NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

SESTRY

Včera v 21:30 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Ta divná žena na mě civí
ve tváři má úsměv lživí
vydrží to ještě chvíli.
Otázku mi dá…
Proč já jí úsměv nevracím
když ona se tak snaží,
tvářím se jako když perly poztrácím
pohled na mě jí celý den kazí.

Odpovím…

Nedávám úsměv každému
a tvářím se jak se cítím,
nelžu sobě ani člověku žádnému
tak vyhnu se hozeným sítím.

Kdybych zhodila svůj ochranný štít
do svých lží a domněnek by mě lidé vtáhli,
jenže já v klidu chci svůj život žít
oni by hru kočka a myš se mnou hráli.

Proto vyhnu se lživému úsměvu
za kterým faleš a lest se skrývá,
není to důvod ke hněvu
mám ráda pravdu…
a pravda je jako voda živá.

Voda živá na stráních
v potoce i řece,
nebo i slzy na tvářích
jsou-li z upřímného srdce.

Chtěla bych hodit ženu lež do studny
utopit, udusit v černém blátě,
byl by to čin dost ostudný
zabila bych sestru pravdě…


 

JÁ A ON

9. listopadu 2018 v 20:03 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
V životě mám nyní zvrat
přestala jsem plánovat...
Nic už není, jak jsem chtěla
moje přání byla smělá
do vesmíru odletěla.
Život ale dal mi mat…

Slyším tichý hlas v mé hlavě…
Milého už doma máš
ty se o něj postaráš
trpělivost s láskou dáš
ty jediná ho dobře znáš.
Ta slova podobná jsou pravdě…
Mám ukázat mu kudy jít
jak v životě se neztratit
uzdravit se musí chtít.
Prý že já to zvládnu hravě…

Takto osud se mnou cvičí…
co jsem chtěla všechno ničí.
Zůstávají prázdné dlaně
kapky slz padají na ně.
A zrnko naděje v mém srdci klíčí…

Život to je tvrdá měna…
Dáš-li málo přijde změna.
Změna a s ní zkušenost cenná…



ON..

29. října 2018 v 21:43 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Veselou má povahu,
stále dobrou náladu,
k tomu v hlavě rozvahu,
v srdci smíchu nadvládu.

Není v ničem pozadu,
na chuť sní si roládu,
nepokazí zábavu,
za čas nechce náhradu.

V životě poznal zradu.
Zlobu plnou dohadů.
Údiv, posunul mu níž bradu.
Pryč má dobrou náladu.

Ale nechce kráčet dozadu,
mít život jak ohranou baladu,
jde si koupit parádu,
do obchůdku u hradu.


Hledá svojí povahu,
v hlavě má zas rozvahu,
smích šíří do davu
a úsměv nosí jako zástavu…
 


ŘETÍZEK...

24. října 2018 v 23:54 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Ticho. Tma. Lampa svítí, to ve mně je tma moje světlo zhaslo. Z kapsy vytáhnu jeho řetízek, pomalu ho spouštím do dlaně a sleduji, jak se leskne a odráží světlo. Je složený s malých kostiček, které jsou stálým nošením už zbavené hran. Nikdy ho s krku nesundal. Je to už deset let co jsem mu ho dala k narozeninám. Položím ho na stůl a pohledem zavadím o sklenici od kávy, kterou po obědě pil. Hned vedle ní je otevřený jeho notebook displej už je dávno černý ale já stále vidím, jak tu seděl a ťukal do klávesnice. Leknu se, když slyším pípnutí mobilu, který hlásí, že baterka je nabyta. Jdu k němu vytáhnu ho ze zásuvky a jsem trochu zmatená, protože čas na displeji ukazuje, že jsem tu seděla víc jak dvě hodiny. Cítím, že si potřebuji odpočinout musím se vyspat.


Zhasnu lampu a jdu do ložnice. Lehnu si na stranu postele kde spává on a zavřu oči. Ale spánek nepřichází. Před očima se mi odvíjí film, jak padá ze stromu. Rychlost pádu je částečně zpomalený lavičkou pak teprve tělo dopadne na zem a hlava klepne o beton. Leží, nehýbá se nedýchá.

Vidím čtyři sochy, sebe, babičku, sestru a synovce. První reaguje babička (pracovala celý život jako zdravotní sestra a posledních patnáct let u záchranářů) kontroluje životní funkce a začne masírovat srdce já houknu na sestru, ať volá záchranku. Srdce naskočilo slabé nadechnutí a zase se ztratil. Střídám babičku a pokračuji v masáži srdce. Vidím, že modrá na krku a tváři nevzdávám to. Slyším, jak sestra mluví s dispečerkou a babička opakuje jeho jméno. Pak prudký nádech a pomalu se rozdýchává, vrací se mu barva, je při vědomí.

Držím ho za ruku. Sleduji, jak záchranáři dělají svou práci a pak mi jeden z nich podává řetízek, aby mu mohly nasadit límec na zpevnění krční páteře. Otočím se na bok. Film pokračuje.

Nemocnice. Pustili mě k němu na chvíli má bolesti a já jsem bezmocná nemůžu mu nijak pomoct jen ho hladím a opakuji, že to bude dobré. Mluvím s lékařem a dozvídám se, že má těžké poranění hlavy. Musí ležet a v nemocnici bude několik týdnů. Více budou vědět po dalším CT. Znovu otvírám oči a jdu se napít snažím se myslet jen na to, že se uzdraví. Lehnu si a konečně spím.


Je neděle ráno. Smutné říjnové počasí. Najednou nevím co si počít s tak volným dnem. Dcera odjela za svým chlapcem a on tu není. Dnes do nemocnice nemůžu má povolenou jen jednu návštěvu. Jede za ním jeho mamka a vše co se dozví od lékaře mi zavolá. Nezbývá než čekat. Do odpoledne je daleko a já musím přestat bloudit bez cíle po bytě. A taky ty cigarety! Pálím jednu od druhé, co na tom že jsem půl roku nekouřila… zase se odnaučím. Porřebuji zaměstnat ruce. Chci něco dělat, aby hlava nemohla myslet. Uklízím. Každou věc co je jeho nejdřív pohladím a pak ji uložím na místo. Oči posouvají ručičku hodin ale čas ubíhá pomalu. Mám uklizeno. Je poledne. Vzpomenu si, že jsem ještě nic nejedla. Na talíř si naložím, co najdu v lednici, ale připadá mi, že žvýkám piliny. Otevřu svůj notebook a z plochy na mě září fotografie z dovolené. Slzy z očí tečou samy a já už je neutírám. Hlavou mi proběhne vzpomínka, jak tam byl šťastný a rozesmátý. A hned druhá na oči plné bolesti včera z nemocnice. Zavírám Notebook a jdu vyházet skříň vytřídím věci na letní a zimní. Hlavně nemyslet. Do ticha začne hrát mobil. Jeho mamka mi řekne, že CT dopadlo dobře jeho stav není horší. Poznal ji. Trochu mě to uklidní. Dokončím rozdělanou práci. Zítra je pondělí, ráno do práce a pak ho zase uvidím.

Nemocnice. Na chvíli mě za ním pustí. Má lepší barvu. Slabě se usměje a chce jít domů. Vysvětluji že nemůže že musí ležet. Neví proč tam je. Vše mu řeknu. Odpoví, že nikdy ze žádného stromu nespadl. Má to v hlavě všechno pomotané ale je nám to k smíchu. Je unavený, usíná a já odcházím.

V úterý se od lékaře dozvím že otok který se po nárazu utvořil se rozlil až do čelní oblasti kde je centrum lidskosti. Což může znamenat, až se začne vstřebávat, změnu povahy. Může mít záchvaty zloby a vzteku. To nejsou dobré zprávy ale já slova lékaře pouštím druhým uchem ven. Nechávám si jen svou víru, že vše dobře dopadne. On to zvládne a já mu pomůžu, aby našel sám sebe.

Středa. Dnes ho přeložili z JIP na oddělení. Musí stále ležet. Donesla jsem mu ovoce co má rád. Řekl si o další. Hlava ho stále bolí. Ztrácí se v čase, i když mu řeknu co je za den za chvíli se ptá znovu. Jeho chování je stejné jako dřív a smysl pro humor mu také neschází.

Osud nám nachystal velkou zkoušku, kde bude hrát hlavní roli trpělivost. Chci být silná a tu sílu, víru a naději mu každý den dát. Jestli to zvládnu nebo ne ukáže až čas.

Lidi, vy co jste dočetli, až sem prosím vás mějte se rádi. Mějte rádi své nejbližší a říkejte jim to. Na nikom nehledejte chyby, ale podporujte ho v tom, co umí a co je v něm dobrého. Dělejte tak aby vaše práce a soukromí byli v rovnováze. Peníze ani krásný dům vám nevrátí člověka, kterého jste odsunuli pro nedostatek času. Dovolte si mít pocit štěstí z toho, že jste všichni spolu a zdraví, protože zítra to tak být nemusí. Čas nejde vrátit tak jako škaredé slovo, které hloupá huba vypustí.

S celého srdce vám všem přeji ať je váš život plný lásky, klidu, zdraví a štěstí.



ODSTÍNY MÝCH SVĚTA BOLŮ.

16. října 2018 v 15:48 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Tentokrát mi asi žádný sen nenapoví o čem psát. Pravda to mé spaní už také není jako dřív. Jsem ráda když se mi povede spát pět hodin v kuse. Je vlastně malí zázrak když se mi v tom krátkém čase něco zdá. Možná je to věkem anebo tím že mám v práci i noční?

Elektrika je krásný vynález pro lidi, ale zároveň také není. Pracujeme v noci a to není dobře pro tělo. V noci máme spát. Ve dne je to jen takoví spánek ne spánek. Takže jsem pro zrušení nočních směn. Ovšem jsou profese, kde to nejde třeba hasiči, policie nebo ve zdravotnictví, těch prací je víc vlastně i ta moje. Ale třeba v továrnách by se s tím něco dělat dalo, možná.

Co bych ale zrušila určitě je změna času letní a zimní. Už to dávno neslouží svému účelu. Jako přejít na letní čas kdy se ubere hodina spánku je pro mě dost hrozné. Vstávám na ranní ve čtyři hodiny, a když je letní čas tak vlastně ve tři. Trvá mi dobře dva měsíce, než to zvládnu a přestane se mi chtít spát ve dne.

Vadí mi lidská zloba, násilí, bezohlednost a hloupost ve vztahu ke zvířatům. Nedávno jsem na nádraží viděla jak bezdomovec silně praštil svého psa který se ve spánku otočil tak že mírně potáhl za vodítko. Už jsem udělala krok směrem k nim no přítel mě chytil za ruku ať se do toho nepletu. Měla jsem velkou chuť toho chlapa praštit stejně, jako on to udělal psovi.

Když mi zvíře slouží a vydělává peníze tak se o něj budu dobře starat. Není tomu tak všude. Na dovolené mi bylo do pláče, když jsem viděla některé velbloudy bez sedel, jak mají hrby rozedřené do masa a mladí velbloudi byly ustájeni na skládce plastových odpadků. To nešlo fotit a já přes slzy stejně nic neviděla. Ovšem ten obraz mám dodnes vpálený do hlavy. Je mi útěchou, že o většinu zvířat tam bylo dobře postaráno. Někteří velbloudi své pány vítají hlasitým hýkáním. Na těchto zvířatech bylo vidět, že mají lidi rádi.


Také lidská hloupost nezná meze. Pokud v zimě mrzne je správné psíka trochu přiobléct do něčeho teplého. Ale proč v létě je navlékat do sukniček a kloboučků? A to jsem u vody viděla fenku buldoka v bikinách. Můj pohled byl asi dostatečně výmluvný, protože žena vzala deku, psa a přesunula se na jiné místo dost daleko od nás.
Tady je zase příliš mnoho lásky a myslím, že takový člověk to nemá v hlavě srovnané. Možná tu ženu život v lásce tvrdě nakopl a tak všechen cit dává raději psovi. Nebylo by od věci v tomto případě vyhledat odbornou pomoc?

Další bod na mém seznamu je že ostře a se smutkem vnímám nespravedlnost. Když je povýšen lempl, vlez doprdelka nebo rozhoď nožka do lepší pracovní pozice zatím co člověk poctiví a často vzděláním na vyšší úrovni se jen dře a žádného uznání se nedočká. Takových situací jsem v viděla několik a vždy mě to zahnalo do pocitu vzteku a bezmoci s tím cokoli udělat.

Války a zabíjení se mezi sebou jen proto, že máme jinou víru v boha mě přijdou zbytečné a smutné. Je hodně lidí co jsou ateisti a nikdo je kvůli tomu nemlátí po hubě. Každý má právo věřit nebo nevěřit v co chce. O tom je přece svoboda. Některé národy asi slovo svoboda neznají anebo si ho fanaticky vykládají po svém. Po pravdě já už jsem dávno ztratila přehled o tom kdo s, kým a proč bojuje. Válka nikdy nikomu nic dobrého nepřinesla, říkala moje babička. Zažila dvě války tak asi věděla o čem mluví.


U čeho mi zůstává rozum stát, že stále existují kmeny, kde se provádí obřízka na malých holčičkách. Je jim násilím vzato potěšení ze sexu bez toho, aby mohli o tom rozhodnout. Hodně z nich tento zákrok nepřežije což v tomto případě považuji za štěstí. Často totiž po tomto neodborném zásahu a pevném zašití nejsou schopny porodit a umírají v bolestech s dítětem v břiše. Vím, že už se v tomto směru podnikají různé aktivity, aby se to nedělo. Ale obřady probíhají stále a v utajení. Já nemám nic proti mužům, mám je ráda jen můj laický odhad je že obřízku u žen vymyslel muž tak frustrovaný svým malým pérem že se musel ženám nějak pomstít. A povedlo se mu to. I když také ženy umí být mrchy, takže kdo ví.

Dívám se, že jsem se nějak rozepsala. Opustím tedy téma svých světa bolů.

Co mě poslední čas nejde?

Dva roky chodím do fitness cvičit. No letos po letní pauze kdy je mojí prioritou kolo a plavání se nějak nemůžu přinutit tam jít. Na jaře jsem cítila, že už mě posilování nebaví a říkala si, že to do podzimu přejde. Jenže nepřešlo. Moje tělo už volá po cvičení je na ně zvyklé. Já vím, že pokud tam půjdu a budu se do toho nutit k ničemu to nebude. Chtělo by to asi jinou variantu cvičení. Třeba mi někdo z vás poradí co nového začít.

Co říct závěrem. Asi tolik až zase nebudu vědět o čem psát na TT tak určitě napíšu pokračování tohoto článku, ovšem už v jiném podání a to o tom co mám ráda, co mě baví a jak je na světě krásně.


SEN

11. října 2018 v 2:57 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Jen tak si lehnu do trávy
a zavřu oči,
ucítím hovno od krávy
hledám kde je a vidím, jak červ se v něm točí.

Po pravdě mám po chuti
ještě se tu válet,
au to slabé bodnutí
komáři dělají nálet.

Sednu si na těle pupence
co pořádně mě svědí,
u očí z květu jetele
vosa na mě hledí.

Pocit nemám příjemný hned chci zmizet,
u pravé ruky mé, včela pyl chce sklízet.

Také brouk hovnivál,
svou kuličku si tlačí
tempem svým by nic nevyhrál
leze, co mu síla stačí.

Okolo mě té havěti
je najednou spousta,
pavouk se spouští od větví
a ve vlasech mám chrousta.

Sama sebe nechápu, proč tu ještě sedím,
zvednu se utíkám a v posteli se vzbudím.

Dívám se z okna, jak probouzí se den,
říkám si hurá, byl to jen sen.



LÁSKA

8. října 2018 v 21:48 | Zlatice |  VERŠOVÁNKY
Kdo necítí v sobě lásku,
je jako loutka, loutka na provázku.

Ale láska také bolí
a to všechny, všechny ženy co si jí zvolí.

Kdo v srdci má ji, jako životní cestu,
cítí tu bolest, tu bolest podobnou trestu.

Jsou tu ale i pocity jiné, opravdu jiné,
před kterými každá bolest zhyne.

To příjemné chvění, chvění a červené tváře,
žena když miluje je kolem ní záře.

Září a svítí, všem ukazuje cestu,
láska je krásná, ne… nepodobá se trestu.


NEJSEM TÍM KÝM MÁM BÝT?

2. října 2018 v 21:06 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Výchova mých rodičů měla jeden bod který pokládali za důležitý a to že bez práce nejsou koláče. To jakou cestou půjdu svým životem, bude záležet vždy jen na mě samotné. K tomu abych dosáhla na to, co chci a co mě baví potřebuji udělat školu a pak si zajistit pravidelný příjem peněz.

Naučili mě hře na jistotu. Tuto hru jsem sama se sebou hrála hodně let.

Můj výdělek byl dost dobrý a peníze jsem utrácela za to, co jsem potřebovala a ještě zůstalo hodně na věci, které jsem jen chtěla. Pro mě krásný vstup do života, a kdyby nepřišla změna tak bych tuto zajetou kolej jistoty a pohodlí neopustila.

Ale změna proběhla. Česko začalo šlapat cestu svobody. Neříkám, že jsem nadšeně mávala klíči na náměstí. Už když jsem tam stála a poslouchala prázdná slova řečníka kterému ostatní nadšeně tleskali i když už hodinu mluvil o ničem jsem cítila že na změny které to vše přinese nejsem připravená. Měla jsem strach s toho, co bude dál.

Ano strach ten svíraví pocit v mém břiše, který mě provázel dlouhou částí mého života a vždy mi bránil říct, co si myslím. Bála jsem se toho, co by řekli lidi kdyby znali můj skutečný pohled na věc.

Postupně jsem uhýbala od toho co by mě bavilo k tomu co se musí. Za každým splněným musím, bylo najednou další musím.

Našla jsem si práci v továrně, kde mi umožnili ranní směny a volné víkendy tak abych mohla být s dcerou. Byl to podvod. Často se dělali v týdnu dvanáctky a ještě se šlo v sobotu. Volna bylo málo. Jenže já měla strach říct ne. Můj život se rozpůlil. Práci jsem brala jako nutné zlo a doopravdy žila jen doma. Deset let v kolotoči rutiny. Pak mi mé tělo řeklo dost.

(O tom co se stalo si můžete přečíst v článku pod názvem 20% naděje leden 2018).

Přišli dva roky života v klidu. Myšlenky na to co chci mi otevřeli cestu k poznání sebe sama. Pochopila jsem nutnost změnit svůj život. Na strach pomáhal nádech výdech a hra na jistotu byla hozena do koše. Ne se stalo součástí mého slovníku. Co řeknou lidé tomu, co dělám nebo nedělám mi začalo být ze srdce jedno. Nežiji svůj život pro ně ale pro sebe.


Uzdravila jsem se a našla si práci, co mě baví. Mám rodinu a přátele, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem.
Mluvím, píši a maluji obrázky, tak jak to cítím. Tancuji po kuchyni se smetákem a ve sprše si zpívám písničku co mi přijde na jazyk. Dělám si každý den něčím hezký. V noci klidně spím a je mi dobře.


Myslím, že jsem se po dlouhé životní cestě vrátila ke svému já svobodná a obohacená zkušenostmi všeho druhu.

Jsem tím, kým mám být?

I kdyby ano moje cesta ještě u konce není. Koncem října jedu na seminář o automatické kresbě. Chci se naučit do svých obrázků vkládat energii tak aby pomáhali lidem. Cítím, jak na mě barvy působí, které hřejí když je zima a které v horku léta naopak ochladí a osvěží. Podle toho také měním svou doménu zde na blogu.


Také se chci naučit psát. Jen tak pro dobrý pocit. A vážím si kritiky všech, co o psaní něco vědí.

Snažím se svět vnímat jako krásné místo a věřím v lepší zítřky tam, kde cítím bolest a nespravedlnost ale není v mé moci s tím něco dělat.

Děkuji své nemoci za to že mi do života přišla právě v tom čase, kdy jsem to nejvíc potřebovala. Držela jsem se starých vzorů a stála na místě. Viděla jen to, o co přicházím a byla slepá k tomu, co mám. Často to zlé co se nám děje je v daný okamžik pro nás tím nejlepším.



MOŽNÁ JSEM TO JÁ KDO JE MIMO…

26. září 2018 v 4:22 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Věřím existenci mimozemských civilizací a také v to že některé jsou na mnohem vyšší technické úrovni než je ta naše a možná sledují i náš vývoj.

A co vidí?

Jak jdou národy proti sobě,lidé stále vymýšlejí nové a dokonalejší zbraně kterých je po světě už tolik že nás mohou zcela vyhladit. Také jak na jednom kontinentě se umírá hlady a na druhém se přebytky jídla vyhazují do popelnic. Vidí ničení přírody a deštných pralesů. Plasty v mořích a oceánech. Peníze zde znamenají vše a ti co je mají, užívají pohodlného života a moci. Platí se zde horentní sumy těm, kteří nevytváří žádný produkt, jako jsou herci či sportovci (uvádím jen příklad nebudu zde vypisovat všechny zbytečně nadhodnocené obory) a pak jsou tu lidé co dřou ve dvanáctihodinových směnách často v hrozných podmínkách za mizerný plat který jejich rodinu uživí jen tak tak a ještě žijí ve strachu aby o místo nepřišli. Na vozík pro dítě se musí nasbírat x víček od pet láhví a slepeckého psa se dočká jen jeden z deseti potřebných.

A ano je to štěstí, že jsem se s mimozemšťany ještě nepotkala. Mohlo by se stát, že mě takový člen jiné rasy rovnou vezme něčím po hlavě místo pozdravu. Protože bytostem z jiné planety se jitě ukzujeme jako národ, ke kterému násilí patří.

Tady se ale musím nás lidí zastat.

Neviděla bych to až tak černě. Za dobu co na zemi lidé jsou se něco i zlepšilo. Ano válčíme mezi sebou pořád. Ale třeba za krádež už nám ruku nikdo neusekne za nevěru nevhodí do vroucího oleje. Máme svá práva a povinnosti (obojí umí český člověk s přehledem obejít). Sňatky domluvené rodiči už nám také nehrozí. Toho co se zlepšilo a přestalo z nás činit barbary je určitě ještě mnoho. Slova jako láska či soucit už nám nejsou cizí. A lidé se mají rádi dokonce, i když to dělají zadarmo.

Přesto mám pocit jako by nás někdo naprogramoval, abychom se cítili nespokojení. Jako bychom měli vše a přitom nám stále něco chybělo? Neznám odpovědi na všechny své otázky.

A nedivím se že zde nepřistáli vesmírné koráby na nich bytosti a technologie vyšší úrovně než jakou známe zde na zemi. Nejsme na něco takového ještě připraveni a oni to vědí.



DESET NEJHORŠÍCH

18. září 2018 v 13:31 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Snad v paměti dohledám,
jakých deset nejhorších v sobě mám.

Nic mě ale nenapadá
to není možné to je zrada.

Jdu hluboko skoro na dno
nacházím zde jenom bahno.

Všechno špatně to je v píči
slova sprostá ze mě křičí.

Ke všemu zlému se tu kloním
možná si jen ego honím.

Je to jako zrcadlo
pár slov co mě napadlo.

Něco venku něco doma
svět ovládá velká zloba.

Lidé nemají se rádi
jsou vším jen ne kamarádi.

Už jsem líná hnát se v před
bojovat za lepší svět.

Přesto že mám hodně roků
žití vnímám jako stoku.

Kde nicota se na vás valí
v rukou drží samopaly.

Schovává se za svou víru
ukazuje nám svou sílu.

Víme o ní, že je tady
vláda mlží slova zrady.

Spojme se a žijme v míru
ucpěme tu velkou díru.

Ze které se na nás valí
ti co drží samopaly.

Nejhorších deset v této době
podobá se jenom zlobě.

A možná bude lépe v hrobě!

Naděje je jako stopa
co do země vtiskla bota.

Člověka co ztratil víru
a jít dál už neměl sílu.

Tohle nejsou cizí boje
slova smrdí jak kopa hnoje.

Ptám se vás, co uděláme?

Když vojáky my nemáme?

Jsme zhýčkaní dobrým světem.

Co odkážeme našim dětem?

Čím bude ta země Česká?

Určitě ne tím co dneska.

Stanou se z nás otroci?

Pak nám není pomoci.

Každý Čech by měl být tvrdý
a vynadat všem co se hrbí.

Najít cestu pak jít v před
vybojovat lepší svět.

Sama v sobě spouštím hádku
chci se smát jak na začátku.

Sama sobě světu taky
zkusím věřit na zázraky.


Zázraky se přece dějí,
když se chce, když lidé chtějí.



ZODPOVĚDNOST NENÍ JEN SLOVO.

13. září 2018 v 3:42 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.




Můj vztah s přítelem se poslední rok řítil do propasti plné nedorozumění, žabomyších sporů a štěkání nechutností. Bylo to vždy tak rychlé a ostré jako by každý z nás potřeboval vyčistit své já od všeho, co za roky našeho soužití někde v sobě uložil. A že jsme šli hodně hluboko. Došlo i na slzy bezmoci cokoli změnit a tak několikrát padlo i slovo rozchod.

Měla jsem velkou potřebu někam odjet utéct od toho všeho a vyčistit si hlavu. Sestra mi navrhla, že jede v létě do Chorvatska a jestli chci můžu jet s ní. Já hned souhlasila. Když jsem to řekla doma byla další hádka, ovšem z ní vyšlo konečně taky něco dobrého. Řekli jsme si, že když dovolená tak pojedeme spolu a po návratu jistě budeme vědět, jestli ve vztahu pokračovat nebo ne.

Každý dal návrh na dvě země, kde se chceme podívat a pak jsme prošli to, co nabízí cestovky. Nejvíc se nám líbil Egypt.

Oba máme znalost tří jazyků jen částečnou, takže na domluvení nutného a potřebného to stačí ovšem na pokec s lidmi žijícími v jiných zemích je to málo. Bylo mi tedy jasné, že jedeme do krajiny, kde budeme po celou dobu pobytu odkázáni jen samy na sebe. Což ve stavu v jakém se náš vztah nacházel, byl celkem risk. Před odjezdem mi šlo hlavou, že je to poslední šance něco změnit. A tak jsem zahodila všechny své obavy a rozhodla se tu dovolenou prožít se vším, co mi nabídne a nenechat si ji ničím a nikým pokazit. S touto myšlenkou jsem nastupovala do letadla a na mém příteli bylo vidět, že i on sám se sebou udělal stejnou dohodu.

Po příletu do sluncem vyhřáté zemně jsem věděla, že se mi tu bude líbit. A líbilo. Miluji moře, ráda plavu a jakoby ta voda něco odplavila. Já se cítila lehká a spokojená. Brzy ráno jsem se dívala na ještě spícího muže vedle sebe, jak je uvolněný ze snu se usmívá a cítila jistotu že nic nekončí že vše se dá napravit.

Přišlo pochopení celé situace i toho že chyby děláme oba a nastal čas za ně být taky zodpovědní. Vztah je jako ta květina na poušti co bez vláhy zahyne.

