NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

CO NA SRDCI TO NA BLOGU.

LIDÉ A JÁ

28. ledna 2018 v 17:05 | Zlatice


Jsem, člověk, který říká, co si myslí. Lidem nelžu a upřímnost je pro mě stejně přirozená jako třeba dýchání. Na nic si nehraju, ani nenosím žádné masky a před nikým se nedělám lepší. Nejde mě proto do hlavy že mě do života stále vstupují lidé povahy přesně opačné.
Nastoupila jsem do nového zaměstnání, práce mě baví a dost jsem si polepšila. Ovšem kolektiv lidí je tu jiný. Lidé tu nosí masky a člověk, který všem jen škodí, tomu se tu do zadku leze.
Já chci zůstat stejná. Nebudu se přetvařovat a tím prznit hodnoty, které jsou pro mě důležité. Nebudu se hrbit před někým řídícím se pořekadlem " Kdo chce, psa bít vždycky hůl si najde " a na tváři má výraz andělský.
Taky je to jen člověk, který je se svým životem asi nespokojený. A prostě musí škodit druhým. Má radost když může někomu pokazit den, protože život mu pokazit nemůže.
Chápu, že i takoví lidé mají mezi, námi své místo, ale nerozumím tomu, proč chtějí měnit ty druhé k obrazu svému.
Možná je to proto, aby jejich zloba a podlost byly méně vidět? Nebo proto, že samy sebe změnit nedokážou, tak mají potřebu stáhnout co nejvíce ostatních na svou úroveň. Mrzí mě, že tahle strategie jim často vychází. Tady je chyba v lidech. Hodně z nás se často nechá zastrašit a řekne, si ono se to přežene a bude zas dobře. Ale, to nic neřeší, protože člověk, který chce škodit tak to příště zkusí znovu a určitě přitvrdí.
Neznám ten pocit ani nevím jaké to je, když se takto vědomě ubližuje. Musí to být asi hodně povznášející.

Nechci nikoho soudit ani odsuzovat ale něco udělat můžu. Určím hned na začátku meze a podle nich se náš pracovní vztah bude vyvíjet. Do práce chodím vydělávat peníze a ne budovat vztahy. Možná mě to pomůže a takoví to lidé už mě do života vstupovat nebudou.

MALÍ VELCÍ

6. ledna 2018 v 8:14 | Zlatice
Zaujalo mě téma, o kterém píše Marcela na svém blogu Spojení s přírodou. Nejsem si jistá, zda dobře rozumím tomu, o čem se tam píše ale je tam zmínka že je na vše třeba mít více úhlů pohledu. Takže tu napíšu, jak se na to dívám já.
Ano když jsme hodně malé děti tak se nebojíme ničeho, nebojíme se říkat pravdu a ve všech situacích se chováme tak jak to cítíme. Ovšem ne vždy je naše chování tolerováno. V začátku jsou to naši rodiče, kteří nám začnou vštěpovat co je dobré a co ne. Jak rosteme tak ve školce a dále ve škole je nám vnucován vzorec chování jaký určuje společnost. Začneme být děleni do škatulek hodných, zlých, chytrých a hloupých dětí. Vlastně dnes už je i další škatulka dětí bohatých a chudých.
Jenže pořád jsme ještě děti a chceme se chovat, tak jak to cítíme, chceme být přirození a tím svobodní, nesvázaní ničím a nikým. Nechceme, patřit do nějaké škatulky chceme být sví a tím jedineční.
Jenže jak léta běží stále více zjišťujeme že to nejde. Je to jako jít hlavou proti zdi. Od mala je nám vštěpováno že máme mluvit pravdu. Ano ale v hodně případech kdy jsme, pravdu řekli, se nám dostalo pokárání, že jsme drzí a to co říkáme je nevhodné. Když se zachováme, podle vzoru dospělých, řekneme polopravdu nebo rovnou lež jsme znovu káráni, že kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe.
Jako dítě jsem v tom měla celkem zmatek a nikdo z dospělých mě nebyl ochoten vysvětlit jak to vlastně je. Takových podobných témat na lámání a křivení čisté dětské duše by se našlo ještě hodně.
Když je dítě silné a jen tak se nedá odklonit od své přirozenosti a stále se snaží být své tak jak to cítí a začne, být zastrašováno. Nechoď do hluboké vody nebo se utopíš, nesedej, na to větší kolo spadneš a zraníš se, nesahej, na tu kopřivu popálí tě. Ovšem děcko, které se netopilo, neví co je to utopit se, ani jak se padá s většího kola, a ta kopřiva je přece tak zajímavá. Ale už je zaseto semínko strachu. Takový strach si pak nese v sobě, a když přijde, situace ve škole kdy se má učit plavat najednou se vody bojí a neví proč.
Nevíme kolik do nás v děctví zaseli dospělí různých strachů. Pak jsou z nás také dospělí a své strachy si neseme stále v sobě, a co hůř předáváme je dál zase svým dětem a tak křivíme další dětské dušičky.
Chyba je v naší společnosti to my dospělí bychom se měli učit od dětí. Měli bychom je pozorovat a chápat pak i děti by zase pochopili, nás že to s nimi myslíme dobře i když to říkáme špatně.
Když se dítě narodí s tělesnou nebo mentální vadou či poruchou růstu neví, že je někde chyba. To především lidská zloba je na to upozorní.
Ze své zkušenosti vím, že není, třeba takové lidi litovat oni o náš soucit nestojí. Chtějí zapadnout do společnosti, tak jak jsou. A mají na to vnitřní síly dost dokonce víc než my zdraví a normálního vzrůstu. Většina z nich si dá cíl a jde za nim a i když jejich tempo bývá, pomalejší svých cílů dosahují a žijí spokojený život dle svých možností.
A byli by určitě šťastnější, kdyby se jim do cesty nestavěla společnost zdravých lidí plných předsudků. Bylo by dobré, kdyby každý z nás se chytil, za nos při pohledu na to jak vychovává, své děti. A ještě lepší by bylo, kdyby každý z nás se vždy zahleděl, do svého nitra, než otevře pusu a začne hodnotit soudit a odsuzovat lidi kolem sebe a jejich životy. Ale to už bych chtěla po naší dnešní rádoby lidské společnosti asi moc…
 
 

Reklama