NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

TÉMA TÝDNE.

KDYŽ ZAVŘU OČI.

Čtvrtek v 2:35 | Zlatice

Čekala mě operace páteře. Tato operace byla plánovaná a měla trvat šest hodin. Datum jsem si poznačila v kalendáři, asi proto, že si tam píši vše. Prostě nejde zapomenout na datum a čas kdy mě vezmou na sál kde, sice vše zaspím, ale po probuzení se ukáže, jaký bude můj další život. Já se na ten den těšila. Ne jen na to že se konečně zbavím bolesti. Já měla jedno velké přání a prosila jsem v duchu za to aby se mě splnilo.

Věřím v to že, smrtí život nekončí. Jakási část z nás, vědomí nebo duše žije dál. Do hmotného těla se narodí jen pro to, aby splnila úkoly a po smrti se mohla stát součástí celku. Přesto čas od času červík pochybností o životě po smrti se objeví a kousne. Možná už tušíte jaké, bylo mé přání. Prosila jsem abych, se směla podívat ve spánku pod narkózou tam kam, duše lidí odchází po smrti.

Když mě vezou na sál, mám v sobě klid. Ve výtahu ošetřovatel vede řeč o tom, ať se nebojím, že takové operace jsou už běžné. Rozumím je to jeho práce dávat lidem klid. Ale já žádný strach necítím. Vjíždíme, do sálu dívám, se kolem sebe. Je tam hodně lidí, lékaři a sestry. Každý zná své místo. Pracují jako dobře namazaný stroj. Všichni mají na sobě oblečení ve světle fialové. Stěny sálu mají stejnou barvu jen o odstín tmavší. Fialová barva je moje, oblíbená usmívám se a říkám si, že se mě tu bude krásně spát.

Nádech výdech a oči se mi samy zavřou. Vidím tmu, jsem sama a všude je ticho. Nevidím ani sebe sama a nevím, jak vypadám, jen mě nic nebolí, a je mě lehko. Asi nic nevážím. Podívám se nad sebe a je tam jen malá bílá tečka. Jdu nebo spíš letím za ní a ona tečka se zvětšuje, jak se k ní blížím. Po chvilce se ocitám v bílém světle. Nejde popsat tak oslnivě bílou záři. Není nic, k čemu by se to dalo přirovnat. Procházím tím světlem a stále jsem sama. Bílé světlo postupně mizí a to co vidím je ještě krásnější. Je to jako, bych byla u moře na osamělé pláži. Ale není to jako na zemi. Tady jsou barvy jiné. Voda je modrá čistá a na povrchu má stříbrný lesk. Písek je jako posetý zlatým prachem. A vzduch ten je vidět jsou v něm bublinky se zlatou tečkou uvnitř. Vnímám že, to na co se dívám je zároveň součást mě samotné. Vše na co se podívám mě má rádo. Cítím okolo sebe lásku moře lásky všechno, co vidím, je láska která mě objímá a vítá. Pak uslyším hlas, ten hlas mi něco říká. Jen krátkou chvíli ke mně mluví. A najednou jsem zase v bílém světle. Letím do tmy a světlo se vzdaluje až, zhasne. Je tma a já slyším své jméno. Otvírám oči a vidím sestru, jak se na mě usmívá.

Mé přání se splnilo. Bylo mě dovoleno krátce nahlédnout tam kam, duše po smrti odchází. Co mě mrzí je že, si nepamatuji co, mi říkal ten hlas. Vím že, jsem tam nemohla zůstat protože, tu mám cosi nedodělaného. Smrti se nebojím, protože vím, co přijde až, naposledy tady na zemi zavřu oči.

Kdo chce vědět proč, jsem musela na operaci vše je ve článku http://zivotvobrazech.blog.cz/1801/20-nadeje

TROCHA ROZUMOVÁNÍ A KAPKA CITU.

10. dubna 2018 v 4:24 | Zlatice
Často jsem jako děcko a taky v pubertě slyšela od táty větu, co bych já za to dal, kdyby ta holka konečně dostala rozum. Zvláštní je že když se tak zamyslím, ještě dnes vidím spoustu věcí, co podnikali mí rodiče jako nerozumné. Už jejich svatba, vždyť tak rozdílní lidé jako oni dva museli vědět, že to nemůže vyjít. Teda na pár let ano. Na celý život určitě ne.

Jeden z chlapců co jsem s ním zrovna chodila, mi často říkal, že se mu na mě nejvíc líbí že, se chovám tak krásně nerozumně. No stačilo, abych se jednou zachovala jinak a bylo po lásce.

Dcera donesla poznámku ze školy a v ní stálo, ať podniknu zásadní kroky k vyřešení problému a přivedu svoji dceru k rozumu. Už si nevzpomínám, čeho se týkala ta poznámka. Ale do diáře jsem si tenkrát napsala svou odpověď. Paní učitelko, své dceři jsem domluvila. Ale váš další požadavek splnit nemohu protože, sama nevím jak, dítě které se ve 14 letech nepovažuje za dítě, přivést k rozumu. Věřím že, máte v tomto směru bohaté zkušenosti a určitě mi dobře poradíte. No odpovědi jsem se od paní učitelky nedočkala.

Asi tedy neexistuje patent na rozum. A co je pro, jednoho nerozumné pro druhého je úplně normální.

A citu? Toho ve mně bylo vždycky hodně. No nevyrůstala jsem v rodině kde, by se mluvilo o tom že, se máme rádi. A nějaké pohlazení nebo pochvala tak to u nás nebylo.

Možná proto cit, který ve mně byl, si našel směr ke zvířatům. Kočka co jsme měli, mě neměla ráda. A já si tak přála, aby za mnou chodila tak jako za sestrou. Jako děcko pro mě ještě byla neznámá informace že, kočka si sama vybírá koho, přijme a koho ne. No já s toho byla smutná a cítila se odstrčená.

Našla jsem si náhradu jinde a začala chodit za město do ohrad ke koním. Tam se sice nesmělo a ze začátku mě i hlídači odháněli. Já se ale nedala a chodila tam dál. Asi pro to že jsem jim často donesla mrkev, jablko, nebo chleba tak už na mě čekali a vítali mě. Kůň je dobrý přítel a poznáte že, vás má rád. Jenou tam byl hlídač co, mě neznal a já ho neposlechla, když volal, abych odešla. No rozběhl se proti mně ale kůň co tam byl semnou ho ke mně nepustil. Ano měla jsem tenkrát velké kamarády, co se nechali hladit a měli mě rádi. Tato koňská láska jaksi zaplácla díru osamělosti v mém dětství.

Když se naše rodina přestěhovala, do jiného města nějaký čas mi bylo smutno po mých velkých kamarádech ale i já už byla starší a můj cit sice z části zůstal u zvířat ovšem, většina nabrala směr spět k lidem.

Ano co člověk to jiná dávka emocí. Stále je co se učit, jak toho druhého pochopit. Jak poznat co je pravda a co lež. A zamyšlení nad tím proč cit o kterém jsme si mysleli že, tu bude stále, najednou někam zmizí. Na tohle téma mám stále hodně otázek a málo odpovědí.

Ovšem na cit nebo lásku, která mě tenkrát byla od koní dána, nikdy nezapomenu, možná proto že, přišla přesně v tom čase mého dětství kdy, jsem jí nejvíc potřebovala.

HRA NA JISTOTU

5. dubna 2018 v 3:26 | Zlatice

Nejsem zrovna člověk, co by šel s davem a co si myslí stádo ovcí mě pramálo zajímá. Tak nějak si vždy šlapu svou vlastní cestu. Když mě něco zajímalo, šla jsem za tím, často, hodně vytrvalá a došla do cíle. Tak ani nevím kdy, moje víra v sebe samu začala kulhat že, i já podlehla na deset let takzvané hře na jistotu.

Ženě samoživitelce s jedním dítětem po mateřské dovolené se práce nehledá lehko. Nejsem vybíravá, potřebuji práci a vlastně mi bylo jedno co, budu dělat. Pohovor střídal pohovor a všude stejný výsledek, nezájem.

A tak jednoho dne vejdu do továrny.

Já neměla tušení co, se tam dělá ani o jakou pozici žádám. Ten inzerát byl dlouhý a čtení nezáživné. Jaké bylo mé překvapení že, jsem byla přijata a ještě i s upravenou pracovní dobou tak abych mohla dceru vodit do školky. Řekla bych že, to byl můj první krok do neznáma, protože o své nové práci nevím vůbec nic. Po našem se to taky dá říct že, to byla haluz jak hrom.

Tříměsíční zkušební doba uběhla rychle a já věděla že, to co dělám, mě baví, ale chtěla jsem víc. Po půl roce se mě povedlo udělat test na pozici pro mě v nejvyšším platebním tarifu. Byla to zodpovědná práce a k ní díl stresu navíc. Teprve potom se rozhlížím a zajímám o to s kým, pracuji. No pro mě štěstí, vcelku dobré ženy přibližně stejného věku, sice různých povah ale se společným cílem udržet si tuto práci nejlíp až do důchodu. Pro mě úsměvné takto já neuvažovala. Po třech letech podepsaná smlouva na neurčito. Mám radost konečně jistota. Pozastavila jsem se nad tím, to nebývalo slovo v mém slovníku. A tu nová zpráva bude se propouštět a já ustrašeně koukám jako ostatní a přeji si, aby mě to minulo. A minulo mě to ještě mockrát. Spolkl mě systém fabriky, která hraje s lidmi hru cukr a bič. Možná bych tam byla ještě dnes kdyby, mé tělo nezačalo bolet z nepřirozených poloh a stresu. Ano stres a strach tam byl a možná ještě je denním chlebem. Já onemocněla a trvalo dva roky než, jsem byla zase schopna práce. Jenže už jsem byla jiná. Za ty dva roky proběhl ve mně návrat k mému starému já. Ono to už nešlo zapadnout mezi ty lidi co, se myšlením nikam neposunuli. Stále se sebou nechávali šikovně manipulovat. Jeden rok mi stačil abych, věděla že, tohle už nechci. Najednou mi jistota smlouvy na neurčito přišla jako velice málo a vlastě jiný důvod tam zůstat nebyl.

Můj druhý krok do neznáma.

Je mě už hodně přes čtyřicet a znovu začínám, takové já měla myšlenky. No strach ale nepřišel. Prošla jsem třemi různými pracemi. Všude to bylo stejné u pohovoru mazání medu kolem puse a pak skutek utek. Hlavou mi šlo že, se snad domluvili nebo je to tak moderní. Přišla i myšlenka jestli nebylo lepší zůstat v té jistotě. Určitě ne.

I hledání práce člověka unaví a tak se stalo že, znovu jdu na pohovor a o práci které se to týká nevím nic. Práci dostanu. A v hlavě mám myšlenky že, bych tu ráda zůstala až do důchodu. Sice se usmívám ale, vím že, semínko hry na jistotu bylo zaseto. Nedovolím mu růst ale některých starých vzorů se asi jen tak nezbavíme.

ALE.

27. března 2018 v 19:04 | Zlatice
Na svojí cestě mám nasbíráno hodně ale. Tato spojka mě provází životem celkem spolehlivě. Mám ráda ve věcech jasno tak stále hledám odpovědi a také je nacházím. Ovšem často uzavřu jedno ale a tím otevřu další.

Pracuji jako recepční a ostraha v jednom. To co dělám, mě baví a jsem tak spokojená. Mám na starosti poměrně rozlehlou budovu, která má už pár století za sebou. Je to už nějaký měsíc co jsem si říkala že, by bylo dobré zjistit kdo kdy a k jakému účelu tento palác postavil. No mé tempo je pomalé, a proto jsem se dopátrala, jen toho kdo byl předchozí majitel. Že to byla, armáda mě nepřekvapilo a taky nikam neposunulo. No nedám se odradit a budu pátrat dál. Asi se ptáte, proč mě to zajímá. Je to pro to že potřebuji znát odpověď na jedno, ale které s tím vším souvisí.

Dobře si pamatuji svoji první noční. Venku zima a pomalu se zvedá, vítr no takového počasí v zimně jsme si užili letos dost. Na budově je krásně teploučko a ven chodím na kontrolu jen pro svůj klid. V knize ubytovaných mám dvě osoby. Co nechápu - proč je každý ubytovaný v jiném patře. Blíží se půlnoc, oba hosté jsou dávno na pokojích.

Počasí se mi vůbec nelíbí a jako bych vzdáleně slyšela meluzínu, ne to zní jako by byl někde průvan. Nerozumím tomu, nikde nic otevřené nemám, všechny okna jsem zkontrolovala. Pak slyším slabé bouchnutí a je ticho. Poslouchám ticho a říkám si mám po starosti.

Ale to bych nebyla já aby, mi hlavou nešlo co, a kde mohlo bouchnout. Hodiny ukazují 00:30 a já se zvednu a jdu se podívat do horních pater. Stejně musím zkontrolovat, jestli hosté, zhasli na chodbách. Ve třetím patře je tma ale jak procházím mezipatrem, mám pocit jako by mě něco pozorovalo, když se otočím, nic nevidím, ale cítím že, tam nejsem sama. Pravda srdce mi bouchá trochu rychle no nic nádech výdech a pokračuju nahoru do čtvrtého patra. Tam také tma a ticho. Jen dveře k zadním pokojům jsou zavřené. Tam nemusím, stejně tam nikdo není ubytovaný. Udělám krok ke schodům a je to tu zas ten pohled do zad no cítím, jak se mi ježí chloupky za krkem. Nebojím se a není mi to nepříjemné. To že má tato budova svého ducha pro mě není zas takové překvapení. Jenže ono to nechce, abych šla dolů. Chvíli přešlapuji na místě. Pak se rozhodnu a pomalu jdu k těm zavřeným dveřím. Zvláštní tam mě to pustí. Je, tam pět pokojů všechny mají dveře otevřené. Aha to pokojské tu ještě nemají uklizeno. Stojím v chodbičce a nevidím nic co, by tu bylo špatně. Chci odejít a spojové dveře se mi sami lehce přibouchnou před nosem. Ano tentokrát už jsem se lekla. A hodně. Asi vám přijdu jako blázen no já začala mluvit na hlas. Říkám nevím, co chceš, a vím že, si tu. Dobře podívám se do pokojů, ale co bych tam měla vidět? Všechny pokoje jsou stejné tma a neuklizeno. Když kouknu, do posledního zjistím že, je okno nějaké divné. Nemá ten prostřední předěl s klikou. Jdu blíž a zjistím že, je otevřené dokořán a záclona je tak naaranžovaná aby od dveří nebylo nic poznat. Okno zavřu a cítím že, jsem sama. Už jsem klidná a nahlas poděkuji. Dobře vím jaký, bych měla problém kdybych, na to nepřišla.

Zvláštní hodně lidí se bojí duchů. Nebo toho, čemu nerozumí. Neříkám, že tomu, co se mi stalo, rozumím. Ten duch, entita či energie, mi přišla pomoct. A pomohla, já se jí nebojím.

Ovšem co mi strach nahání je lidská zloba a touha škodit druhým.

Ano jedno ale mám uzavřeno a zase se mi otevřelo další…


POSLEDNÍ DOPIS

21. března 2018 v 17:14 | Zlatice

Dívám se na čistý papír před sebou a koušu konec už druhé průpisky. Přemýšlím jak napsat klukovi, který je na vojně, že na něj nechci čekat a že se s ním rozcházím.

Rok a půl je pro mě dlouhá doba. Chci žít, chodit ven, poznávat nové lidi i kluky. Je mě 19 let a sedět doma a vyhlížet pošťáka mě nebaví.

Nemám ho ráda tolik, aby vzdálenost a čas co spolu nebudeme - no prostě to tak nechci.

Naše seznámení a cit, který nás oba zasáhl, to vše se stalo jen týden před jeho nástupem na vojnu. Když byl se mnou, tak bylo všechno krásné. Ale už není, nic necítím a je mi zima. Ne nemám ho ráda a musím mu to napsat. Zaslouží si vědět jaká je pravda. Stejně by to poznal a vlastně už se ptal, jestli se něco neděje.

Něco prasklo a tuha hnaná pružinkou letí ke zdi. Vlezu pod stůl a při hledání zbytků toho čím jsem chtěla psát, mě jde hlavou, že psal, abych přijela na přísahu. A mám jasno. Pojedu za ním a vše mu řeknu.

Hradec Králové je krásné město ale to jde mimo mě, v hlavě si opakuji slova, co mu chci říct. Celou situaci komplikuje to, že tu nejsem sama má tu rodiče a kamaráda. Ale co ona se nějaká chvíle najde a pak na to zklamání nebude sám.

Stojím u kasáren, čekám a pak ho uvidím, jak jde k nám. Jenže to co vidím, se mi líbí on za ten měsíc - no vypadá jinak - nebo to ta uniforma - dívám se a hledám toho kluka, co odjížděl. Srdce mi buší, mám sucho v krku a cítím, jak červenám. Mrkne na mě jedním okem, chytí za ruku a baví se se všema co, za ním přijeli. Nevnímám obsah slov, jen poslouchám jeho hlas a je mi krásně. Stisk na mojí ruce povolil, nevím, jak to udělal, ale jsme sami. Za tu krátkou půlhodinu jsme si toho stihli říct hodně, jen o rozchodu nepadlo ani slovo. Sedím v autě a dívám se, jak odchází. Netuším, kdy ho zase uvidím. Je mi krásně smutno a v hlavě počítám, kolik budu potřebovat známek na dopisy, než se mi zase vrátí domů.

Náš vztah vydržel 12 let. Prožili jsme spolu hodně hezké roky. Věděl že, se nechci vdávat a tak mě do svatby netlačil, ani když se nám narodila dcera.

Proč jen 12 let? On měl svého démona jménem alkohol, kterým postupně zničil vše. Jednoho dne, jsem zjistila že, už se na něj nemůžu ani podívat řekla mu, končím, vzala dceru a odešla.

Krabice plná jeho dopisů z vojny leží někde na půdě, ale já ji tam nechám, nemám, proč je znovu číst.

ŽIVOT VE VZPOMÍNKÁCH

16. března 2018 v 1:51 | Zlatice
Po té co skončila, naše dvouhodinovka bowlingu při přezouvání do vlastní obuvi mě oko mrkne na pána, co se také snaží přezout. Botu prostě nezavázal na jeden nádech a tak chvíli odpočíval a pak další pokus. Je to jako, bych viděla svého tátu i pro něho bylo obouvání a zavazování tkaniček hrou na potápěče.

Škoda že nevím kde můj táta je a vlastně je-li ještě na živu protože pokud ano tak je mu přes 70 let.

Po rozvodu s mamkou odešel neznámo kam. Žádný kontakt na sebe nenechal.

Narodila se dcera a mě nějaký čas i mrzelo že, nepozná svého dědečka. Když nad tím přemýšlím tak mu vlastně rozumím a nezlobím se na něj. Člověk se asi musí zbavit minulosti, aby mohl jít dál.

A jako čertíci z krabičky vyskakují vzpomínky na to, jak si mě často dobíral kvůli mým uším. Mám je stejné jako, všichni jen nahoře mě trošku odstávají.

V sobotu ráno mě chodil budit, ať nezmeškám letecký den, protože všichni mě podobní už čekají na přízniví vítr. Nebo když mě mamka posílala, do obchodu řekl, ať jde sestra, že venku hodně fouká a zatím co já budu z oblohy mapovat město a okolí on umře hlady.

Pouštěl mě večer ven, i když s tím mamka nesouhlasila. Čas návratu určil sám. Měl podmínku, že musím přijít přesně. Jednou jsem přišla pozdě o tři minuty a celý týden pak seděla zavřená doma.

Jé jaký já na něj měla vztek za to, jak se mi posmívá kvůli uším i za to domácí vězení. Tři minuty, a žádná omluva, ho nezajímala. No a jako každý puberťák i já řešila, proč nemůžu mít normální rodiče.

Dnes už vím že, to semnou myslel dobře. Legraci z mých uší si dělal pro to aby, mě naučil nebrat se tak vážně a smát se sama sobě.

A dochvilnost? Není to tak dávno co, mě pozvali na pracovní pohovor. Tu, práci sem chtěla dělat i když jsem věděla že, nemám praxi ani potřebný certifikát. To místo jsem získala proto, že jsem jako jediná přišla včas. Práci mám a je krásné když můžete dělat za peníze to, co vás baví. Ano táta mě naučil chodit všude včas.

Je toho hodně za co bych mu chtěla poděkovat.

Určitě si řeknete, že dnes je fůra možností jak někoho najít. Ale já to tak nechci, protože on ví kde, nás hledat. Asi má důvod proč chce, nechat minulost spát.

Tak utřu slzu co, mi teče od oka. A budu se smát třeba sama sobě, tak jak mě to učil, a nebo jen pro to, že on měl smích rád.

MASKA

7. března 2018 v 17:52 | Zlatice

Někdy je dobré jen tak si sednout a pozorovat lidi. Prostě sedět a dívat se, klidně na ulici, parku nebo v kavárně. Prostředí není důležité, já takto sleduji, jak se lidé k sobě chovají. I u docela cizích lidí si všimnete určitých vzorů chování.

Zrovna nedávno jsem pozorovala, v kavárně mladého muže zaujal mě tím, že na něm bylo vidět očekávání něčeho důležitého a takový zdravý zájem. Dám mu jméno Jan. Ve tváři i v očích měl, Jan napsáno že to na co čeká je pro něj důležité. Po chvíli si k němu přisedl muž a jen co si s ním Jan podal ruku a pozdravil, vidím, jak mu tváří proběhla změna. Jan se mě proměnil před očima. Upřímné nadšení vystřídal falešný úsměv od ucha k uchu, který ale nepřešel do očí. Jan se díval očima dravce co, číhá na kořist. Ten druhý muž měl na tváři jen lehký úsměv a jiskru v oku. O čem se spolu mluvili nevím a nebyla jsem tak blízko, abych hovor slyšela. Jan držel slovo, snažil být přesvědčiví ovšem jeho tvář s tím falešným úsměvem a studené oči asi nešli dohromady s tím, co říkal. Pak vidím jak, se záda muže napřímila, jeho tvář nabrala spolu s očima tvrdý výraz. Něco řekl, zvedl se a odešel. Škoda že se neohlédl, viděl, by zase toho skutečného Jana, kterému spadla maska a jeho tvář nyní vypadala zmateně a oči velice smutně. Muž procházel okolo mě a na tváři už zase měl ten lehký úsměv a jiskru v oku.

Takové jednání mě jen utvrzuje v tom, že to že sama žádné masky nenosím je správné. Pravda je že tuto potřebu jsem ani nikdy neměla. Říkám lidem, co si myslím, mluvím pravdu a na nic si nehraju. Nedělám se před nikým hezčí. Mí, přátelé mě mají, rádi takovou jaká jsem a na ostatních mi nezáleží.

Loni na jaře jsem se byla podívat na hrad Buchlov. Kdo má rád hrady a zámky zajeďte se tam podívat protože, hrad je zajímaví a okolní krajina nádherná.

Při prohlídce hradu mě na zdi zaujalo cosi, co vypadalo jako maska (fotografie pod článkem) když mě něco zajímá a nevím na co to je tak se zeptám. Průvodkyně byla fajn žena a tak mi odpověděla, že tato maska se ve středověku na Buchlovském panství nasazovala ženám i mužům co pomluvu vymýšleli a dále ji šířili.
Nejsem, zrovna zastáncem středověku byla to temná doba. Ovšem tento trest považuju za úsměvný a originální. Je škoda, že se nedochoval do dnešní doby. To by člověk hned na ulici poznal kdo je kdo. To by si každý rozmyslel slova, co mu s puse vyjdou.

Ale žijeme tady a teď a zatím co Buchlovskou masku už nám nikdo nasadit nemůže, naše současné, promyšlené masky zůstávají. Patří k této době.

TUŽKA V RUCE

27. února 2018 v 19:56 | Zlatice
Nepamatuji se, v kolika letech jsem se naučila držet tužku v ruce tak aby sloužila přesně k tomu na co je určena tedy na psaní.

Co mám vždy u sebe v kabelce je právě tužka a pro mě nezbytný diář. Řeknete si, že v době chytrých mobilních telefonů to není tak nutné. Také vlastním jeden tento moderní předmět kde je i aplikace diář, takže bych nemusela nosit všude sebou tu svou knihu a k tomu nezbytnou tužku. Po pravdě já to zkusila, jenže to není ono. V tom asi jiná už nebudu.

Tužku také potřebuji při svém styku se světem duchovním. Říká se tomu automatické písmo. Tímto způsobem mluvím s druhým světem už hodně let. Tento svět ke mně promlouvá hlasem mého duchovního učitele Jakoba. Tady na blogu vytvořím rubriku, která se bude zabývat vším so na tohle téma vím. A také přidám několik sdělení od Jakoba, které by lidi mohli zajímat. Ale všechno má svůj čas.

Vždycky jsem obdivovala lidi co, umí malovat. Mám ráda obrazy a na nich barvy, které se krásně prolínají, jedna s druhou tvoří jakési spektrum které, na mě ve výsledku působí velice uvolňujícím dojmem. Měla jsem v sobě tiché přání že, bych také chtěla umět malovat. Mé pokusy s tužkou ovšem nebyli zrovna líbivé. A po čase jsem to vzdala.

Ale nakonec se mě mé přání splnilo. Je to asi rok co jsem klikla na aplikaci malování v notesu a jen tak pokus omyl provedla pár tahů štětcem. A najednou jsem věděla že, to je ono. Tady budu tvořit obrázky. Malování na počítači mě baví. Když maluji, obrázek všechen stres odchází a vystřídá ho pocit klidu a pohody.

Co by mě ale ani ve snu nenapadlo, že právě na malování tužku v ruce potřebovat nebudu.

MLÁDÍ

21. února 2018 v 16:15 | Zlatice
Moje mládí... Já byla taková neřízená střela. Do všeho jsem šla naplno a brala, co život v tomto nezralém věku nabízel. Je toho jen málo co jsem nezkusila. Taky pár vzpomínek, za které na sebe zrovna pyšná nejsem, ale to byly jen chyby, ze kterých jsem si vzala ponaučení. A mládí je tu od toho abychom se něčemu naučili a byli tak lépe připraveni na to co přinese budoucnost.

Ano na své mládí vzpomínám, ale stará se necítím a nejspíš ani cítit nebudu. Můj věk už dávno přešel čtyřicítku a já mám stále plány, co chci ještě zažít a kam se podívat. Zdravá jsem na to tak, akorát. Ovšem svému tělu věnuji víc péče, aby moje plánované aktivity vydrželo. A vrásky na tváři, tak s tím si hlavu nedělám. Prostě patří k životu. Jedny jsou od smíchu a druhé od bolesti, a když se ráno podívám na sebe do zrcadla tak vím, že žiju.

Blížím se do věku kdy i smrt může přijít. Já se jí nebojím. Určitě poznám, až se bude blížit můj čas a ve své poslední hodince budu myslet na to, jak jsem si to tu krásně užila.

Co mě ale hlava nebere je - no klikla jsem tu na pár článků - můj výběr byl čistě náhodný a moje očekávání asi příliš optimistické - to že mladí lidé píší, o sobě mě těší - čemu nerozumím je, jak oni se dívají na sebe a svět okolo.
TT je mládí a já zde čtu články o anorexii, sebepoškozování, depresích, migrénách, stavech úzkosti a nakonec o tom jaké je to utrpení přežít rodinou oslavu.

Přijde mě že mladí lidé při tom všem životě, nechtějí, nebo neumějí žít. Možná se bojí života a tak se schovávají za nemoc.
Na každou nemoc je lék chce-li se člověk uzdravit. V lékárně ho ale nenajdete. Tím lékem je práce na sobě samém a věřte, že změnit sám sebe je práce nejtěžší. Chce to hodně odvahy a trpělivosti. Pro začátek stačí mít ráda sama sebe. Ono totiž vše co se nám děje je jen zrcadlem nás samotných. Takže ti ostatní mě dávají, jen tolik lásky kolik já jí dávám sama sobě. A tak je to se vším.

Na depku a světabol bych tu měla ještě jeden lék a tím je moje máma. Když mě bylo ještě sladkých náct, tak jsem vlastní vinou ztratila, kluka na kterém mě záleželo. Ležím ve svém pokoji, tupě zírám do stropu a v myšlenkách se utápím v sebelítosti. Mamka přijde, z práce chvíli se na mě dívá a pak se zeptá, proč nemám splněnou práci, co mě napsala na lístek. Moje odpověď mám depku a bolí mě hlava. Jen kývne a řekne, ať se laskavě přestanu nimrat v pitomostech, že depku mám pro to, že jsem líná a vím to o sobě no a hlava mě bolí z nedostatku pohybu. Jestli mám málo práce tak že mi další může přidat. Po pravdě tento lék zabral. Večer jsem usínala klidná s myšlenkou, že život dal a život vzal a dál se tím netrápila.

Pro vás mladé lidi co si přečtete, tento článek mám jedno doporučení. Mějte rádi samy sebe a svému tělu věnujte potřebnou péči tak aby vám dobře sloužilo. Neubližujte si. Poděkujte za to, co máte. Važte si toho, že máte zdravé ruce, nohy, páteř, oči. To všichni lidé nemají a žijí a nestěžují si.

Mládí je přece tak krásné tak pusťte do svých životů slunce, které prolomí ledy a naplní vás láskou a štěstím.

ENERGIE / E - UPÍŘI

12. února 2018 v 11:44 | Zlatice
Není to tak dávno, co jsem musela vložit svou energii do toho, abych se naučila dodržovat jakýsi řád ve svém životě. Ono když máte řád tak se vám stane jen velice zřídka, že něco nestihnete. Mít pořádek v tom co chcete daný den udělat je základem jak se vyhnout stresu. Je ale také dobré udělat si časové rezervy protože musíme jaksi počítat s tím, že svět také ovládá energie, která ne vždy rezonuje s tou naší klidnou a dobře naplánovanou. Takže se může stát, že autobus nebo vlak si přijedou podle jízdního řádu, který vůbec nesouhlasí s tím, co je zveřejněn. Nebo váš lékař na čas co jste objednaní vy, vezme někoho jiného. Prostě takových situaci je možno nasbírat za den i několik. Pokud s tím počítáte tak vás to nijak nerozhodí a jen si pomyslíte, že lepší je neočekávat že to bude lepší.


Ráda dělám to co, mě baví. Je neděle a já od rána lenoším, řekla bych, že i v lenošení je energie a mám jí přesně takové množství, jaké potřebuji.

Život mě naučil s ní zbytečně neplýtvat na hlouposti, jako jsou hádky nebo utěšování něčí sebelítosti, které mě stálo vždy hodně sil a stejně to nikam nevedlo.

Pak jsou tu ještě energetičtí upíři.

Osloví-li mě člověk, který potřebuje, pomoc či radu neodmítnu ho, ale dobře sleduji, zda skutečně chce svůj problém řešit nebo je jen e-upírem který se ke mně přišel dobít. Jako náhradní zdroj sloužím jen velmi nerada.

E- upírů je hodně a jsou to většinou lidé, co dobře vědí za jakou nitku zatáhnout, aby upoutali naši pozornost a tím si vzali díl energie, který chtějí a potřebují. Takto získanou energii ale nedokáží udržet a tak stále hledají nové způsoby jak na sebe upozornit. Většinu z nich poznáte snadno svým chováním ať už dobrým nebo zlým vždy na sebe umí soustředit pozornost ostatních. Určitě už jste si všimli že, jste byli vtaženi do rozhovoru či situace kdy už při jejím průběhu jste začali cítit únavu. Najednou se vám chce spát, i když jste se ještě před okamžikem cítili úplně čerství. V tom případě poblíž vás nachází tento E-upír.

Není nutné, aby se z vás stali nedobrovolní dárci, stačí, když jste všímaví. E-upír si často jen chronicky stěžuje na vše od politiky až po svou osobu. Mám vyzkoušeno, že na něj platí, když mu skočíte do řeči a otázkami tohoto druhu ( a co s tím budeš dělat? jak to budeš řešit?) mu vezmete nit a po několika takových otázkách hovor sám ukončí.

Často máme E-upíry i v řadách svých blízkých. Rodina je naším základem a proto je nutné zde jednat citlivě. Já jednala citlivě ale rázně a nebála se říct pravdu. A tím se náš vztah po čase hodně zlepšil.

Řekla bych, že energie je ve všem co děláme, na co myslíme, co mluvíme. Je neviditelná a všude okolo nás. Vtahuje nám do života jen to co, samy vyzařujeme. A to co žijeme je jen naše volba.

 
 

Reklama