NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

MALÍ VELCÍ

6. ledna 2018 v 8:14 | Zlatice |  CO NA SRDCI TO NA BLOGU.
Zaujalo mě téma, o kterém píše Marcela na svém blogu Spojení s přírodou. Nejsem si jistá, zda dobře rozumím tomu, o čem se tam píše ale je tam zmínka že je na vše třeba mít více úhlů pohledu. Takže tu napíšu, jak se na to dívám já.
Ano když jsme hodně malé děti tak se nebojíme ničeho, nebojíme se říkat pravdu a ve všech situacích se chováme tak jak to cítíme. Ovšem ne vždy je naše chování tolerováno. V začátku jsou to naši rodiče, kteří nám začnou vštěpovat co je dobré a co ne. Jak rosteme tak ve školce a dále ve škole je nám vnucován vzorec chování jaký určuje společnost. Začneme být děleni do škatulek hodných, zlých, chytrých a hloupých dětí. Vlastně dnes už je i další škatulka dětí bohatých a chudých.
Jenže pořád jsme ještě děti a chceme se chovat, tak jak to cítíme, chceme být přirození a tím svobodní, nesvázaní ničím a nikým. Nechceme, patřit do nějaké škatulky chceme být sví a tím jedineční.
Jenže jak léta běží stále více zjišťujeme že to nejde. Je to jako jít hlavou proti zdi. Od mala je nám vštěpováno že máme mluvit pravdu. Ano ale v hodně případech kdy jsme, pravdu řekli, se nám dostalo pokárání, že jsme drzí a to co říkáme je nevhodné. Když se zachováme, podle vzoru dospělých, řekneme polopravdu nebo rovnou lež jsme znovu káráni, že kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe.
Jako dítě jsem v tom měla celkem zmatek a nikdo z dospělých mě nebyl ochoten vysvětlit jak to vlastně je. Takových podobných témat na lámání a křivení čisté dětské duše by se našlo ještě hodně.
Když je dítě silné a jen tak se nedá odklonit od své přirozenosti a stále se snaží být své tak jak to cítí a začne, být zastrašováno. Nechoď do hluboké vody nebo se utopíš, nesedej, na to větší kolo spadneš a zraníš se, nesahej, na tu kopřivu popálí tě. Ovšem děcko, které se netopilo, neví co je to utopit se, ani jak se padá s většího kola, a ta kopřiva je přece tak zajímavá. Ale už je zaseto semínko strachu. Takový strach si pak nese v sobě, a když přijde, situace ve škole kdy se má učit plavat najednou se vody bojí a neví proč.
Nevíme kolik do nás v děctví zaseli dospělí různých strachů. Pak jsou z nás také dospělí a své strachy si neseme stále v sobě, a co hůř předáváme je dál zase svým dětem a tak křivíme další dětské dušičky.
Chyba je v naší společnosti to my dospělí bychom se měli učit od dětí. Měli bychom je pozorovat a chápat pak i děti by zase pochopili, nás že to s nimi myslíme dobře i když to říkáme špatně.
Když se dítě narodí s tělesnou nebo mentální vadou či poruchou růstu neví, že je někde chyba. To především lidská zloba je na to upozorní.
Ze své zkušenosti vím, že není, třeba takové lidi litovat oni o náš soucit nestojí. Chtějí zapadnout do společnosti, tak jak jsou. A mají na to vnitřní síly dost dokonce víc než my zdraví a normálního vzrůstu. Většina z nich si dá cíl a jde za nim a i když jejich tempo bývá, pomalejší svých cílů dosahují a žijí spokojený život dle svých možností.
A byli by určitě šťastnější, kdyby se jim do cesty nestavěla společnost zdravých lidí plných předsudků. Bylo by dobré, kdyby každý z nás se chytil, za nos při pohledu na to jak vychovává, své děti. A ještě lepší by bylo, kdyby každý z nás se vždy zahleděl, do svého nitra, než otevře pusu a začne hodnotit soudit a odsuzovat lidi kolem sebe a jejich životy. Ale to už bych chtěla po naší dnešní rádoby lidské společnosti asi moc…


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 21. února 2018 v 17:55 | Reagovat

Vidím, že jsem si otevřela dobrý blog. Tvoje slova mě zajímají a sednou jak zadek na hrnec - říkala moje babička. :-)

2 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 23. února 2018 v 9:33 | Reagovat

Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama