NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

ŘETÍZEK...

24. října 2018 v 23:54 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Ticho. Tma. Lampa svítí, to ve mně je tma moje světlo zhaslo. Z kapsy vytáhnu jeho řetízek, pomalu ho spouštím do dlaně a sleduji, jak se leskne a odráží světlo. Je složený s malých kostiček, které jsou stálým nošením už zbavené hran. Nikdy ho s krku nesundal. Je to už deset let co jsem mu ho dala k narozeninám. Položím ho na stůl a pohledem zavadím o sklenici od kávy, kterou po obědě pil. Hned vedle ní je otevřený jeho notebook displej už je dávno černý ale já stále vidím, jak tu seděl a ťukal do klávesnice. Leknu se, když slyším pípnutí mobilu, který hlásí, že baterka je nabyta. Jdu k němu vytáhnu ho ze zásuvky a jsem trochu zmatená, protože čas na displeji ukazuje, že jsem tu seděla víc jak dvě hodiny. Cítím, že si potřebuji odpočinout musím se vyspat.


Zhasnu lampu a jdu do ložnice. Lehnu si na stranu postele kde spává on a zavřu oči. Ale spánek nepřichází. Před očima se mi odvíjí film, jak padá ze stromu. Rychlost pádu je částečně zpomalený lavičkou pak teprve tělo dopadne na zem a hlava klepne o beton. Leží, nehýbá se nedýchá.

Vidím čtyři sochy, sebe, babičku, sestru a synovce. První reaguje babička (pracovala celý život jako zdravotní sestra a posledních patnáct let u záchranářů) kontroluje životní funkce a začne masírovat srdce já houknu na sestru, ať volá záchranku. Srdce naskočilo slabé nadechnutí a zase se ztratil. Střídám babičku a pokračuji v masáži srdce. Vidím, že modrá na krku a tváři nevzdávám to. Slyším, jak sestra mluví s dispečerkou a babička opakuje jeho jméno. Pak prudký nádech a pomalu se rozdýchává, vrací se mu barva, je při vědomí.

Držím ho za ruku. Sleduji, jak záchranáři dělají svou práci a pak mi jeden z nich podává řetízek, aby mu mohly nasadit límec na zpevnění krční páteře. Otočím se na bok. Film pokračuje.

Nemocnice. Pustili mě k němu na chvíli má bolesti a já jsem bezmocná nemůžu mu nijak pomoct jen ho hladím a opakuji, že to bude dobré. Mluvím s lékařem a dozvídám se, že má těžké poranění hlavy. Musí ležet a v nemocnici bude několik týdnů. Více budou vědět po dalším CT. Znovu otvírám oči a jdu se napít snažím se myslet jen na to, že se uzdraví. Lehnu si a konečně spím.


Je neděle ráno. Smutné říjnové počasí. Najednou nevím co si počít s tak volným dnem. Dcera odjela za svým chlapcem a on tu není. Dnes do nemocnice nemůžu má povolenou jen jednu návštěvu. Jede za ním jeho mamka a vše co se dozví od lékaře mi zavolá. Nezbývá než čekat. Do odpoledne je daleko a já musím přestat bloudit bez cíle po bytě. A taky ty cigarety! Pálím jednu od druhé, co na tom že jsem půl roku nekouřila… zase se odnaučím. Porřebuji zaměstnat ruce. Chci něco dělat, aby hlava nemohla myslet. Uklízím. Každou věc co je jeho nejdřív pohladím a pak ji uložím na místo. Oči posouvají ručičku hodin ale čas ubíhá pomalu. Mám uklizeno. Je poledne. Vzpomenu si, že jsem ještě nic nejedla. Na talíř si naložím, co najdu v lednici, ale připadá mi, že žvýkám piliny. Otevřu svůj notebook a z plochy na mě září fotografie z dovolené. Slzy z očí tečou samy a já už je neutírám. Hlavou mi proběhne vzpomínka, jak tam byl šťastný a rozesmátý. A hned druhá na oči plné bolesti včera z nemocnice. Zavírám Notebook a jdu vyházet skříň vytřídím věci na letní a zimní. Hlavně nemyslet. Do ticha začne hrát mobil. Jeho mamka mi řekne, že CT dopadlo dobře jeho stav není horší. Poznal ji. Trochu mě to uklidní. Dokončím rozdělanou práci. Zítra je pondělí, ráno do práce a pak ho zase uvidím.

Nemocnice. Na chvíli mě za ním pustí. Má lepší barvu. Slabě se usměje a chce jít domů. Vysvětluji že nemůže že musí ležet. Neví proč tam je. Vše mu řeknu. Odpoví, že nikdy ze žádného stromu nespadl. Má to v hlavě všechno pomotané ale je nám to k smíchu. Je unavený, usíná a já odcházím.

V úterý se od lékaře dozvím že otok který se po nárazu utvořil se rozlil až do čelní oblasti kde je centrum lidskosti. Což může znamenat, až se začne vstřebávat, změnu povahy. Může mít záchvaty zloby a vzteku. To nejsou dobré zprávy ale já slova lékaře pouštím druhým uchem ven. Nechávám si jen svou víru, že vše dobře dopadne. On to zvládne a já mu pomůžu, aby našel sám sebe.

Středa. Dnes ho přeložili z JIP na oddělení. Musí stále ležet. Donesla jsem mu ovoce co má rád. Řekl si o další. Hlava ho stále bolí. Ztrácí se v čase, i když mu řeknu co je za den za chvíli se ptá znovu. Jeho chování je stejné jako dřív a smysl pro humor mu také neschází.