Náš poslední rok se té poušti opravdu podobal. Žádné city jen rutina běžných věcí jako je chod domácnosti, práce, škola dcery. Jinak prázdno a smutno. Dva lidé co žijí vedle sebe, ne spolu. Byla hodně dlouhá zima a i když na jaro vyšlo sluníčko ten led v nás dvou zůstal.

Tady ale bylo teploučko, které rozehřálo dvě ledová srdíčka. O tom co bylo doma nepadlo ani slovo. Hodně jsme se smáli, jedli dobrá jídla, řádili ve vodě, povídali si a milovali se. Najednou bylo vše tak jednoduché čisté a krásné.
Možná si řeknete, že na takový díl lásky a romantiky už jsem trochu stará. Já na to ale odpovím, že na lásku nebudu stará nikdy. Já jí potřebuji jako krajíc chleba sůl.

Když jsem se pohledem z letadla loučila s touto sluncem horkou zemí červík pochybností ve mně začal vykousávat svou dírku co bude až se vrátíme domů. Moje obavy byly zbytečné. Oba jsme bezeslov pochopili, že se máme rádi. Je nám spolu dobře. Máme si stále co dát. Náš vtah má smysl.

Vždy když mě zasáhne šeď všedních dnů vzpomenu si na sluníčko, co mě hřálo a tuto vzpomínku předám i jemu aby naše dny budoucí byly stejně šťastné jako dovolená která prostě neměla chybu.






MOJE CTNOSTI?

11. září 2018 v 22:36 | Zlatice |  VERŠOVÁNKY
Zodpovědnosti té ctnosti
co jí není nikdy dosti.

Ovšem to je k zlosti?
k velké zlosti!

Kolik že má člověk ctností?
Nevím přesně, je to k zlosti?

K velké zlosti!

Možná máme tolik ctností,
kolik naše těla kostí.

Nevím přesně je to k zlosti?
K velké zlosti!

Asi není mojí ctností,
vědět vše i podrobnosti,
anatomii a počet kostí.

Je to k zlosti?
K velké zlosti!

Od kostí k zodpovědnosti?

Zodpovědnost je mou ctností.
Je to málo nebo dosti?

V mé hlavě budou hosti,
u stolu se ale postí.

Dokud neproberou všechny ctnosti,
abych neměla už důvod k zlosti.



NATÁLKA

5. září 2018 v 0:40 | Zlatice |  STARÝ DIÁŘ.
Je to pár týdnů co jsem na hůře hledala nevím už co a byla kapku neobratná. No roztrhla jsem krabici, ze které na mě vypadl diář. Hodně zaprášený a zub času se na něm také podepsal. Po prohlédnutí jsem pochopila proč tu je a neskončil v popelnici jako mnoho jiných.

Je to hodně let co jsem znala jednu starou ženu, ta mě vyprávěla příběhy ze své rodné vesnice. Já je zveršovala a zapsala do tohoto diáře. Po pravdě už jsem na tu ženu i své veršovánky dávno zapomněla.

Ty co zůstali čitelné dám sem na blog. Jen jsem upravila některá slova. Třeba si najdou své čtenáře.

NATÁLKA

LEHNU SI DO TRÁVY
CÍTÍM JEJÍ MĚKÉ LÍSTKY
TADY VYSOKO NA KOPCI
KOUKÁM DOLÚ DO RODNÉ VÍSKY.

NA KRAJI VESNICE
CHALOUPKA Z POHÁDKY
VŠUDE JSOU BYLINKY
BABIČKY NATÁLKY.

KAŽDÉMU KDO PŘIJDE
POMŮŽE, PORADÍ
TĚLO VŠEM VYLÉČÍ
PO DUŠI POHLADÍ.

V JEJÍM ŽIVOTĚ
ŠTĚSTÍ MOC NEBYLO
DÍTĚ JÍ ZEMŘELO
PÁDEM SE ZABILO.

MUŽ OCHOŘEL
ZE ŽALU PRO DÍTĚ
NA ŽIVOT ZANEVŘEL
CHYTIL SE DO SÍTĚ.

DO SÍTĚ MYŠLENEK
JAK ŽIVOT UKONČIT
JAK SEBE I ŽENU
ZE SVĚTA SPROVODIT.

NATÁLKA POZNALA
ZMĚNU V MUŽOVĚ MYSLI
V ALMAŘE NALEZLA
BYLINY JEDULE CO ON SI SYSLÍ.

ZÁMĚR JEHO BRZY BYL ODHALEN
ČAJEM K SNÍDANI SÁM BYL OTRÁVEN.

NATÁLKA AČ MLADÁ
ZNOVU SE NEVDALA
S OSUDEM SMÍŘENÁ
PRO OBA PLAKALA.

ČASTO JEN SEDĚLA
U HROBŮ POD DUBEM
PTALA SE JAK ŽÍT DÁL
S TAK TĚŽKÝM OSUDEM.

SLUNCE JE ČERVENÉ
POZVOLNA ZAPADÁ
SLZAMI ROZPITÉ
ONA UŽ NEVÁHÁ.

DOMŮ SE ROZBĚHNE
ŽAL SVŮJ ZAMKNE V SRDCI
SVŮJ ŽIVOT DÁ LIDEM
CO POTŘEBUJÍ POMOCI.



DOVOLENÁ

19. srpna 2018 v 16:52 | Zlatice |  CO NA SRDCI TO NA BLOGU.
Oznamuji vám všem, co mě čtete i těm lidičkám co jen nakouknou, že dnes odjíždím na čtrnáctidenní dovolenou omrknout Egypt. Protože nevím, jak to tam bude s Wi-Fi připojením a brát si na dovolenou notebook nechci, tak se tu asi neukážu až do návratu domů. Přeji vám všem krásný zbytek srpna a ahoj v září.



+ JEDEN BOD

14. srpna 2018 v 19:51 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Televize? Ano nebo ne? Ptám se sama sebe, protože jsem nad tím, zda ji potřebuji nebo je-li mi k něčemu dobrá nikdy neuvažovala. Ano vlastním tento přístroj spotřební elektroniky. Po pravdě hledám v paměti, kdy jsem si televizi pustila za účelem sledování nějakého pořadu. To už bude asi dlouho, protože se mi nic konkrétního nevybavuje.

Ovšem kdy přišla ta změna? Ještě před několika lety jsem měla pár oblíbených pořadů. Můj výběr tvořili různé přírodopisné, cestopisné, historické a válečné dokumenty.

Ano pořady a dokumenty se staly okoukané. Neměnili se. Na různých kanálech se na dané téma opakovali stejné informace. Vše jen přešité v novém kabátě. Můj zájem se tedy přesunul na pořady o vaření. Ty už mě ale nezajímali tolik abych si k televizi sedla a dívala se. Měla jsem to puštěné jako zvukovou kulisu při uklízení a jiných aktivitách.

Ale i toto období skončilo. Začali mě vadit reklamy. Neustálé vnucování a nabádáni ke koupi určitého zboží ve mně budili pocity úplně opačné a některé co se hodně opakovali také zlost. A už jsem doma. Tenkrát jsem si řekla, že televizi puštěnou mít nemusím. Mám klid.

Teda dočasný klid. Co zrovna běží za seriál se dozvím prostřednictvím jiných lidí. Jako třeba nedávno na autobusové zastávce. Dvě ženy, které nešlo neslyšet tímto seriálem doslova žili a snad poslední díl rozebírali slovo od slova. Mě to tak přišlo. Když jedna z žen zakončila svou řeč otázkou. Řekni mi, proč ona to tomu chudákovi pořád dělá? Chvíle ticha a potom ještě dvakrát ta samá otázka. Druhé ženě se už málem kouřilo z hlavy, jak usilovně přemýšlela. No mě přijel autobus a musela jsem projít kolem a jasně že moje pusa byla rychlejší jak rozum tak směrem k nim šla moje odpověď. Protože to má ve scénáři. Ženy na mě hleděli jako bych byla z jiného světa a pán co stál, za nimi se smál a ukázal mi palec nahoru. Ženy mým autobusem naštěstí nejeli. I když kompletní charakteristika jednotlivých postav z jejich úst by možná stála za vyslechnutí.

Nejsem zcela zaujatá proti seriálům a některé se mi jeví i jako docela dobré. Teda pokud nemají víc dílů jako je dní v roce. Čas od času mrknu i na něco nového. Vždy to ale dopadne stejně. Původní myšlenka autora se počtem dílů někam vytratí a stále se opakující osudy postav jako je nevěra, lež, násilí a pomluvy mě nezajímají. Tohle píše sám život tak proč se na to ještě dívat.

A nakonec zprávy ať odpolední nebo ty v hlavním vysílacím čase. Je jedno na jakém kanále si je pustím. Nic dobrého co se kde komu podařilo se tam nedozvím. Ovšem co se kde nepovedlo, kolik na cestách o víkendu zemřelo lidí, povodně, požáry, to vše dohromady by bylo dobré jako námět na slušný horor. Jenže já horory nemusím a chci usínat v klidu.

Jeden bod do plusu televizi přece jen dám. Já miluju pohádky. Nejlepší čas pro jejich sledování jsou vánoce. Ano vánoční klid a pohodu mám moc ráda, když zabalená v dece, čajem v ruce a táckem cukroví sleduji všechny pohádkové příběhy, co mám ráda.

Televizi tedy jako úplně zbytečnou nevidím. Ovšem v žebříčku mých zájmů je v celku na nízkém stupni.


ČERVENÁ

8. srpna 2018 v 8:06 | Zlatice |  VERŠOVÁNKY

SMUTEK A SPLÍN
TO BUDE TÍM
NIC MĚ TU NEBAVÍ
SVĚT JE TAK SVÉHLAVÍ

JÁ NEJSEM MU PŘÍNOSEM
JDU ROVNOU ZA NOSEM
ZATÁČKA KROUTÍ SE
MŮJ ŽIVOT HROUTÍ SE

CO DĚLAT JAK S TOHO VEN?

V HLAVĚ MÁM PRÁZDNO
V SRDCI JEN STEN
DUŠE SE HÝBE
CHCE S TĚLA VEN…
..............................

OBRÁZEK MALUJI
CELÁ SE RADUJI
SMUTEK UŽ ODCHÁZÍ
CHUŤ ŽÍT TA PŘICHÁZÍ

BARVY JSOU ŮŽASNÉ
PO DUŠI POHLADÍ
ONA SE UKLIDNÍ
V TĚLE SE USADÍ

ALE CO SRDCE?

TAKÉ HO UZDRAVÍM
BARVIČKOU ČERVENOU
SPLÍN JÁ PORAZÍM
KDYŽ V RUCE ŠTĚTEC MÁM…
....................................


BRIT

5. srpna 2018 v 19:39 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Měli jsme psa. Jmenoval se Emír a byl to čistokrevný Dalmatin. Byl to velký a velice dobrácký pes. Když měl Emír 10let řekla jsem si, že by bylo škoda, kdyby po sobě nenechal potomka. Dohodli jsme se s mamkou, že najdeme vhodnou fenu a děj se vůle přírody.

Fenku Áju jsme našli v našem městě. Vypadala jako Dalmatin, ale byla kříženec. Majitel také chtěl štěňata a tak byla dohoda rychlá.

Vše proběhlo dobře a narodila se 4 štěňata. Majitel feny nás nechal vybrat si jako první. Mamka chtěla psa pro kolegyni z práce. Měl se podobat našemu Emírovi a takoví psík tam byl. Já pozorovala zbylá tři štěňata. Chtěla jsem psa a tak už jsem vybírala jen ze dvou. Oba byli krásní, ale vzhled pro mě nebyl rozhodující. Jeden ze psů jen ležel a užíval si hlazení a mazlení. Ten druhý byl pořád v pohybu a stále měl něco na práci. Nebylo lehké s ním navázat oční kontakt ale, když se mi to konečně povedlo, věděla jsem, že ho chci. A nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.

Brit byl stále plný energie. Chodila jsem s ním denně na dlouhé procházky a on se z nich vracel stejně čilí a plný života jako když jsme odcházeli. Zato já ač mladá jsem padala únavou. Svěřila jsem se s tím kamarádovi, co rozumí psům a on mi poradil, ať ho vezmu na cvičák jsou tam lidi, co mi pomohou ho lépe zvládnout. A já si řekla proč ne?

Brit měl zrovna 6 měsíců, když jsme prošli brankou místního cvičáku a zařadili se mezi samá služební plemena. Dokonce jsem tenkrát zaslechla pár poznámek, co že tam chci s blbým Dalmatinem. Už tak jsem byla plná nejistoty a ještě tohle. Co tak se prostě otočit a odejít. Ale Brit jako by cítil, co se ve mně děje sám si mi sedl k noze podle vzoru ostatních psů a když ke mně zvedl oči jako bych v nich četla, ať mu věřím.

Protože jsme tam byli poprvé tak nám bylo doporučeno se jen dívat. Brit vše sledoval velice pozorně a celou dobu byl v klidu. Když šli starší psi hledat figuranta za zástěnami a vyštěkávat najednou nebyl k udržení. Cvičitel si toho všiml a řekl, ať ho pustím což vyvolalo u ostatních psovodů smích a poznámky ve smyslu že pes asi potřebuje vzít do zaječích. Já odepla vodítko a ukázala na nejbližší zástěnu. Pak už jen stojím a dívám se, jak běží. Dělal přesně to co ostatní psi, proběhl všechny zástěny a našel figuranta. Místo štěkání ho sice vítal, ale bylo mi řečeno, že to ho brzo přejde. Cvičitel mi řekl, že ještě zkusíme rukáv a i tohle zvládl na výbornou. Když jsme se vraceli mezi ostatní, nikdo už se nesmál.

Dozvěděla jsem se, že mám psa, který klame vzhledem ovšem jeho povaha je jiná. Je ostrý a je důležité, aby poslouchal na slovo jinak by mohl být nebezpečný. Brit se učil sám a rád. Když mu byl jeden rok, tak mu chyběla jen stopa a mohl jít ke zkouškám.

Na jeden výcvik se byli podívat i lidé od policie a i když Brit neměl ještě zkoušky tak mi za něj nabídli hodně peněz. Odmítla jsem nikdy bych ho neprodala. Nepřemlouvali mě. Jeden z nich mi řekl, že mě chápe, protože mi u nohy sedí pan pes a takový se potká jen jednou za život.

Tenkrát jsem vyhledala majitele feny s otázkou, jestli neví s jakou rasou byla kříženec. Řekl mi, že matka Áje se zaběhla do lesa a pak měla štěňata a některá z nich měla podobu vlka. V tu chvíli do sebe vše zapadlo. Brit sice má tělo Dalmatina ale povahu vlčí.

Když měl Brit dva roky u čumáku se mu udělala bradavice. Stále se zvětšovala a on si ji zuby drásal tak že měl často celou tlamu od krve. Šla jsem k veterináři a ten doporučil operaci. Po píchnutí anestezie nechtěl spát a tak mu přidali ještě jednu injekci. Dál se vše vyvíjelo dobře. Doma ještě pospával a já šla na dvůr pro nějaké ovoce. Když mě viděl, vyskočil a šel za mnou. A najednou spadl a zůstal ležet. S mamkou jsme se snažili ho přivést k životu masáží srdce a dýcháním. Nepovedlo se. Umřel mi v náručí.

Vzpomínám ráda na jeho nezkrotnou povahu.

Také mám dodnes před očima protáhlé obličeje kamarádů, když jsem vyhrála sázku a s ní slušnou částku peněz. Sázka byla, že Brita písknutím odvolám, když vyplaší zajíce a půjde po něm. Tohle jsme měli natrénováno a on neměl proč mě neposlechnout.

Vidím jeho smutné oči, když musel 3 hodiny ležet na dvoře za trest, že zavrčel na mého malého synovce.

Také cítím svůj strach o něj, když jsme v zimě byli na procházce a já odhodila do rybníka klacek, co jsem měla v cestě a on pro něj do té ledové vody skočil.

A nejde nepřipomenout, že mi zachránil život, když jsem šla při jedné procházce blízko lesa kde bylo hodně popadaných stromů po nějaké bouřce ale také výborné maliny. Najednou vidím, jak Brit letí s kňučením a sklaplým ocasem pryč. Rozběhla jsem se za ním a tam kde jsem před tím stála, spadla na zem obrovská haluz, která by mě nejspíš zabila.

Brit si právem zaslouží místo v mém srdci.


ZUBAŘ

27. července 2018 v 12:06 | Zlatice |  CO NA SRDCI TO NA BLOGU.

Ráno se probudím do krásného a sluníčkového dne protáhnu se ale, můj pokus o úsměv končí jedním velikým AU. Jdu do koupelny, otevřu pusu a hledám, který ze zubů se mi rozhodl pokazit den. A najdu sedmička nahoře ale něco se mi nezdá. Něco je tu špatně zub sice bolí ale nějak jinak a dáseň okolo něj je jakási celá pokrčená. Budu muset k zubaři.
Po pravdě já nemám ráda zubaře. Chodím sice na pravidelné prohlídky a jen zřídka se to obejde bez pocitu nejistoty a strachu.

Nebudete mi to věřit, ale mě naučil bát se zubaře zubař.

Když dokončíte střední školu, čeká vás nástup do práce a k tomu je vám přidělen závodní lékař, obvodní lékař a také zubař. Když já byla mladá tak mi praktický a zubní lékař vyšel podle adresy mého bydliště. Velice mě těší, že je změna a dnes si lékaře můžeme vybrat. Ovšem to v době mého mládí nešlo. Stalo se že, jsem vyfasovala zubaře s tou nejhorší pověstí, nikdo o něm neřekl nic dobrého. Já si s tím nedělala hlavu, zuby jsem měla zdravé tak nebylo čeho se bát. Šla jsem na vstupní prohlídku a po pravdě ten doktor se mi nelíbil. Divně mluvil a byl celý upocený a pohyboval se nějak pomalu. Také mi bylo divné že, tam není žádná sestra. Dokončil prohlídku a já se dověděla, že mám na dvou stoličkách po jednom kazu. A pak se pustil do díla. Když bylo dílo hotovo, tak mi řekl, abych přišla za tři týdny na plomby že, má nemocnou sestru a sám to dělat nebude. Po příchodu domů jsem zjistila že, mám rozvrtané čtyři stoličky. To mi přišlo zvláštní, když mluvil jen o dvou zubech ovšem já v dobách svého mládí, asi byla na některé věci málo důsledná a tak jsem to nechala být. A to byla chyba.

Po necelých dvou týdnech se mě vylomila půlka jedné stoličky, tak jsem si řekla že nebudu čekat až bude datum kdy jsem objednaná, a zajdu tam hned. Pan doktor byl už od pohledu jiný. Sice stejný člověk ale do upoceného a pomalého člověka měl daleko. A za chvíli jsem se přesvědčila že, i jeho jazyk funguje zejména na sprostá slova velice hbitě. Tentokrát tam byla i sestra, která když jsem jí řekla jaký mám problém z rozvrtaným zubem, se na mě dívala s údivem, že mě nezná a nemám u nich ani kartu tak proč to svádím na pana doktora. Pan doktor se mě do úst podíval a řekl že to není jeho práce ať jdu k lékaři který mi to v hubě tak podělal. On to teda na mě řval a do huby si při tom neviděl. Tenkrát jsem se ještě neuměla bránit a rozbrečela se. No žádná lítost se z jeho strany nekonala a sprostě mě vyhodil z ordinace.

Stála jsem na chodbě, třepala se, až mi zuby cvakali o sebe a nevěděla, co mám dělat. Vtom neštěstí se na mě usmálo i štěstí. Z vedlejší ordinace na mě vykoukla paní doktorka, a když viděla v jakém jsem stavu tak mě vzala k sobě do ordinace. Počkala až, se uklidním a pak si vyslechla, co se stalo. Řekla mi že, vedle k doktorovi už chodit nemám, že všechno zařídí, abych mohla zůstat u ní.

Slovo dodržela, chodím k ní dodnes. Vždy ke mě byla hodná a citlivá ale ve mně strach už zůstal.

Dnes jsem teda byla řešit svoje AU v puse a zub je zdravý, jen musím léčit zánět dásně. Není to zrovna příjemné, ale snad to brzy vyléčím.

