NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

TÉMA TÝDNE.

SESTRY

Včera v 21:30 | Zlatice
Ta divná žena na mě civí
ve tváři má úsměv lživí
vydrží to ještě chvíli.
Otázku mi dá…
Proč já jí úsměv nevracím
když ona se tak snaží,
tvářím se jako když perly poztrácím
pohled na mě jí celý den kazí.

Odpovím…

Nedávám úsměv každému
a tvářím se jak se cítím,
nelžu sobě ani člověku žádnému
tak vyhnu se hozeným sítím.

Kdybych zhodila svůj ochranný štít
do svých lží a domněnek by mě lidé vtáhli,
jenže já v klidu chci svůj život žít
oni by hru kočka a myš se mnou hráli.

Proto vyhnu se lživému úsměvu
za kterým faleš a lest se skrývá,
není to důvod ke hněvu
mám ráda pravdu…
a pravda je jako voda živá.

Voda živá na stráních
v potoce i řece,
nebo i slzy na tvářích
jsou-li z upřímného srdce.

Chtěla bych hodit ženu lež do studny
utopit, udusit v černém blátě,
byl by to čin dost ostudný
zabila bych sestru pravdě…


JÁ A ON

9. listopadu 2018 v 20:03 | Zlatice
V životě mám nyní zvrat
přestala jsem plánovat...
Nic už není, jak jsem chtěla
moje přání byla smělá
do vesmíru odletěla.
Život ale dal mi mat…

Slyším tichý hlas v mé hlavě…
Milého už doma máš
ty se o něj postaráš
trpělivost s láskou dáš
ty jediná ho dobře znáš.
Ta slova podobná jsou pravdě…
Mám ukázat mu kudy jít
jak v životě se neztratit
uzdravit se musí chtít.
Prý že já to zvládnu hravě…

Takto osud se mnou cvičí…
co jsem chtěla všechno ničí.
Zůstávají prázdné dlaně
kapky slz padají na ně.
A zrnko naděje v mém srdci klíčí…

Život to je tvrdá měna…
Dáš-li málo přijde změna.
Změna a s ní zkušenost cenná…


ON..

29. října 2018 v 21:43 | Zlatice
Veselou má povahu,
stále dobrou náladu,
k tomu v hlavě rozvahu,
v srdci smíchu nadvládu.

Není v ničem pozadu,
na chuť sní si roládu,
nepokazí zábavu,
za čas nechce náhradu.

V životě poznal zradu.
Zlobu plnou dohadů.
Údiv, posunul mu níž bradu.
Pryč má dobrou náladu.

Ale nechce kráčet dozadu,
mít život jak ohranou baladu,
jde si koupit parádu,
do obchůdku u hradu.


Hledá svojí povahu,
v hlavě má zas rozvahu,
smích šíří do davu
a úsměv nosí jako zástavu…

ŘETÍZEK...

24. října 2018 v 23:54 | Zlatice
Ticho. Tma. Lampa svítí, to ve mně je tma moje světlo zhaslo. Z kapsy vytáhnu jeho řetízek, pomalu ho spouštím do dlaně a sleduji, jak se leskne a odráží světlo. Je složený s malých kostiček, které jsou stálým nošením už zbavené hran. Nikdy ho s krku nesundal. Je to už deset let co jsem mu ho dala k narozeninám. Položím ho na stůl a pohledem zavadím o sklenici od kávy, kterou po obědě pil. Hned vedle ní je otevřený jeho notebook displej už je dávno černý ale já stále vidím, jak tu seděl a ťukal do klávesnice. Leknu se, když slyším pípnutí mobilu, který hlásí, že baterka je nabyta. Jdu k němu vytáhnu ho ze zásuvky a jsem trochu zmatená, protože čas na displeji ukazuje, že jsem tu seděla víc jak dvě hodiny. Cítím, že si potřebuji odpočinout musím se vyspat.


Zhasnu lampu a jdu do ložnice. Lehnu si na stranu postele kde spává on a zavřu oči. Ale spánek nepřichází. Před očima se mi odvíjí film, jak padá ze stromu. Rychlost pádu je částečně zpomalený lavičkou pak teprve tělo dopadne na zem a hlava klepne o beton. Leží, nehýbá se nedýchá.

Vidím čtyři sochy, sebe, babičku, sestru a synovce. První reaguje babička (pracovala celý život jako zdravotní sestra a posledních patnáct let u záchranářů) kontroluje životní funkce a začne masírovat srdce já houknu na sestru, ať volá záchranku. Srdce naskočilo slabé nadechnutí a zase se ztratil. Střídám babičku a pokračuji v masáži srdce. Vidím, že modrá na krku a tváři nevzdávám to. Slyším, jak sestra mluví s dispečerkou a babička opakuje jeho jméno. Pak prudký nádech a pomalu se rozdýchává, vrací se mu barva, je při vědomí.

Držím ho za ruku. Sleduji, jak záchranáři dělají svou práci a pak mi jeden z nich podává řetízek, aby mu mohly nasadit límec na zpevnění krční páteře. Otočím se na bok. Film pokračuje.

Nemocnice. Pustili mě k němu na chvíli má bolesti a já jsem bezmocná nemůžu mu nijak pomoct jen ho hladím a opakuji, že to bude dobré. Mluvím s lékařem a dozvídám se, že má těžké poranění hlavy. Musí ležet a v nemocnici bude několik týdnů. Více budou vědět po dalším CT. Znovu otvírám oči a jdu se napít snažím se myslet jen na to, že se uzdraví. Lehnu si a konečně spím.


Je neděle ráno. Smutné říjnové počasí. Najednou nevím co si počít s tak volným dnem. Dcera odjela za svým chlapcem a on tu není. Dnes do nemocnice nemůžu má povolenou jen jednu návštěvu. Jede za ním jeho mamka a vše co se dozví od lékaře mi zavolá. Nezbývá než čekat. Do odpoledne je daleko a já musím přestat bloudit bez cíle po bytě. A taky ty cigarety! Pálím jednu od druhé, co na tom že jsem půl roku nekouřila… zase se odnaučím. Porřebuji zaměstnat ruce. Chci něco dělat, aby hlava nemohla myslet. Uklízím. Každou věc co je jeho nejdřív pohladím a pak ji uložím na místo. Oči posouvají ručičku hodin ale čas ubíhá pomalu. Mám uklizeno. Je poledne. Vzpomenu si, že jsem ještě nic nejedla. Na talíř si naložím, co najdu v lednici, ale připadá mi, že žvýkám piliny. Otevřu svůj notebook a z plochy na mě září fotografie z dovolené. Slzy z očí tečou samy a já už je neutírám. Hlavou mi proběhne vzpomínka, jak tam byl šťastný a rozesmátý. A hned druhá na oči plné bolesti včera z nemocnice. Zavírám Notebook a jdu vyházet skříň vytřídím věci na letní a zimní. Hlavně nemyslet. Do ticha začne hrát mobil. Jeho mamka mi řekne, že CT dopadlo dobře jeho stav není horší. Poznal ji. Trochu mě to uklidní. Dokončím rozdělanou práci. Zítra je pondělí, ráno do práce a pak ho zase uvidím.

Nemocnice. Na chvíli mě za ním pustí. Má lepší barvu. Slabě se usměje a chce jít domů. Vysvětluji že nemůže že musí ležet. Neví proč tam je. Vše mu řeknu. Odpoví, že nikdy ze žádného stromu nespadl. Má to v hlavě všechno pomotané ale je nám to k smíchu. Je unavený, usíná a já odcházím.

V úterý se od lékaře dozvím že otok který se po nárazu utvořil se rozlil až do čelní oblasti kde je centrum lidskosti. Což může znamenat, až se začne vstřebávat, změnu povahy. Může mít záchvaty zloby a vzteku. To nejsou dobré zprávy ale já slova lékaře pouštím druhým uchem ven. Nechávám si jen svou víru, že vše dobře dopadne. On to zvládne a já mu pomůžu, aby našel sám sebe.