Osud nám nachystal velkou zkoušku, kde bude hrát hlavní roli trpělivost. Chci být silná a tu sílu, víru a naději mu každý den dát. Jestli to zvládnu nebo ne ukáže až čas.

Lidi, vy co jste dočetli, až sem prosím vás mějte se rádi. Mějte rádi své nejbližší a říkejte jim to. Na nikom nehledejte chyby, ale podporujte ho v tom, co umí a co je v něm dobrého. Dělejte tak aby vaše práce a soukromí byli v rovnováze. Peníze ani krásný dům vám nevrátí člověka, kterého jste odsunuli pro nedostatek času. Dovolte si mít pocit štěstí z toho, že jste všichni spolu a zdraví, protože zítra to tak být nemusí. Čas nejde vrátit tak jako škaredé slovo, které hloupá huba vypustí.

S celého srdce vám všem přeji ať je váš život plný lásky, klidu, zdraví a štěstí.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MOE MOE | E-mail | Web | 25. října 2018 v 10:34 | Reagovat

Uh, to musel být masakr. Jak jsem rád, že jsem si ničím tak závažným dosud nemusel projít.

2 Marčélla Marčélla | E-mail | Web | 25. října 2018 v 15:51 | Reagovat

Je mi z toho smutno. Přeji mu hodně síly  k uzdraveni a tobě hodně trpělivosti.

3 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 25. října 2018 v 18:39 | Reagovat

Krásný příběh

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 25. října 2018 v 18:52 | Reagovat

Jeden velmi moudrý pán mi kdysi řekl na životní útrapu slova: "Takový je život!", nic víc dodávat nemusel.
Ano, i takový je život.
Ne každý ho má tak růžový a neuvěřitelně pohádkový, jak zde dokáže téměř denně na svém blogu presentovat. ;-)

5 bluesovka bluesovka | 25. října 2018 v 18:58 | Reagovat

Ach a já si myslela, že povíš příběh o starém řetízku. Místo toho trápení. Vydrž to všechno, vydrž. A máš naprostou pravdu - važme si každého dne i člověka po svém boku. Držím palce a není to fráze. :-(

6 Intuice Intuice | E-mail | Web | 26. října 2018 v 16:01 | Reagovat

Článek jsem četla asi už ve středu v noci a nevěděla, zda je to realita či jen vymyšlený článek k tématu týdne. Nyní vidím z komentářů, že je to realita. Dost těžká zkouška. Nevím, kdy se to stalo, zda je to čerstvé. Opravdu si začne člověk vážit všeho, lidí, věcí, až když se něco stane. Držím palce, abys byla silná, budeš potřebovat ještě hodně sil, Ty i on. Věř, že vše bude dobré. :-)

7 Platan Platan | E-mail | Web | 28. října 2018 v 15:33 | Reagovat

Tak toto musí byť naozaj ťažké. Som rád, že to nejako zvládaš. Pevne verím v ten najlepší výsledok a prajem ešte veľa síl, kým tvoj milý nebude úplne v poriadku. <3

8 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:02 | Reagovat

[1]: Na něco takového člověk asi není připravený nikdy. Přeji ti, aby ses do takové nebo podobné situace nedostal :-)

9 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:04 | Reagovat

[2]: Děkuji sílu i trpělivost budeme oba potřebovat :-)

10 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:04 | Reagovat
11 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:08 | Reagovat

[4]: Ano, i takový je život :-)Jenom si takové tragédie člověk nějak nepřipouští dokud se nedějí právě jemu v přímém přenosu :-)

12 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:13 | Reagovat

[5]:Děkuji. Snažím se myslet jen na to dobré. Vlastně ani jinou možnost nemám než věřit že to zvládneme a bude zase dobře :-)

13 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:15 | Reagovat

[11]: Ano Zlatice, přesně tak! Pochopí jen ten, kdo zažil, kdo nezažil, nemůže chápat. Může se jen "domnívat", ale ví houby, prostě nemůže chápat. Vím o tom víc než dost, bohužel.

14 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:32 | Reagovat

[6]:Ano realita. Stalo se to v sobotu odpoledne 20. 10. 2018. Jeho stav po týdnu není ani lepší ani horší. Už není na JIP ale to je jediné kam jsme se zatím posunuli. Dokud se nevstřebá otok nebude jasné jaké je anebo není poškození mozku. Má dny, kdy si pamatuje vše a pak přijedu a on se chová jako dítě a ztrácí se v čase. Zatím nevím jak se k němu chovat v těchto situacích. Snažím se být trpělivá s ním i se sebou :-)

15 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:41 | Reagovat

[7]: Děkuji :-) Zatím mám v sobě hodně naděje a víry že bude vše zase dobré. Je to také mé jediné přání :-)

16 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. října 2018 v 18:45 | Reagovat

[7]: Zatím mám v sobě hodně naděje a víry že bude vše zase dobré. Je to také mé jediné přání :-) A děkuji :-)

17 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. října 2018 v 8:15 | Reagovat

[14]: Ještě jednou držím všechny palce, myslím na vás, kudy chodím.

18 Intuice Intuice | E-mail | Web | 29. října 2018 v 8:16 | Reagovat

[14]: Tak držím všechny palce, myslím na vás, kudy chodím.

19 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 29. října 2018 v 8:29 | Reagovat

[18]: Děkuji :-)

20 proksovka proksovka | 2. listopadu 2018 v 12:26 | Reagovat

Moc hekzé

21 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 8. listopadu 2018 v 20:32 | Reagovat

Máš pravdu, žijme každičký den naplno. Život je plný překvapení, ať už dobrých nebo špatných.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama