NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

CO NA SRDCI TO NA BLOGU.

DOVOLENÁ

19. srpna 2018 v 16:52 | Zlatice
Oznamuji vám všem, co mě čtete i těm lidičkám co jen nakouknou, že dnes odjíždím na čtrnáctidenní dovolenou omrknout Egypt. Protože nevím, jak to tam bude s Wi-Fi připojením a brát si na dovolenou notebook nechci, tak se tu asi neukážu až do návratu domů. Přeji vám všem krásný zbytek srpna a ahoj v září.


ZUBAŘ

27. července 2018 v 12:06 | Zlatice

Ráno se probudím do krásného a sluníčkového dne protáhnu se ale, můj pokus o úsměv končí jedním velikým AU. Jdu do koupelny, otevřu pusu a hledám, který ze zubů se mi rozhodl pokazit den. A najdu sedmička nahoře ale něco se mi nezdá. Něco je tu špatně zub sice bolí ale nějak jinak a dáseň okolo něj je jakási celá pokrčená. Budu muset k zubaři.
Po pravdě já nemám ráda zubaře. Chodím sice na pravidelné prohlídky a jen zřídka se to obejde bez pocitu nejistoty a strachu.

Nebudete mi to věřit, ale mě naučil bát se zubaře zubař.

Když dokončíte střední školu, čeká vás nástup do práce a k tomu je vám přidělen závodní lékař, obvodní lékař a také zubař. Když já byla mladá tak mi praktický a zubní lékař vyšel podle adresy mého bydliště. Velice mě těší, že je změna a dnes si lékaře můžeme vybrat. Ovšem to v době mého mládí nešlo. Stalo se že, jsem vyfasovala zubaře s tou nejhorší pověstí, nikdo o něm neřekl nic dobrého. Já si s tím nedělala hlavu, zuby jsem měla zdravé tak nebylo čeho se bát. Šla jsem na vstupní prohlídku a po pravdě ten doktor se mi nelíbil. Divně mluvil a byl celý upocený a pohyboval se nějak pomalu. Také mi bylo divné že, tam není žádná sestra. Dokončil prohlídku a já se dověděla, že mám na dvou stoličkách po jednom kazu. A pak se pustil do díla. Když bylo dílo hotovo, tak mi řekl, abych přišla za tři týdny na plomby že, má nemocnou sestru a sám to dělat nebude. Po příchodu domů jsem zjistila že, mám rozvrtané čtyři stoličky. To mi přišlo zvláštní, když mluvil jen o dvou zubech ovšem já v dobách svého mládí, asi byla na některé věci málo důsledná a tak jsem to nechala být. A to byla chyba.

Po necelých dvou týdnech se mě vylomila půlka jedné stoličky, tak jsem si řekla že nebudu čekat až bude datum kdy jsem objednaná, a zajdu tam hned. Pan doktor byl už od pohledu jiný. Sice stejný člověk ale do upoceného a pomalého člověka měl daleko. A za chvíli jsem se přesvědčila že, i jeho jazyk funguje zejména na sprostá slova velice hbitě. Tentokrát tam byla i sestra, která když jsem jí řekla jaký mám problém z rozvrtaným zubem, se na mě dívala s údivem, že mě nezná a nemám u nich ani kartu tak proč to svádím na pana doktora. Pan doktor se mě do úst podíval a řekl že to není jeho práce ať jdu k lékaři který mi to v hubě tak podělal. On to teda na mě řval a do huby si při tom neviděl. Tenkrát jsem se ještě neuměla bránit a rozbrečela se. No žádná lítost se z jeho strany nekonala a sprostě mě vyhodil z ordinace.

Stála jsem na chodbě, třepala se, až mi zuby cvakali o sebe a nevěděla, co mám dělat. Vtom neštěstí se na mě usmálo i štěstí. Z vedlejší ordinace na mě vykoukla paní doktorka, a když viděla v jakém jsem stavu tak mě vzala k sobě do ordinace. Počkala až, se uklidním a pak si vyslechla, co se stalo. Řekla mi že, vedle k doktorovi už chodit nemám, že všechno zařídí, abych mohla zůstat u ní.

Slovo dodržela, chodím k ní dodnes. Vždy ke mě byla hodná a citlivá ale ve mně strach už zůstal.

Dnes jsem teda byla řešit svoje AU v puse a zub je zdravý, jen musím léčit zánět dásně. Není to zrovna příjemné, ale snad to brzy vyléčím.

Jistě se ptáte, jak dopadl pan doktor který, mě zbytečně rozvrtal čtyři zdravé zuby? Asi pět let na to jsem četla v novinách že, spáchal sebevraždu. Bylo na něj podáno mnoho žalob a to nejen za špatně odvedenou práci ale také za jeho hrubé chování k pacientům. Měl závislost na lécích a zapíjel je alkoholem. Často si vůbec nepamatoval, kdo byl v ordinaci nebo že byl v práci. Sestru jsem po letech viděla pracovat jako uklízečku. Měla pár let zakázáno pracovat v oboru a pozděj když už mohla tak ji nikdo jako sestru zaměstnat nechtěl.

Takové dva lidské osudy. Přitom všechno mohlo být jinak kdyby…. Jenže tady se žádné kdyby nekonalo…

NEDĚLNÍ RÁNO.

17. června 2018 v 10:01 | Zlatice
Dnes jsem se probudila do šedivého rána. Žádné sluníčko jen obloha poskládaná s načechraných beránků.

Ještě si ležím v posteli, je neděle, ale hlavou mi jdou myšlenky na to, co by bylo kdyby, slunce už za tím mrakem zůstalo. Asi první co by mě chybělo, je teplo. Později bych asi cítila únavu a mé pozitivní vnitřní naladění by šlo někam, odkud není návratu. Šlapu po cestách tohoto světa už hodně let a vlastně až dnes si uvědomuji svou závislost na slunci. Říkám si, že bych si asi měla více vážit a těšit se z každého dne se sluníčkem.

Dívám se oknem na mraky a od šedivého rána se ovíjí moje další myšlenky.

Vzduch se v zimě nedá často vůbec dýchat a z komínů některých rodinných domů se valí kouř jako z továren minulého režimu. Je smutné že, téměř v každé ulici se najde jeden občan co tím že do svého kotle naloží vše, co hoří, otráví všechny slušné lidi ve svém okolí a není na něj žádná páka. Je zvláštní že, pro své teplo je ochoten obětovat čistý vzduch za smrad, který dýchá také.

Šeď na obloze se nijak nemění a já jen pozoruju své myšlenky co, mě jdou hlavou.

Ráda a často chodím s přítelem na dlouhé procházky za město. No při jednom takovém výšlapu jsme přišli na místo, kde byli pařezy po krásných zdravých silných stromech. Bodlo mě u srce nad tou zkázou a utřela jsem slzu u oka. Ještě po příchodu domů mě to hlava nebrala. O pár dní později jsem se dozvěděla, že stromy byly pokáceny proto, že lidé co mají, blízko plot od zahrady se báli, že jim ho stromy poškodí. Ty stromy tam rostli mnohem dřív než ten plot. Myslím že, se to někomu hodilo jako záminka jak se dostat ke dřevu za levné peníze.

Je smutné že, pro vlastní obohacení a komfort jsme ochotni zničit takovou krásu. Peníze a vše co se dá za ně koupit má pro většinu z nás větší hodnotu, než krása přírody kterou nám nabízí naše planeta.

Oceány jsou zamořeny plastem, vlastně proč chodit tak daleko pastové sáčky, petky nebo kelímky se válí všude kde, oko dohlédne, jen žluté kontejnery jsou poloprázdné.

Je mě líto krásně barevného ptáčka co sezobl žvýkačku v trávě asi metr od koše a s úplně zalepeným zobáčkem uletěl nejspíš umřít někam daleko o lidí.

Myslím na to, že naše planeta má s námi tolik trpělivosti. Kdyby mě někdo takto ničil, špinil a zanesl, odpadem všeho druhu dávno bych tomu člověku nakopala zadek. Já bych si to líbit nenechala a asi nikdo z nás.

Stále si kladu otázku kdo nám dal právo vše kolem sebe ničit?

Po pravdě doufám že, se nedožiju dne, kdy tato planeta nám naplno ukáže, že to jak o ni pečujeme, se jí nelíbí. Snad nebudu u toho kdy, lidé budou stát s rukama plnýma peněz a teprve až bude, hodně zle pochopí že, se těch papírků nenají, nenapijí a dýchat je také nemohou.

Přes okno se dotkl mé tváře paprsek sluníčka a i ve mně jako by se něco rozsvítilo. Říkám si že, naše budoucnost nemusí být tak černá. Chce to jen změnu každého z nás v myšlení a pohledu na tento svět.

LIDÉ A JÁ

28. ledna 2018 v 17:05 | Zlatice


Jsem, člověk, který říká, co si myslí. Lidem nelžu a upřímnost je pro mě stejně přirozená jako třeba dýchání. Na nic si nehraju, ani nenosím žádné masky a před nikým se nedělám lepší. Nejde mě proto do hlavy že mě do života stále vstupují lidé povahy přesně opačné.
Nastoupila jsem do nového zaměstnání, práce mě baví a dost jsem si polepšila. Ovšem kolektiv lidí je tu jiný. Lidé tu nosí masky a člověk, který všem jen škodí, tomu se tu do zadku leze.
Já chci zůstat stejná. Nebudu se přetvařovat a tím prznit hodnoty, které jsou pro mě důležité. Nebudu se hrbit před někým řídícím se pořekadlem " Kdo chce, psa bít vždycky hůl si najde " a na tváři má výraz andělský.
Taky je to jen člověk, který je se svým životem asi nespokojený. A prostě musí škodit druhým. Má radost když může někomu pokazit den, protože život mu pokazit nemůže.
Chápu, že i takoví lidé mají mezi, námi své místo, ale nerozumím tomu, proč chtějí měnit ty druhé k obrazu svému.
Možná je to proto, aby jejich zloba a podlost byly méně vidět? Nebo proto, že samy sebe změnit nedokážou, tak mají potřebu stáhnout co nejvíce ostatních na svou úroveň. Mrzí mě, že tahle strategie jim často vychází. Tady je chyba v lidech. Hodně z nás se často nechá zastrašit a řekne, si ono se to přežene a bude zas dobře. Ale, to nic neřeší, protože člověk, který chce škodit tak to příště zkusí znovu a určitě přitvrdí.
Neznám ten pocit ani nevím jaké to je, když se takto vědomě ubližuje. Musí to být asi hodně povznášející.

Nechci nikoho soudit ani odsuzovat ale něco udělat můžu. Určím hned na začátku meze a podle nich se náš pracovní vztah bude vyvíjet. Do práce chodím vydělávat peníze a ne budovat vztahy. Možná mě to pomůže a takoví to lidé už mě do života vstupovat nebudou.

MALÍ VELCÍ

6. ledna 2018 v 8:14 | Zlatice
Zaujalo mě téma, o kterém píše Marcela na svém blogu Spojení s přírodou. Nejsem si jistá, zda dobře rozumím tomu, o čem se tam píše ale je tam zmínka že je na vše třeba mít více úhlů pohledu. Takže tu napíšu, jak se na to dívám já.
Ano když jsme hodně malé děti tak se nebojíme ničeho, nebojíme se říkat pravdu a ve všech situacích se chováme tak jak to cítíme. Ovšem ne vždy je naše chování tolerováno. V začátku jsou to naši rodiče, kteří nám začnou vštěpovat co je dobré a co ne. Jak rosteme tak ve školce a dále ve škole je nám vnucován vzorec chování jaký určuje společnost. Začneme být děleni do škatulek hodných, zlých, chytrých a hloupých dětí. Vlastně dnes už je i další škatulka dětí bohatých a chudých.
Jenže pořád jsme ještě děti a chceme se chovat, tak jak to cítíme, chceme být přirození a tím svobodní, nesvázaní ničím a nikým. Nechceme, patřit do nějaké škatulky chceme být sví a tím jedineční.
Jenže jak léta běží stále více zjišťujeme že to nejde. Je to jako jít hlavou proti zdi. Od mala je nám vštěpováno že máme mluvit pravdu. Ano ale v hodně případech kdy jsme, pravdu řekli, se nám dostalo pokárání, že jsme drzí a to co říkáme je nevhodné. Když se zachováme, podle vzoru dospělých, řekneme polopravdu nebo rovnou lež jsme znovu káráni, že kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe.
Jako dítě jsem v tom měla celkem zmatek a nikdo z dospělých mě nebyl ochoten vysvětlit jak to vlastně je. Takových podobných témat na lámání a křivení čisté dětské duše by se našlo ještě hodně.
Když je dítě silné a jen tak se nedá odklonit od své přirozenosti a stále se snaží být své tak jak to cítí a začne, být zastrašováno. Nechoď do hluboké vody nebo se utopíš, nesedej, na to větší kolo spadneš a zraníš se, nesahej, na tu kopřivu popálí tě. Ovšem děcko, které se netopilo, neví co je to utopit se, ani jak se padá s většího kola, a ta kopřiva je přece tak zajímavá. Ale už je zaseto semínko strachu. Takový strach si pak nese v sobě, a když přijde, situace ve škole kdy se má učit plavat najednou se vody bojí a neví proč.
Nevíme kolik do nás v děctví zaseli dospělí různých strachů. Pak jsou z nás také dospělí a své strachy si neseme stále v sobě, a co hůř předáváme je dál zase svým dětem a tak křivíme další dětské dušičky.
Chyba je v naší společnosti to my dospělí bychom se měli učit od dětí. Měli bychom je pozorovat a chápat pak i děti by zase pochopili, nás že to s nimi myslíme dobře i když to říkáme špatně.
Když se dítě narodí s tělesnou nebo mentální vadou či poruchou růstu neví, že je někde chyba. To především lidská zloba je na to upozorní.
Ze své zkušenosti vím, že není, třeba takové lidi litovat oni o náš soucit nestojí. Chtějí zapadnout do společnosti, tak jak jsou. A mají na to vnitřní síly dost dokonce víc než my zdraví a normálního vzrůstu. Většina z nich si dá cíl a jde za nim a i když jejich tempo bývá, pomalejší svých cílů dosahují a žijí spokojený život dle svých možností.
A byli by určitě šťastnější, kdyby se jim do cesty nestavěla společnost zdravých lidí plných předsudků. Bylo by dobré, kdyby každý z nás se chytil, za nos při pohledu na to jak vychovává, své děti. A ještě lepší by bylo, kdyby každý z nás se vždy zahleděl, do svého nitra, než otevře pusu a začne hodnotit soudit a odsuzovat lidi kolem sebe a jejich životy. Ale to už bych chtěla po naší dnešní rádoby lidské společnosti asi moc…
 
 

Reklama