Středa. Dnes ho přeložili z JIP na oddělení. Musí stále ležet. Donesla jsem mu ovoce co má rád. Řekl si o další. Hlava ho stále bolí. Ztrácí se v čase, i když mu řeknu co je za den za chvíli se ptá znovu. Jeho chování je stejné jako dřív a smysl pro humor mu také neschází.

Osud nám nachystal velkou zkoušku, kde bude hrát hlavní roli trpělivost. Chci být silná a tu sílu, víru a naději mu každý den dát. Jestli to zvládnu nebo ne ukáže až čas.

Lidi, vy co jste dočetli, až sem prosím vás mějte se rádi. Mějte rádi své nejbližší a říkejte jim to. Na nikom nehledejte chyby, ale podporujte ho v tom, co umí a co je v něm dobrého. Dělejte tak aby vaše práce a soukromí byli v rovnováze. Peníze ani krásný dům vám nevrátí člověka, kterého jste odsunuli pro nedostatek času. Dovolte si mít pocit štěstí z toho, že jste všichni spolu a zdraví, protože zítra to tak být nemusí. Čas nejde vrátit tak jako škaredé slovo, které hloupá huba vypustí.

S celého srdce vám všem přeji ať je váš život plný lásky, klidu, zdraví a štěstí.


ODSTÍNY MÝCH SVĚTA BOLŮ.

16. října 2018 v 15:48 | Zlatice
Tentokrát mi asi žádný sen nenapoví o čem psát. Pravda to mé spaní už také není jako dřív. Jsem ráda když se mi povede spát pět hodin v kuse. Je vlastně malí zázrak když se mi v tom krátkém čase něco zdá. Možná je to věkem anebo tím že mám v práci i noční?

Elektrika je krásný vynález pro lidi, ale zároveň také není. Pracujeme v noci a to není dobře pro tělo. V noci máme spát. Ve dne je to jen takoví spánek ne spánek. Takže jsem pro zrušení nočních směn. Ovšem jsou profese, kde to nejde třeba hasiči, policie nebo ve zdravotnictví, těch prací je víc vlastně i ta moje. Ale třeba v továrnách by se s tím něco dělat dalo, možná.

Co bych ale zrušila určitě je změna času letní a zimní. Už to dávno neslouží svému účelu. Jako přejít na letní čas kdy se ubere hodina spánku je pro mě dost hrozné. Vstávám na ranní ve čtyři hodiny, a když je letní čas tak vlastně ve tři. Trvá mi dobře dva měsíce, než to zvládnu a přestane se mi chtít spát ve dne.

Vadí mi lidská zloba, násilí, bezohlednost a hloupost ve vztahu ke zvířatům. Nedávno jsem na nádraží viděla jak bezdomovec silně praštil svého psa který se ve spánku otočil tak že mírně potáhl za vodítko. Už jsem udělala krok směrem k nim no přítel mě chytil za ruku ať se do toho nepletu. Měla jsem velkou chuť toho chlapa praštit stejně, jako on to udělal psovi.

Když mi zvíře slouží a vydělává peníze tak se o něj budu dobře starat. Není tomu tak všude. Na dovolené mi bylo do pláče, když jsem viděla některé velbloudy bez sedel, jak mají hrby rozedřené do masa a mladí velbloudi byly ustájeni na skládce plastových odpadků. To nešlo fotit a já přes slzy stejně nic neviděla. Ovšem ten obraz mám dodnes vpálený do hlavy. Je mi útěchou, že o většinu zvířat tam bylo dobře postaráno. Někteří velbloudi své pány vítají hlasitým hýkáním. Na těchto zvířatech bylo vidět, že mají lidi rádi.


Také lidská hloupost nezná meze. Pokud v zimě mrzne je správné psíka trochu přiobléct do něčeho teplého. Ale proč v létě je navlékat do sukniček a kloboučků? A to jsem u vody viděla fenku buldoka v bikinách. Můj pohled byl asi dostatečně výmluvný, protože žena vzala deku, psa a přesunula se na jiné místo dost daleko od nás.
Tady je zase příliš mnoho lásky a myslím, že takový člověk to nemá v hlavě srovnané. Možná tu ženu život v lásce tvrdě nakopl a tak všechen cit dává raději psovi. Nebylo by od věci v tomto případě vyhledat odbornou pomoc?

Další bod na mém seznamu je že ostře a se smutkem vnímám nespravedlnost. Když je povýšen lempl, vlez doprdelka nebo rozhoď nožka do lepší pracovní pozice zatím co člověk poctiví a často vzděláním na vyšší úrovni se jen dře a žádného uznání se nedočká. Takových situací jsem v viděla několik a vždy mě to zahnalo do pocitu vzteku a bezmoci s tím cokoli udělat.

Války a zabíjení se mezi sebou jen proto, že máme jinou víru v boha mě přijdou zbytečné a smutné. Je hodně lidí co jsou ateisti a nikdo je kvůli tomu nemlátí po hubě. Každý má právo věřit nebo nevěřit v co chce. O tom je přece svoboda. Některé národy asi slovo svoboda neznají anebo si ho fanaticky vykládají po svém. Po pravdě já už jsem dávno ztratila přehled o tom kdo s, kým a proč bojuje. Válka nikdy nikomu nic dobrého nepřinesla, říkala moje babička. Zažila dvě války tak asi věděla o čem mluví.


U čeho mi zůstává rozum stát, že stále existují kmeny, kde se provádí obřízka na malých holčičkách. Je jim násilím vzato potěšení ze sexu bez toho, aby mohli o tom rozhodnout. Hodně z nich tento zákrok nepřežije což v tomto případě považuji za štěstí. Často totiž po tomto neodborném zásahu a pevném zašití nejsou schopny porodit a umírají v bolestech s dítětem v břiše. Vím, že už se v tomto směru podnikají různé aktivity, aby se to nedělo. Ale obřady probíhají stále a v utajení. Já nemám nic proti mužům, mám je ráda jen můj laický odhad je že obřízku u žen vymyslel muž tak frustrovaný svým malým pérem že se musel ženám nějak pomstít. A povedlo se mu to. I když také ženy umí být mrchy, takže kdo ví.

Dívám se, že jsem se nějak rozepsala. Opustím tedy téma svých světa bolů.

Co mě poslední čas nejde?

Dva roky chodím do fitness cvičit. No letos po letní pauze kdy je mojí prioritou kolo a plavání se nějak nemůžu přinutit tam jít. Na jaře jsem cítila, že už mě posilování nebaví a říkala si, že to do podzimu přejde. Jenže nepřešlo. Moje tělo už volá po cvičení je na ně zvyklé. Já vím, že pokud tam půjdu a budu se do toho nutit k ničemu to nebude. Chtělo by to asi jinou variantu cvičení. Třeba mi někdo z vás poradí co nového začít.

Co říct závěrem. Asi tolik až zase nebudu vědět o čem psát na TT tak určitě napíšu pokračování tohoto článku, ovšem už v jiném podání a to o tom co mám ráda, co mě baví a jak je na světě krásně.

SEN

11. října 2018 v 2:57 | Zlatice
Jen tak si lehnu do trávy
a zavřu oči,
ucítím hovno od krávy
hledám kde je a vidím, jak červ se v něm točí.

Po pravdě mám po chuti
ještě se tu válet,
au to slabé bodnutí
komáři dělají nálet.

Sednu si na těle pupence
co pořádně mě svědí,
u očí z květu jetele
vosa na mě hledí.

Pocit nemám příjemný hned chci zmizet,
u pravé ruky mé, včela pyl chce sklízet.

Také brouk hovnivál,
svou kuličku si tlačí
tempem svým by nic nevyhrál
leze, co mu síla stačí.

Okolo mě té havěti
je najednou spousta,
pavouk se spouští od větví
a ve vlasech mám chrousta.

Sama sebe nechápu, proč tu ještě sedím,
zvednu se utíkám a v posteli se vzbudím.

Dívám se z okna, jak probouzí se den,
říkám si hurá, byl to jen sen.


NEJSEM TÍM KÝM MÁM BÝT?

2. října 2018 v 21:06 | Zlatice
Výchova mých rodičů měla jeden bod který pokládali za důležitý a to že bez práce nejsou koláče. To jakou cestou půjdu svým životem, bude záležet vždy jen na mě samotné. K tomu abych dosáhla na to, co chci a co mě baví potřebuji udělat školu a pak si zajistit pravidelný příjem peněz.

Naučili mě hře na jistotu. Tuto hru jsem sama se sebou hrála hodně let.

Můj výdělek byl dost dobrý a peníze jsem utrácela za to, co jsem potřebovala a ještě zůstalo hodně na věci, které jsem jen chtěla. Pro mě krásný vstup do života, a kdyby nepřišla změna tak bych tuto zajetou kolej jistoty a pohodlí neopustila.

Ale změna proběhla. Česko začalo šlapat cestu svobody. Neříkám, že jsem nadšeně mávala klíči na náměstí. Už když jsem tam stála a poslouchala prázdná slova řečníka kterému ostatní nadšeně tleskali i když už hodinu mluvil o ničem jsem cítila že na změny které to vše přinese nejsem připravená. Měla jsem strach s toho, co bude dál.

Ano strach ten svíraví pocit v mém břiše, který mě provázel dlouhou částí mého života a vždy mi bránil říct, co si myslím. Bála jsem se toho, co by řekli lidi kdyby znali můj skutečný pohled na věc.

Postupně jsem uhýbala od toho co by mě bavilo k tomu co se musí. Za každým splněným musím, bylo najednou další musím.

Našla jsem si práci v továrně, kde mi umožnili ranní směny a volné víkendy tak abych mohla být s dcerou. Byl to podvod. Často se dělali v týdnu dvanáctky a ještě se šlo v sobotu. Volna bylo málo. Jenže já měla strach říct ne. Můj život se rozpůlil. Práci jsem brala jako nutné zlo a doopravdy žila jen doma. Deset let v kolotoči rutiny. Pak mi mé tělo řeklo dost.

(O tom co se stalo si můžete přečíst v článku pod názvem 20% naděje leden 2018).

Přišli dva roky života v klidu. Myšlenky na to co chci mi otevřeli cestu k poznání sebe sama. Pochopila jsem nutnost změnit svůj život. Na strach pomáhal nádech výdech a hra na jistotu byla hozena do koše. Ne se stalo součástí mého slovníku. Co řeknou lidé tomu, co dělám nebo nedělám mi začalo být ze srdce jedno. Nežiji svůj život pro ně ale pro sebe.


Uzdravila jsem se a našla si práci, co mě baví. Mám rodinu a přátele, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem.
Mluvím, píši a maluji obrázky, tak jak to cítím. Tancuji po kuchyni se smetákem a ve sprše si zpívám písničku co mi přijde na jazyk. Dělám si každý den něčím hezký. V noci klidně spím a je mi dobře.


Myslím, že jsem se po dlouhé životní cestě vrátila ke svému já svobodná a obohacená zkušenostmi všeho druhu.

Jsem tím, kým mám být?

I kdyby ano moje cesta ještě u konce není. Koncem října jedu na seminář o automatické kresbě. Chci se naučit do svých obrázků vkládat energii tak aby pomáhali lidem. Cítím, jak na mě barvy působí, které hřejí když je zima a které v horku léta naopak ochladí a osvěží. Podle toho také měním svou doménu zde na blogu.


Také se chci naučit psát. Jen tak pro dobrý pocit. A vážím si kritiky všech, co o psaní něco vědí.

Snažím se svět vnímat jako krásné místo a věřím v lepší zítřky tam, kde cítím bolest a nespravedlnost ale není v mé moci s tím něco dělat.

Děkuji své nemoci za to že mi do života přišla právě v tom čase, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Držela jsem se starých vzorů a stála na místě. Viděla jen to, o co přicházím a byla slepá k tomu, co mám. Často to zlé co se nám děje je v daný okamžik pro nás tím nejlepším.


MOŽNÁ JSEM TO JÁ KDO JE MIMO…

26. září 2018 v 4:22 | Zlatice
Věřím existenci mimozemských civilizací a také v to že některé jsou na mnohem vyšší technické úrovni než je ta naše a možná sledují i náš vývoj.

A co vidí?

Jak jdou národy proti sobě,lidé stále vymýšlejí nové a dokonalejší zbraně kterých je po světě už tolik že nás mohou zcela vyhladit. Také jak na jednom kontinentě se umírá hlady a na druhém se přebytky jídla vyhazují do popelnic. Vidí ničení přírody a deštných pralesů. Plasty v mořích a oceánech. Peníze zde znamenají vše a ti co je mají, užívají pohodlného života a moci. Platí se zde horentní sumy těm, kteří nevytváří žádný produkt, jako jsou herci či sportovci (uvádím jen příklad nebudu zde vypisovat všechny zbytečně nadhodnocené obory) a pak jsou tu lidé co dřou ve dvanáctihodinových směnách často v hrozných podmínkách za mizerný plat který jejich rodinu uživí jen tak tak a ještě žijí ve strachu aby o místo nepřišli. Na vozík pro dítě se musí nasbírat x víček od pet láhví a slepeckého psa se dočká jen jeden z deseti potřebných.

A ano je to štěstí, že jsem se s mimozemšťany ještě nepotkala. Mohlo by se stát, že mě takový člen jiné rasy rovnou vezme něčím po hlavě místo pozdravu. Protože bytostem z jiné planety se jitě ukzujeme jako národ, ke kterému násilí patří.

Tady se ale musím nás lidí zastat.

Neviděla bych to až tak černě. Za dobu co na zemi lidé jsou se něco i zlepšilo. Ano válčíme mezi sebou pořád. Ale třeba za krádež už nám ruku nikdo neusekne za nevěru nevhodí do vroucího oleje. Máme svá práva a povinnosti (obojí umí český člověk s přehledem obejít). Sňatky domluvené rodiči už nám také nehrozí. Toho co se zlepšilo a přestalo z nás činit barbary je určitě ještě mnoho. Slova jako láska či soucit už nám nejsou cizí. A lidé se mají rádi dokonce, i když to dělají zadarmo.

Přesto mám pocit jako by nás někdo naprogramoval, abychom se cítili nespokojení. Jako bychom měli vše a přitom nám stále něco chybělo? Neznám odpovědi na všechny své otázky.

A nedivím se že zde nepřistáli vesmírné koráby na nich bytosti a technologie vyšší úrovně než jakou známe zde na zemi. Nejsme na něco takového ještě připraveni a oni to vědí.


DESET NEJHORŠÍCH

18. září 2018 v 13:31 | Zlatice
Snad v paměti dohledám,
jakých deset nejhorších v sobě mám.

Nic mě ale nenapadá
to není možné to je zrada.

Jdu hluboko skoro na dno
nacházím zde jenom bahno.

Všechno špatně to je v píči
slova sprostá ze mě křičí.

Ke všemu zlému se tu kloním
možná si jen ego honím.

Je to jako zrcadlo
pár slov co mě napadlo.

Něco venku něco doma
svět ovládá velká zloba.

Lidé nemají se rádi
jsou vším jen ne kamarádi.

Už jsem líná hnát se v před
bojovat za lepší svět.

Přesto že mám hodně roků
žití vnímám jako stoku.

Kde nicota se na vás valí
v rukou drží samopaly.

Schovává se za svou víru
ukazuje nám svou sílu.

Víme o ní, že je tady
vláda mlží slova zrady.

Spojme se a žijme v míru
ucpěme tu velkou díru.

Ze které se na nás valí
ti co drží samopaly.

Nejhorších deset v této době
podobá se jenom zlobě.

A možná bude lépe v hrobě!

Naděje je jako stopa
co do země vtiskla bota.

Člověka co ztratil víru
a jít dál už neměl sílu.

Tohle nejsou cizí boje
slova smrdí jak kopa hnoje.

Ptám se vás, co uděláme?

Když vojáky my nemáme?

Jsme zhýčkaní dobrým světem.

Co odkážeme našim dětem?

Čím bude ta země Česká?

Určitě ne tím co dneska.

Stanou se z nás otroci?

Pak nám není pomoci.

Každý Čech by měl být tvrdý
a vynadat všem co se hrbí.

Najít cestu pak jít v před
vybojovat lepší svět.

Sama v sobě spouštím hádku
chci se smát jak na začátku.

Sama sobě světu taky
zkusím věřit na zázraky.


Zázraky se přece dějí,
když se chce, když lidé chtějí.


ZODPOVĚDNOST NENÍ JEN SLOVO.

13. září 2018 v 3:42 | Zlatice




Můj vztah s přítelem se poslední rok řítil do propasti plné nedorozumění, žabomyších sporů a štěkání nechutností. Bylo to vždy tak rychlé a ostré jako by každý z nás potřeboval vyčistit své já od všeho, co za roky našeho soužití někde v sobě uložil. A že jsme šli hodně hluboko. Došlo i na slzy bezmoci cokoli změnit a tak několikrát padlo i slovo rozchod.

Měla jsem velkou potřebu někam odjet utéct od toho všeho a vyčistit si hlavu. Sestra mi navrhla, že jede v létě do Chorvatska a jestli chci můžu jet s ní. Já hned souhlasila. Když jsem to řekla doma byla další hádka, ovšem z ní vyšlo konečně taky něco dobrého. Řekli jsme si, že když dovolená tak pojedeme spolu a po návratu jistě budeme vědět, jestli ve vztahu pokračovat nebo ne.

Každý dal návrh na dvě země, kde se chceme podívat a pak jsme prošli to, co nabízí cestovky. Nejvíc se nám líbil Egypt.

Oba máme znalost tří jazyků jen částečnou, takže na domluvení nutného a potřebného to stačí ovšem na pokec s lidmi žijícími v jiných zemích je to málo. Bylo mi tedy jasné, že jedeme do krajiny, kde budeme po celou dobu pobytu odkázáni jen samy na sebe. Což ve stavu v jakém se náš vztah nacházel, byl celkem risk. Před odjezdem mi šlo hlavou, že je to poslední šance něco změnit. A tak jsem zahodila všechny své obavy a rozhodla se tu dovolenou prožít se vším, co mi nabídne a nenechat si ji ničím a nikým pokazit. S touto myšlenkou jsem nastupovala do letadla a na mém příteli bylo vidět, že i on sám se sebou udělal stejnou dohodu.

Po příletu do sluncem vyhřáté zemně jsem věděla, že se mi tu bude líbit. A líbilo. Miluji moře, ráda plavu a jakoby ta voda něco odplavila. Já se cítila lehká a spokojená. Brzy ráno jsem se dívala na ještě spícího muže vedle sebe, jak je uvolněný ze snu se usmívá a cítila jistotu že nic nekončí že vše se dá napravit.

Přišlo pochopení celé situace i toho že chyby děláme oba a nastal čas za ně být taky zodpovědní. Vztah je jako ta květina na poušti co bez vláhy zahyne.

Náš poslední rok se té poušti opravdu podobal. Žádné city jen rutina běžných věcí jako je chod domácnosti, práce, škola dcery. Jinak prázdno a smutno. Dva lidé co žijí vedle sebe, ne spolu. Byla hodně dlouhá zima a i když na jaro vyšlo sluníčko ten led v nás dvou zůstal.

Tady ale bylo teploučko, které rozehřálo dvě ledová srdíčka. O tom co bylo doma nepadlo ani slovo. Hodně jsme se smáli, jedli dobrá jídla, řádili ve vodě, povídali si a milovali se. Najednou bylo vše tak jednoduché čisté a krásné.
Možná si řeknete, že na takový díl lásky a romantiky už jsem trochu stará. Já na to ale odpovím, že na lásku nebudu stará nikdy. Já jí potřebuji jako krajíc chleba sůl.

Když jsem se pohledem z letadla loučila s touto sluncem horkou zemí červík pochybností ve mně začal vykousávat svou dírku co bude až se vrátíme domů. Moje obavy byly zbytečné. Oba jsme bezeslov pochopili, že se máme rádi. Je nám spolu dobře. Máme si stále co dát. Náš vtah má smysl.

Vždy když mě zasáhne šeď všedních dnů vzpomenu si na sluníčko, co mě hřálo a tuto vzpomínku předám i jemu aby naše dny budoucí byly stejně šťastné jako dovolená která prostě neměla chybu.





 
 

Reklama