NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

HRA NA JISTOTU

5. dubna 2018 v 3:26 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Nejsem zrovna člověk, co by šel s davem a co si myslí stádo ovcí mě pramálo zajímá. Tak nějak si vždy šlapu svou vlastní cestu. Když mě něco zajímalo, šla jsem za tím, často, hodně vytrvalá a došla do cíle. Tak ani nevím kdy, moje víra v sebe samu začala kulhat že, i já podlehla na deset let takzvané hře na jistotu.

Ženě samoživitelce s jedním dítětem po mateřské dovolené se práce nehledá lehko. Nejsem vybíravá, potřebuji práci a vlastně mi bylo jedno co, budu dělat. Pohovor střídal pohovor a všude stejný výsledek, nezájem.

A tak jednoho dne vejdu do továrny.

Já neměla tušení co, se tam dělá ani o jakou pozici žádám. Ten inzerát byl dlouhý a čtení nezáživné. Jaké bylo mé překvapení že, jsem byla přijata a ještě i s upravenou pracovní dobou tak abych mohla dceru vodit do školky. Řekla bych že, to byl můj první krok do neznáma, protože o své nové práci nevím vůbec nic. Po našem se to taky dá říct že, to byla haluz jak hrom.

Tříměsíční zkušební doba uběhla rychle a já věděla že, to co dělám, mě baví, ale chtěla jsem víc. Po půl roce se mě povedlo udělat test na pozici pro mě v nejvyšším platebním tarifu. Byla to zodpovědná práce a k ní díl stresu navíc. Teprve potom se rozhlížím a zajímám o to s kým, pracuji. No pro mě štěstí, vcelku dobré ženy přibližně stejného věku, sice různých povah ale se společným cílem udržet si tuto práci nejlíp až do důchodu. Pro mě úsměvné takto já neuvažovala. Po třech letech podepsaná smlouva na neurčito. Mám radost konečně jistota. Pozastavila jsem se nad tím, to nebývalo slovo v mém slovníku. A tu nová zpráva bude se propouštět a já ustrašeně koukám jako ostatní a přeji si, aby mě to minulo. A minulo mě to ještě mockrát. Spolkl mě systém fabriky, která hraje s lidmi hru cukr a bič. Možná bych tam byla ještě dnes kdyby, mé tělo nezačalo bolet z nepřirozených poloh a stresu. Ano stres a strach tam byl a možná ještě je denním chlebem. Já onemocněla a trvalo dva roky než, jsem byla zase schopna práce. Jenže už jsem byla jiná. Za ty dva roky proběhl ve mně návrat k mému starému já. Ono to už nešlo zapadnout mezi ty lidi co, se myšlením nikam neposunuli. Stále se sebou nechávali šikovně manipulovat. Jeden rok mi stačil abych, věděla že, tohle už nechci. Najednou mi jistota smlouvy na neurčito přišla jako velice málo a vlastě jiný důvod tam zůstat nebyl.

Můj druhý krok do neznáma.

Je mě už hodně přes čtyřicet a znovu začínám, takové já měla myšlenky. No strach ale nepřišel. Prošla jsem třemi různými pracemi. Všude to bylo stejné u pohovoru mazání medu kolem puse a pak skutek utek. Hlavou mi šlo že, se snad domluvili nebo je to tak moderní. Přišla i myšlenka jestli nebylo lepší zůstat v té jistotě. Určitě ne.

I hledání práce člověka unaví a tak se stalo že, znovu jdu na pohovor a o práci které se to týká nevím nic. Práci dostanu. A v hlavě mám myšlenky že, bych tu ráda zůstala až do důchodu. Sice se usmívám ale, vím že, semínko hry na jistotu bylo zaseto. Nedovolím mu růst ale některých starých vzorů se asi jen tak nezbavíme.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marcela Marcela | E-mail | 5. dubna 2018 v 4:10 | Reagovat

Mám pocit, že děláme kroky do neznáma, ale přitom se točíme stále v kruhu. :-|
Co jsem v nové práci, taky si říkám, mohla bych tu už zůstat. Ale po tvém článku je to k zamyšlení.I když na jistotu, už někdy nedávám. :-)
Pěkně zbarvení obrázku ;-)

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 5. dubna 2018 v 8:01 | Reagovat

jak to tak čtu tak koukám že je to všude stejné co se týče pohovoru, co se týče přístupu ve fabrikách...já nevím jestli je to nějaký trend současné doby nebo zaměstnavatelé ví že si to můžou dovolit? že se lidi bojí opouštět nevyhovující místa? nebo nemůžou - rodina, hypotéka atd

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 5. dubna 2018 v 10:30 | Reagovat

Vystřídala jsem ve svém životě tři práce. Každá jiná, úplně. Jiní lidé, jiné prostředí a do každé jsem šla naplno a myslela si, že to tak bude napořád. Nebylo, ale nelituju ničeho, život byl bohatý a zkušenosti k nezaplacení. Člověk by neměl ustrnout na jednom místě, ale pořád dělat něco novýho. :-D

4 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 5. dubna 2018 v 13:04 | Reagovat

[1]:Já to mám tak nastaveno že mě vždy baví to o čem, vůbec neuvažuju, jako že by to šlo. Jistotu mám, v jenom že už do žádné továrny pracovat nepůjdu. Teda šla bych jen v případě že,  budu zaměstnaná jako ostraha :-) Jsem ráda že se líbí děkuji :-)

5 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 5. dubna 2018 v 13:52 | Reagovat

[2]: Myslím že, je to hodně o lidech. Lidi si často nevěří že, mají na víc a že by našli práci co, by je i bavila. Ti zaměstnavatelé to vědí a chovají se přesně tak, jak jim to zaměstnanec dovolí. To vedení člověka udržuje stále v nějakém strachu o místo. Je to pro to aby člověk neměl čas přemýšlet o tom že, by jinde mohlo být líp. Ten tlak je tam poměrně velký. Ono se to těžko píše. To se musí zažít.

6 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 5. dubna 2018 v 13:59 | Reagovat

[3]: Jak píšeš, chce to nebát se jít dělat něco nového. Když tě práce i baví je to k nezaplacení :-D

7 Intuice Intuice | E-mail | Web | 5. dubna 2018 v 20:20 | Reagovat

Každý je jiný a každý vyžaduje něco jiného. Někdo rád riskuje, někdo chce dožít do důchodu, tak to je.

8 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | Čtvrtek v 3:09 | Reagovat

[7]:Je mě jasné že, co člověk to jiná povaha. Ve článku jsem to myslela tak že ty ženy do práce chodí znechuceny to co, dělají je, dávno nebaví. Od rána do večera si na práci jen ztěžují, ale svou jistotu neopustí a budou tam pracovat až do důchodu. No je to jejich život, a když ho takový chtějí…

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama