nutného a potřebného to stačí ovšem na pokec s lidmi žijícími v jiných zemích je to málo. Bylo mi tedy jasné, že jedeme do krajiny, kde budeme po celou dobu pobytu odkázáni jen samy na sebe. Což ve stavu v jakém se náš vztah nacházel, byl celkem risk. Před odjezdem mi šlo hlavou, že je to poslední šance něco změnit. A tak jsem zahodila všechny své obavy a rozhodla se tu dovolenou prožít se vším, co mi nabídne a nenechat si ji ničím a nikým pokazit. S touto myšlenkou jsem nastupovala do letadla a na mém příteli bylo vidět, že i on sám se sebou udělal stejnou dohodu.

Po příletu do sluncem vyhřáté zemně jsem věděla, že se mi tu bude líbit. A líbilo. Miluji moře, ráda plavu a jakoby ta voda něco odplavila. Já se cítila lehká a spokojená. Brzy ráno jsem se dívala na ještě spícího muže vedle sebe, jak je uvolněný ze snu se usmívá a cítila jistotu že nic nekončí že vše se dá napravit.

Přišlo pochopení celé situace i toho že chyby děláme oba a nastal čas za ně být taky zodpovědní. Vztah je jako ta květina na poušti co bez vláhy zahyne.

Náš poslední rok se té poušti opravdu podobal. Žádné city jen rutina běžných věcí jako je chod domácnosti, práce, škola dcery. Jinak prázdno a smutno. Dva lidé co žijí vedle sebe, ne spolu. Byla hodně dlouhá zima a i když na jaro vyšlo sluníčko ten led v nás dvou zůstal.

Tady ale bylo teploučko, které rozehřálo dvě ledová srdíčka. O tom co bylo doma nepadlo ani slovo. Hodně jsme se smáli, jedli dobrá jídla, řádili ve vodě, povídali si a milovali se. Najednou bylo vše tak jednoduché čisté a krásné.
Možná si řeknete, že na takový díl lásky a romantiky už jsem trochu stará. Já na to ale odpovím, že na lásku nebudu stará nikdy. Já jí potřebuji jako krajíc chleba sůl.

Když jsem se pohledem z letadla loučila s touto sluncem horkou zemí červík pochybností ve mně začal vykousávat svou dírku co bude až se vrátíme domů. Moje obavy byly zbytečné. Oba jsme bezeslov pochopili, že se máme rádi. Je nám spolu dobře. Máme si stále co dát. Náš vtah má smysl.

Vždy když mě zasáhne šeď všedních dnů vzpomenu si na sluníčko, co mě hřálo a tuto vzpomínku předám i jemu aby naše dny budoucí byly stejně šťastné jako dovolená která prostě neměla chybu.





+ JEDEN BOD

14. srpna 2018 v 19:51 | Zlatice
Televize? Ano nebo ne? Ptám se sama sebe, protože jsem nad tím, zda ji potřebuji nebo je-li mi k něčemu dobrá nikdy neuvažovala. Ano vlastním tento přístroj spotřební elektroniky. Po pravdě hledám v paměti, kdy jsem si televizi pustila za účelem sledování nějakého pořadu. To už bude asi dlouho, protože se mi nic konkrétního nevybavuje.

Ovšem kdy přišla ta změna? Ještě před několika lety jsem měla pár oblíbených pořadů. Můj výběr tvořili různé přírodopisné, cestopisné, historické a válečné dokumenty.

Ano pořady a dokumenty se staly okoukané. Neměnili se. Na různých kanálech se na dané téma opakovali stejné informace. Vše jen přešité v novém kabátě. Můj zájem se tedy přesunul na pořady o vaření. Ty už mě ale nezajímali tolik abych si k televizi sedla a dívala se. Měla jsem to puštěné jako zvukovou kulisu při uklízení a jiných aktivitách.

Ale i toto období skončilo. Začali mě vadit reklamy. Neustálé vnucování a nabádáni ke koupi určitého zboží ve mně budili pocity úplně opačné a některé co se hodně opakovali také zlost. A už jsem doma. Tenkrát jsem si řekla, že televizi puštěnou mít nemusím. Mám klid.

Teda dočasný klid. Co zrovna běží za seriál se dozvím prostřednictvím jiných lidí. Jako třeba nedávno na autobusové zastávce. Dvě ženy, které nešlo neslyšet tímto seriálem doslova žili a snad poslední díl rozebírali slovo od slova. Mě to tak přišlo. Když jedna z žen zakončila svou řeč otázkou. Řekni mi, proč ona to tomu chudákovi pořád dělá? Chvíle ticha a potom ještě dvakrát ta samá otázka. Druhé ženě se už málem kouřilo z hlavy, jak usilovně přemýšlela. No mě přijel autobus a musela jsem projít kolem a jasně že moje pusa byla rychlejší jak rozum tak směrem k nim šla moje odpověď. Protože to má ve scénáři. Ženy na mě hleděli jako bych byla z jiného světa a pán co stál, za nimi se smál a ukázal mi palec nahoru. Ženy mým autobusem naštěstí nejeli. I když kompletní charakteristika jednotlivých postav z jejich úst by možná stála za vyslechnutí.

Nejsem zcela zaujatá proti seriálům a některé se mi jeví i jako docela dobré. Teda pokud nemají víc dílů jako je dní v roce. Čas od času mrknu i na něco nového. Vždy to ale dopadne stejně. Původní myšlenka autora se počtem dílů někam vytratí a stále se opakující osudy postav jako je nevěra, lež, násilí a pomluvy mě nezajímají. Tohle píše sám život tak proč se na to ještě dívat.

A nakonec zprávy ať odpolední nebo ty v hlavním vysílacím čase. Je jedno na jakém kanále si je pustím. Nic dobrého co se kde komu podařilo se tam nedozvím. Ovšem co se kde nepovedlo, kolik na cestách o víkendu zemřelo lidí, povodně, požáry, to vše dohromady by bylo dobré jako námět na slušný horor. Jenže já horory nemusím a chci usínat v klidu.

Jeden bod do plusu televizi přece jen dám. Já miluju pohádky. Nejlepší čas pro jejich sledování jsou vánoce. Ano vánoční klid a pohodu mám moc ráda, když zabalená v dece, čajem v ruce a táckem cukroví sleduji všechny pohádkové příběhy, co mám ráda.

Televizi tedy jako úplně zbytečnou nevidím. Ovšem v žebříčku mých zájmů je v celku na nízkém stupni.

BRIT

5. srpna 2018 v 19:39 | Zlatice

Měli jsme psa. Jmenoval se Emír a byl to čistokrevný Dalmatin. Byl to velký a velice dobrácký pes. Když měl Emír 10let řekla jsem si, že by bylo škoda, kdyby po sobě nenechal potomka. Dohodli jsme se s mamkou, že najdeme vhodnou fenu a děj se vůle přírody.

Fenku Áju jsme našli v našem městě. Vypadala jako Dalmatin, ale byla kříženec. Majitel také chtěl štěňata a tak byla dohoda rychlá.

Vše proběhlo dobře a narodila se 4 štěňata. Majitel feny nás nechal vybrat si jako první. Mamka chtěla psa pro kolegyni z práce. Měl se podobat našemu Emírovi a takoví psík tam byl. Já pozorovala zbylá tři štěňata. Chtěla jsem psa a tak už jsem vybírala jen ze dvou. Oba byli krásní, ale vzhled pro mě nebyl rozhodující. Jeden ze psů jen ležel a užíval si hlazení a mazlení. Ten druhý byl pořád v pohybu a stále měl něco na práci. Nebylo lehké s ním navázat oční kontakt ale, když se mi to konečně povedlo, věděla jsem, že ho chci. A nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.

Brit byl stále plný energie. Chodila jsem s ním denně na dlouhé procházky a on se z nich vracel stejně čilí a plný života jako když jsme odcházeli. Zato já ač mladá jsem padala únavou. Svěřila jsem se s tím kamarádovi, co rozumí psům a on mi poradil, ať ho vezmu na cvičák jsou tam lidi, co mi pomohou ho lépe zvládnout. A já si řekla proč ne?

Brit měl zrovna 6 měsíců, když jsme prošli brankou místního cvičáku a zařadili se mezi samá služební plemena. Dokonce jsem tenkrát zaslechla pár poznámek, co že tam chci s blbým Dalmatinem. Už tak jsem byla plná nejistoty a ještě tohle. Co tak se prostě otočit a odejít. Ale Brit jako by cítil, co se ve mně děje sám si mi sedl k noze podle vzoru ostatních psů a když ke mně zvedl oči jako bych v nich četla, ať mu věřím.

Protože jsme tam byli poprvé tak nám bylo doporučeno se jen dívat. Brit vše sledoval velice pozorně a celou dobu byl v klidu. Když šli starší psi hledat figuranta za zástěnami a vyštěkávat najednou nebyl k udržení. Cvičitel si toho všiml a řekl, ať ho pustím což vyvolalo u ostatních psovodů smích a poznámky ve smyslu že pes asi potřebuje vzít do zaječích. Já odepla vodítko a ukázala na nejbližší zástěnu. Pak už jen stojím a dívám se, jak běží. Dělal přesně to co ostatní psi, proběhl všechny zástěny a našel figuranta. Místo štěkání ho sice vítal, ale bylo mi řečeno, že to ho brzo přejde. Cvičitel mi řekl, že ještě zkusíme rukáv a i tohle zvládl na výbornou. Když jsme se vraceli mezi ostatní, nikdo už se nesmál.

Dozvěděla jsem se, že mám psa, který klame vzhledem ovšem jeho povaha je jiná. Je ostrý a je důležité, aby poslouchal na slovo jinak by mohl být nebezpečný. Brit se učil sám a rád. Když mu byl jeden rok, tak mu chyběla jen stopa a mohl jít ke zkouškám.

Na jeden výcvik se byli podívat i lidé od policie a i když Brit neměl ještě zkoušky tak mi za něj nabídli hodně peněz. Odmítla jsem nikdy bych ho neprodala. Nepřemlouvali mě. Jeden z nich mi řekl, že mě chápe, protože mi u nohy sedí pan pes a takový se potká jen jednou za život.

Tenkrát jsem vyhledala majitele feny s otázkou, jestli neví s jakou rasou byla kříženec. Řekl mi, že matka Áje se zaběhla do lesa a pak měla štěňata a některá z nich měla podobu vlka. V tu chvíli do sebe vše zapadlo. Brit sice má tělo Dalmatina ale povahu vlčí.

Když měl Brit dva roky u čumáku se mu udělala bradavice. Stále se zvětšovala a on si ji zuby drásal tak že měl často celou tlamu od krve. Šla jsem k veterináři a ten doporučil operaci. Po píchnutí anestezie nechtěl spát a tak mu přidali ještě jednu injekci. Dál se vše vyvíjelo dobře. Doma ještě pospával a já šla na dvůr pro nějaké ovoce. Když mě viděl, vyskočil a šel za mnou. A najednou spadl a zůstal ležet. S mamkou jsme se snažili ho přivést k životu masáží srdce a dýcháním. Nepovedlo se. Umřel mi v náručí.

Vzpomínám ráda na jeho nezkrotnou povahu.

Také mám dodnes před očima protáhlé obličeje kamarádů, když jsem vyhrála sázku a s ní slušnou částku peněz. Sázka byla, že Brita písknutím odvolám, když vyplaší zajíce a půjde po něm. Tohle jsme měli natrénováno a on neměl proč mě neposlechnout.

Vidím jeho smutné oči, když musel 3 hodiny ležet na dvoře za trest, že zavrčel na mého malého synovce.

Také cítím svůj strach o něj, když jsme v zimě byli na procházce a já odhodila do rybníka klacek, co jsem měla v cestě a on pro něj do té ledové vody skočil.

A nejde nepřipomenout, že mi zachránil život, když jsem šla při jedné procházce blízko lesa kde bylo hodně popadaných stromů po nějaké bouřce ale také výborné maliny. Najednou vidím, jak Brit letí s kňučením a sklaplým ocasem pryč. Rozběhla jsem se za ním a tam kde jsem před tím stála, spadla na zem obrovská haluz, která by mě nejspíš zabila.

Brit si právem zaslouží místo v mém srdci.

SESTRA A JÁ

24. července 2018 v 14:51 | Zlatice

Na dětství moc vzpomínek nemám asi je to dílem tím, že jsem si chtěla uchovat jen ty krásné a šťastné okamžiky a vše co jsem vnímala jako křivdu, ublížení či nespravedlnost prostě zapomenout.

Ve třídě mě bavilo pozorovat spolužáky, jak se smějí a je jim spolu dobře. Nebo také jejich záměrné zlobení učitelů a přála jsem si být stejná jako oni. Stejně dobrá nebo nedobrá ale hlavně být vidět. Jenže já se neuměla přetvařovat. Nešlo mi hrát roli někoho jiného. Moje role tedy zůstávala stejná, neviditelná. Bylo mi smutno z toho že, někteří učitelé když chtěli někoho vyzkoušet, přejeli po mě očima a já viděla, že přemýšlí, jestli do té třídy patřím. Moje trápení bylo pro ostatní stejně neviditelné jako já.

Možná za to mohla nulová podpora mých rodičů, kteří měli svou práci a svoje starosti. Řekla bych že, tady se stala chyba. Rodiče v tomto období mého dětství, pro mě byli jako cizí.

Veškerou starost o mě přenechali mojí sestře. Na to že byla jen o dva roky starší, dělala vše zodpovědně a dobře. Často jsem jí neposlechla a taky odmlouvala, ale ona měla vždy dostatek trpělivosti. S ní jsem se nebála být sama sebou a ráda jsem jí bavila hloupostmi, co mě zrovna napadli a ona se jim smála.

Byla ve mně silná potřeba někomu věřit. A jí jsem věřila. Mnohokrát vyzkoušená její trpělivost a taky situace kdy se chtěla věnovat vlastním zájmům a kamarádům, přitom mě za sebou musela vláčet jako kouli na noze a nestěžovat si - to vše mi tenkrát pomohlo vyklouznout ze své ulity a začít vnímat tento svět jako přívětivé místo.

Pro mě toto složité dětské období, plné otázek, na které nepřicházeli odpovědi, dopadlo dobře. Pomohlo mi vědomí že ji mám vedle sebe a ona mě má ráda takovou jaká jsem.

Vlastně mě posouvala po šachovnici života přesně tak dlouho, než jsem si uvědomila, že ne vše v životě se mi bude líbit. Jen málo přání se mi splní a vždy se najdou lidé, co mě nebudou mít rádi.

Vdala se a odstěhovala do jiného města. Vídáme se v celkem pravidelných intervalech a ona je vždy ochotná vyslechnout všechna má trápení, kterých je v mém životě už jen malinko. Stále si máme o čem povídat a pokaždé když odjede, zjistím že, je toho ještě hodně co jsme si říct nestihli. Jsem šťastná že ani běh života a situace v něm náš vztah nijak nenarušili.

Děkuji ti sestro moje, mám tě moc ráda a věř že, kdyby byla možnost vybrat si sourozence do tohoto, i dalších životů budu chtít zase jen tebe.





VČERA

20. července 2018 v 13:27 | Zlatice

Mám ráda ve věcech pořádek a to se týká i přípravy odjezdu na dovolenou. Protože jedeme mimo EU tak jsem si nechala udělat cestovní doklad s delší časovou rezervou. Včera byl den, kdy jsem měla naplánované pochůzky po městě a k tomu patřilo i vyzvednutí tohoto dokladu.

Vše mi vycházelo časově podle plánu tak jsem v dobré náladě vešla na úřad. Stojím u automatu, ťuknu na kolonku výdej cestovních dokladů a čekám, až mi vyjede lístek s pořadovým číslem. Jenže ono nic. Říkám si asi jsem udělala chybu, takže znova ovšem tentokrát se na displeji ukázal nápis ,,DNES POŽADOVANOU ČINOST NEVYKONÁVÁME" Říkám si mají to asi nějaké pokažené. Zvednu hlavu od automatu a vidím, že čekárna je prázdná až na starší manželský pár, který tomu nerozumí stejně jako já. Protože stojím poblíž dveří, které jsou sice zavřené, ale slyším z prostoru za nimi hlasitý hovor a smích, rozhodnu se zaklepat a poprosit o vysvětlení situace.

Po prvním zaklepání hovor sice utichl, ale nic se nedělo. Klepu tedy ještě jednou. Dveře se otevřou tak prudce, že se ještě dnes divím, jak se mi povedlo tak rychle uhnout abych neschytala pořádnou ránu. Ve dveřích stojí slečna, z hodně kyselím výrazem na tváři. Čekala jsem pozdrav nebo i omluvu za ty dveře - marně. Slečna jen štěkla, co že chceme. Přání dobrého dne už mi nešlo přes pusu a tak jsem se rovnou zeptala, zda ten automat funguje? Odpověď značně zvýšeným hlasem zněla, že ano a že cestovní i občanské průkazy se vydávají jen pondělí a středa.

Za normálních okolností by mě tato odpověď stačila, kdyby vše proběhlo v klidu, ale nechat na sebe řvát od dvacetileté Bárbíny které rodiče a škola zapomněli vštípit alespoň základ slušného chování tak to ne! Mírně jsem přidala na hlase a říkám - když teda dnes nevydáváte doklady, ráda bych věděla, co jiného důležitého tu máte na práci? Vlastně proč se ptám, vidím dvě kávy časopis a vaši kolegyni jak si dělá manikúru. Podle hodin na svačinu pozdě na oběd brzy takže podle toho soudím, že tohle je vaše dnešní náplň práce. Kde si na vás a váš přístup k lidem můžu stěžovat? Slečna mě už mírnějším hlasem řekla kde podat stížnost s tím, že tam se také neúřaduje. Řekla jsem jí, že stížnosti je stejně lepší podávat písemně. S přáním hezkého dne jsem se otočila a odešla. Dveře se za mnou zavřeli s tichým klapnutím a veselé hlasy a smích už jsem také nezaslechla.

Možná to těm dvěma ženám jako lekce stačilo a třeba ta chvilka strachu jestli stížnost pošlu, taky k něčemu bude.

Vlastně bych tím celou situaci považovala za uzavřenou. Ovšem chování té slečny se mě opravdu hodně nelíbilo. Tak se sama sebe ptám, jestli tu stížnost napsat můžu, a nebo musím?

CESTA

3. července 2018 v 10:45 | Zlatice
Jestli je život cesta tak vede zcela neomylně do cíle. Každý z nás cestu životem vidí jinak. Pro někoho je osudem, pro jiné zkouškou a ostatní se cítí jako na procházce růžovou zahradou.

Netuším jestli je nám délka této cesty předem daná, nebo si ji krátíme či prodlužujeme tím jak žijeme.

Co člověk to jiná povaha. Asi pro to se naše cesty liší. Některá má spoustu zatáček a křižovatek, jiná je rovná. Můžeme jít po cestě polní, plné kamenů a výmolů, nebo lehce našlapovat po hladkých dlaždicích.

Patříme k jednomu druhu a tak jsme si vzhledem podobní, ovšem naše myšlení se liší a proto se liší i naše životy.
Je možné ovlivnit to co nás na koci naší životní cesty čeká? Nebo máme už vše předem dané?

Ano od mala jsme připravováni na to, co bude až začneme chodit do školky, až budeme chodit do školy, až budeme na střední, až budeme chodit do práce, až budeme mít svatbu…. Stále si svým myšlením na to všemožné až, zkraje nevědomky to když jsme ještě děti a po čase vědomě vytváříme cíle. Tím co chceme a na co myslíme, ovlivňujeme stav naší cesty, po které šlapeme.

Nikdo z nás to nemá jednoduché. Každý zná to rozhodování se a nejistotu jaký bude výsledek našeho snažení. Na začátku všeho nového nás trápí pochybnosti o smyslu toho, čeho chceme dosáhnout. Často také chybí odvaha zkusit něco nového a neznámého.

Máme-li jasno a konečně víme co chceme, oznámíme náš cíl lidem okolo nás. Cítíme zklamaní, kolik lidí od kterých jsme čekali pochopení, nás od naší vize cíle zrazují. A posloucháme řeči o tom za jakým jsme se to vydali nesmyslem. Je to vždy taková první zkouška naší rozhodnosti a vytrvalosti.

Je-li naše odhodlání silnější než řeči lidí co ve svém životě nejsou schopni něco změnit. Pak máme za sebou první malé vítězství a do života nám vstoupí lidé noví a ti jsou naladěni na naši vlnu, naslouchají nám poradí a jdou vedle nás. Už víme že nejsme sami a ztraceni. Dosahujeme menších i větších cílů.

Jak cesta pokračuje, jsou na ní zatáčky, překážky, křižovatky. Učíme se, sbíráme zkušenosti, prožíváme situace, které píše sám život. A protože jsme stále v pohybu tak žijeme.

Ale i cesta životní nebo chceme-li osudová má svůj cíl. Tento cíl má jméno smrt. Smrt je předem daná a nedá se na ní nic změnit. Některé z nás si vezme ještě plné života a nepřipravené, zatím co jiní na ni marně čekají nemocní a v bolestech na nemocničním lůžku. Říká, se že smrt je jediná spravedlnost pro nás všechny stejná.

Ale proč některé si bere hned a jiní na ni musí dlouho čekat?

Myslím že, za to může kvalita našeho života. V hodině smrti jsme všichni nazí. Je jedno jakého postavení v životě jsme dosáhli, co vlastníme nebo jak tučné je naše konto. Tam na konci cesty uvidíme skutečnou pravdu o nás samotných.

Já přeji vám i sobě až uvidíme cíl naší cesty životem, aby ten náhled do pravdy byl plný krásných vzpomínek, pocitu klidu a smíření se s nevyhnutelným, kdy s úsměvem na tváři si řekneme měl(a) jsem krásný život a s nikým bych neměnil(a).






POSEL Z JINÉHO SVĚTA.

27. června 2018 v 21:49 | Zlatice

Být tebou - držím se cílů, které sis dala a pokračuji ve svém snažení tak dlouho jak mi to káže svědomí a vůle tvá.
Být tebou - nenechám se více prosit o splnění přání, které máš v sobě a stále je jen obcházíš, protože ti strach nedovolí naplno se věnovat tomu, co už víš a co umíš ze všeho nejlépe.
Být tebou - všem řeknu, kdo jsi a co umíš a jak můžeš pomoci sobě i ostatním.
Být tebou - pomohl bych ti a poradil tak jako já tobě už několik let.

JENŽE JÁ NEJSEM TY. JSEM JAKOB TVÚJ DUCHOVNÍ RÁDCE A UČITEL. NEMÚŽU TI ZE SVÉ POZICE ORGANIZOVAT ŽIVOT.
MÁŠ SVOBODNOU VŮLI JAKO VŠICHNI LIDÉ. TY SE MUSÍŠ ROZHODNOUT, ZDA MÉ RADY BUDEŠ BRÁT NA VĚDOMÍ.

JSI VELICE HODNÁ DUŠE A MNOHO O ŽIVOTĚ VÍŠ. UMÍŠ DÁT SÍLU I ENERGII TĚM CO JÍ POTŘEBUJÍ. VŽDY NEOMYLNĚ POZNÁŠ FALEŠNÉ A ZLÉ LIDI CO JSOU PŘEDURČENI K TOMU, ABY JINÝM ŠKODILI. NIKDY TĚMTO LIDEM NEDOVOLÍŠ ABY, ÚTOČILI NA TY, CO MÁŠ RÁDA.

JSI ANDĚLEM DOBRA, KTERÉ V SOBĚ NOSÍŠ A VĚČNÝ BOJOVNÍK ZA SPRAVEDLNOST NA TOMTO SVĚTĚ. MÁŠ V SOBĚ LÉČIVOU SÍLU LÁSKY. TVÁ ENERGIE JE SILNÁ A MŮŽE, POMOCI VŠEM KDO JI POTŘEBUJÍ.

JSI TU PROTO, ABY SI POMÁHALA SOBĚ I OSTATNÍM. SVŮJ OSUD DRŽÍŠ VE SVÝCH RUKOU. SNAŽÍŠ SE UDRŽET SVŮJ ŽIVOT V ROVNOVÁZE.

DÁVEJ LÁSKU A USMÍVEJ SE NA TENTO SVĚT. POMOZ TOMU, KDO TĚ OSLOVÍ.

Být tebou - tak dobře vím, kdo jsem a že není nic, co by mi mohlo ublížit, pokud si to sám nebudu přát.
Být tebou - mám jistotu ve všem, co dělám, protože vím že, víra v lásku, mě vždy povede tou cestou nejbezpečnější.
Být tebou - tak sem napíšu vše, co jsem ti sdělil. Jakob.

TVOŘENÍ MYŠLENKOU

16. června 2018 v 21:58 | Zlatice

Je budoucnost sbírka našich myšlenek a přání? Tvoříme si budoucnost samy, nebo je nám předem daná…

Já to vidím tak že se určitě každým okamžikem, myšlenkou nebo činem na své budoucnosti podílíme. Vše co se nám děje si tedy tak nějak tvoříme.

A nyní si spousta z vás řekne, že to teda nesedí. Znáte hodné lidi, co mají těžký život plný různých nepříjemností. Stále musí řešit nějaké potíže či problémy které se na ně valí ze všech stran. Bere vás to za srdce a říkáte si že, oni si to nezaslouží. Protože problémy si přece nikdo nepřeje.

Jenže ono je to o tom že, lidi bereme podle toho, jak je vidíme tedy podle toho, jak oni chtějí být viděni.
Číst myšlenky druhému asi nikdo neumí a to co je na povrchu to hezké pro oko, nemusí být uvnitř. Je hromada lidských povah a nikdo neví na co který člověk myslí před tím než večer usne. Každá myšlenka či slovo je dílem ve skládance naší budoucnosti. To nač myslíme si do života, přitahujeme.

Někdo si řekne je to blbost, že vy si přejete vyhrát ve sportce a ono nic. V tomto případě je třeba si ujasnit svůj vztah k penězům. Pokud je berete jako nutné zlo a nemáte, je rádi pak se budou vždy kutálet směrem od vás a žádného bohatství se v životě nedočkáte.

Je zvláštní jak málo energie dáváme do toho co, doopravdy chceme. Do toho o čem sníme a chceme, aby se to splnilo. Často chodíme okolo svých přání po špičkách, jako by mohli zmizet. Držíme, si je a hýčkáme ale, dále je nerozvíjíme.

Ovšem když nás něco nebo někdo naštve, to jsou naše myšlenky o hodně silnější. To si ani neuvědomíme, jaká smršť myšlenek se nám prožene hlavou. Také slova nabyté energií vzteku nekontrolujeme. A tím si také přidáme další díl do skládanky jménem zítra, pozítří za týden, měsíc někdy rok i více let ale vše špatné co jsme v jednom okamžiku stvořili, se vrátí, zase zpátky k nám. Pak nás nepříjemnost, kterou jsme stvořili v minulosti a už i zapomněli, zastihne nepřipravené. Hodí nás to do pocitu smutku a klademe si otázky proč se to děje zrovna nám.

Bylo by dobré se zamyslet nad svým pohledem na svět a lidi v něm. Nepomlouvat, nesoudit, neodsuzovat. Hledět si svého a nechat ostatní žít jak chtějí. Vždyť stačí přestat se užírat závistí a vážit si toho co máme, čeho jsme dosáhli a těšit se ze sebe samých když se nám něco povede.

Myslím si, že každý si svou přítomností tvoří budoucnost. A ruku na srdce to jestli bude taková, jakou si přejeme, nebo ne to opravdu záleží jen a jen na nás.

PRINC NA BÍLÉM KONI?

3. května 2018 v 12:32 | Zlatice

Bylo to jen pár měsíců po té, co poslední zvonění ukončilo má školní léta. A hned nástup do mého prvního zaměstnání. Pracovní doba byla jen na denních směnách a já najednou nevěděla co s volným časem doma odpoledne. To ale netrvalo dlouho. Čtení, bylo to, co mě vždy bavilo. A protože, knihy byli, tenkrát drahé přihlásila, jsem se do knihovny u nás ve městě.

Byl pátek a já zavřela přečtenou knihu, víkend před sebou a nemám,žádné čtení. Chytla jsem knihy nachystané na vrácení a utíkala do knihovny na poslední chvíli, než ji zavřou.

Ke dveřím knihovny dobíhám, pět minut před koncem pracovní doby, beru za kliku, ale ona tam už není, dveře se otevřeli, ovšem já čekala, odpor dveří a tak síla vložená do tohoto pohybu mě žene dovnitř. Padám a knihy co nesu, v náručí se rozletí okolo mě s hlasitým pleskáním. Připravuju se na tvrdý náraz, ale ležím na něčem měkkém a teplém.

Z myšlenkou na pořádný trapas pomalu zvedám hlavu a cítím, jak rudnu. Za okamžik hledím do oříškově hnědých očí a obličeje mého vysněného prince. Na tváři má úsměv od ucha k uchu a ke mně jen prohodí ,, hop" snažím se posbírat zbytek své důstojnosti a zvedám se. Nohu mám ale zaklíněnou pod jeho tak na něj spadnu ještě jednou. To už se směje nahlas a já s ním.

Knihu si žádnou nenesu, mám rande se svým princem. Jmenuje se Michal. V duchu si opakuji jeho jméno a stále nějak nemůžu uvěřit že, jdu na rande s klukem, kterého jsem vídala jen ve svých snech. Přemýšlím o tom co, si vezmu na sebe protože, se mu chci líbit tak jako on se líbí mě.

Nakonec si oblíkám to v čem, se cítím dobře a pohodlně. Jdu na místo naší schůzky a už z dálky vidím, že na mě čeká. A vidím ještě něco čeho, jsem si v knihovně nevšimla. Jeho oblečení bylo hezké ale taky drahé. To ale nebylo první překvapení protože, mě zavedl ke svému autu co, dostal k narozeninám. V autech jsem se moc nevyznala, ale tuším že, to bylo BMW.

Bydlel ve městě, které je od nás vzdálené cca hodinu jízdy autem. Proto jsme se vídali jen o víkendech. Jezdil za mnou a vždy měl plán co, budeme dělat a kam, se podíváme. Vlastně rozhodoval o všem. Ne vždy se mě to líbilo. Ale on uměl tak krásně vysvětlit, proč je důležité aby, o všem rozhodoval sám.

Když jsme spolu byli dva měsíce, přijel a byl nějak vážný, nesmál se, nemluvil. Jako by vnitřně s něčím bojoval. Nakonec mi řekl, že chce, abych jela s ním na nějakou rodinou oslavu. A že pro mě přijede domů, protože má pro mě dárek. Já se těšila a na svém vzhledu si dala opravdu záležet. Oblekla jsem si své nejlepší šaty a k nim nedávno koupené lodičky. Takto oblečenou mě ještě neviděl a já se mu chtěla moc líbit. Ale on si ani nevšiml, co mám na sobě. Vlastně mám pocit že se na mě ani nepodíval. Z auta vytáhl velkou krabici a řekl mi že, si mám vzít na sebe to co je v ní. Ještě dnes si vybavuju ten pocit, jako když do mě bodne nožem. To bolelo a hodně. V krabici bylo vše. Šaty lodičky i spodní prádlo. Vše luxusní značkové drahé. Já tu krabici zavřela. Najednou jsem věděla, že pokud si ty šaty obléknu tak budu v pasti. Zavře mě do zlaté klece a bude rozhodovat o všem i o mě. Nedovolí mi být sama sebou. Já přece takto žít nechci. Co chci je muž, co mě bude mít rád, takovou jaká jsem. Nevím kde, se ve mně vzala ta odvaha. Já šla za ním ven a krabici mu vrátila. Ty krásné hnědé oči byly najednou zlé.

Řekl mi že, u něj doma ženy poslouchají a jejich hlavní zájem je aby, měl jejich muž zajištěno veškeré pohodlí. Ženy v jejich rodině nechodí do práce ale, starají se o sebe a domácnost tak aby když přijde, muž večer domů měl klid. Mluvil ještě dlouho, ale já už ho neposlouchala. Řekla jsem mu, aby odjel že, už ho nechci vidět, a že se s ním rozcházím. Mluvil ještě něco o tom že, u nich žena nemá právo rozhodovat o vztahu to že, dělá vždy jen muž. No já zašla do domu, zavřela dveře a nechala ho tam stát.

Ano potkala jsem svého prince. Kdybych s ním zůstala, žila bych si na vysoké noze podle článků v novinách o něm a jeho rodičích. Jenže hrát oddanou ženušku, která vzhlíží ke svému muži a slepě papouškuje vše co, on řekne… tak na to nemám povahu...

Zvláštní je že já se ho vlastně nezeptala, proč tenkrát byl v našem malém městě a co chtěl či dělal v Obecní knihovně?



 
 

Reklama