Jistě se ptáte, jak dopadl pan doktor který, mě zbytečně rozvrtal čtyři zdravé zuby? Asi pět let na to jsem četla v novinách že, spáchal sebevraždu. Bylo na něj podáno mnoho žalob a to nejen za špatně odvedenou práci ale také za jeho hrubé chování k pacientům. Měl závislost na lécích a zapíjel je alkoholem. Často si vůbec nepamatoval, kdo byl v ordinaci nebo že byl v práci. Sestru jsem po letech viděla pracovat jako uklízečku. Měla pár let zakázáno pracovat v oboru a pozděj když už mohla tak ji nikdo jako sestru zaměstnat nechtěl.

Takové dva lidské osudy. Přitom všechno mohlo být jinak kdyby…. Jenže tady se žádné kdyby nekonalo…


SESTRA A JÁ

24. července 2018 v 14:51 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Na dětství moc vzpomínek nemám asi je to dílem tím, že jsem si chtěla uchovat jen ty krásné a šťastné okamžiky a vše co jsem vnímala jako křivdu, ublížení či nespravedlnost prostě zapomenout.

Ve třídě mě bavilo pozorovat spolužáky, jak se smějí a je jim spolu dobře. Nebo také jejich záměrné zlobení učitelů a přála jsem si být stejná jako oni. Stejně dobrá nebo nedobrá ale hlavně být vidět. Jenže já se neuměla přetvařovat. Nešlo mi hrát roli někoho jiného. Moje role tedy zůstávala stejná, neviditelná. Bylo mi smutno z toho že, někteří učitelé když chtěli někoho vyzkoušet, přejeli po mě očima a já viděla, že přemýšlí, jestli do té třídy patřím. Moje trápení bylo pro ostatní stejně neviditelné jako já.

Možná za to mohla nulová podpora mých rodičů, kteří měli svou práci a svoje starosti. Řekla bych že, tady se stala chyba. Rodiče v tomto období mého dětství, pro mě byli jako cizí.

Veškerou starost o mě přenechali mojí sestře. Na to že byla jen o dva roky starší, dělala vše zodpovědně a dobře. Často jsem jí neposlechla a taky odmlouvala, ale ona měla vždy dostatek trpělivosti. S ní jsem se nebála být sama sebou a ráda jsem jí bavila hloupostmi, co mě zrovna napadli a ona se jim smála.

Byla ve mně silná potřeba někomu věřit. A jí jsem věřila. Mnohokrát vyzkoušená její trpělivost a taky situace kdy se chtěla věnovat vlastním zájmům a kamarádům, přitom mě za sebou musela vláčet jako kouli na noze a nestěžovat si - to vše mi tenkrát pomohlo vyklouznout ze své ulity a začít vnímat tento svět jako přívětivé místo.

Pro mě toto složité dětské období, plné otázek, na které nepřicházeli odpovědi, dopadlo dobře. Pomohlo mi vědomí že ji mám vedle sebe a ona mě má ráda takovou jaká jsem.

Vlastně mě posouvala po šachovnici života přesně tak dlouho, než jsem si uvědomila, že ne vše v životě se mi bude líbit. Jen málo přání se mi splní a vždy se najdou lidé, co mě nebudou mít rádi.

Vdala se a odstěhovala do jiného města. Vídáme se v celkem pravidelných intervalech a ona je vždy ochotná vyslechnout všechna má trápení, kterých je v mém životě už jen malinko. Stále si máme o čem povídat a pokaždé když odjede, zjistím že, je toho ještě hodně co jsme si říct nestihli. Jsem šťastná že ani běh života a situace v něm náš vztah nijak nenarušili.

Děkuji ti sestro moje, mám tě moc ráda a věř že, kdyby byla možnost vybrat si sourozence do tohoto, i dalších životů budu chtít zase jen tebe.






VČERA

20. července 2018 v 13:27 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Mám ráda ve věcech pořádek a to se týká i přípravy odjezdu na dovolenou. Protože jedeme mimo EU tak jsem si nechala udělat cestovní doklad s delší časovou rezervou. Včera byl den, kdy jsem měla naplánované pochůzky po městě a k tomu patřilo i vyzvednutí tohoto dokladu.

Vše mi vycházelo časově podle plánu tak jsem v dobré náladě vešla na úřad. Stojím u automatu, ťuknu na kolonku výdej cestovních dokladů a čekám, až mi vyjede lístek s pořadovým číslem. Jenže ono nic. Říkám si asi jsem udělala chybu, takže znova ovšem tentokrát se na displeji ukázal nápis ,,DNES POŽADOVANOU ČINOST NEVYKONÁVÁME" Říkám si mají to asi nějaké pokažené. Zvednu hlavu od automatu a vidím, že čekárna je prázdná až na starší manželský pár, který tomu nerozumí stejně jako já. Protože stojím poblíž dveří, které jsou sice zavřené, ale slyším z prostoru za nimi hlasitý hovor a smích, rozhodnu se zaklepat a poprosit o vysvětlení situace.

Po prvním zaklepání hovor sice utichl, ale nic se nedělo. Klepu tedy ještě jednou. Dveře se otevřou tak prudce, že se ještě dnes divím, jak se mi povedlo tak rychle uhnout abych neschytala pořádnou ránu. Ve dveřích stojí slečna, z hodně kyselím výrazem na tváři. Čekala jsem pozdrav nebo i omluvu za ty dveře - marně. Slečna jen štěkla, co že chceme. Přání dobrého dne už mi nešlo přes pusu a tak jsem se rovnou zeptala, zda ten automat funguje? Odpověď značně zvýšeným hlasem zněla, že ano a že cestovní i občanské průkazy se vydávají jen pondělí a středa.

Za normálních okolností by mě tato odpověď stačila, kdyby vše proběhlo v klidu, ale nechat na sebe řvát od dvacetileté Bárbíny které rodiče a škola zapomněli vštípit alespoň základ slušného chování tak to ne! Mírně jsem přidala na hlase a říkám - když teda dnes nevydáváte doklady, ráda bych věděla, co jiného důležitého tu máte na práci? Vlastně proč se ptám, vidím dvě kávy časopis a vaši kolegyni jak si dělá manikúru. Podle hodin na svačinu pozdě na oběd brzy takže podle toho soudím, že tohle je vaše dnešní náplň práce. Kde si na vás a váš přístup k lidem můžu stěžovat? Slečna mě už mírnějším hlasem řekla kde podat stížnost s tím, že tam se také neúřaduje. Řekla jsem jí, že stížnosti je stejně lepší podávat písemně. S přáním hezkého dne jsem se otočila a odešla. Dveře se za mnou zavřeli s tichým klapnutím a veselé hlasy a smích už jsem také nezaslechla.

Možná to těm dvěma ženám jako lekce stačilo a třeba ta chvilka strachu jestli stížnost pošlu, taky k něčemu bude.

Vlastně bych tím celou situaci považovala za uzavřenou. Ovšem chování té slečny se mě opravdu hodně nelíbilo. Tak se sama sebe ptám, jestli tu stížnost napsat můžu, a nebo musím?


Kam dál