NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

KDYŽ ZAVŘU OČI.

Čtvrtek v 2:35 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Čekala mě operace páteře. Tato operace byla plánovaná a měla trvat šest hodin. Datum jsem si poznačila v kalendáři, asi proto, že si tam píši vše. Prostě nejde zapomenout na datum a čas kdy mě vezmou na sál kde, sice vše zaspím, ale po probuzení se ukáže, jaký bude můj další život. Já se na ten den těšila. Ne jen na to že se konečně zbavím bolesti. Já měla jedno velké přání a prosila jsem v duchu za to aby se mě splnilo.

Věřím v to že, smrtí život nekončí. Jakási část z nás, vědomí nebo duše žije dál. Do hmotného těla se narodí jen pro to, aby splnila úkoly a po smrti se mohla stát součástí celku. Přesto čas od času červík pochybností o životě po smrti se objeví a kousne. Možná už tušíte jaké, bylo mé přání. Prosila jsem abych, se směla podívat ve spánku pod narkózou tam kam, duše lidí odchází po smrti.

Když mě vezou na sál, mám v sobě klid. Ve výtahu ošetřovatel vede řeč o tom, ať se nebojím, že takové operace jsou už běžné. Rozumím je to jeho práce dávat lidem klid. Ale já žádný strach necítím. Vjíždíme, do sálu dívám, se kolem sebe. Je tam hodně lidí, lékaři a sestry. Každý zná své místo. Pracují jako dobře namazaný stroj. Všichni mají na sobě oblečení ve světle fialové. Stěny sálu mají stejnou barvu jen o odstín tmavší. Fialová barva je moje, oblíbená usmívám se a říkám si, že se mě tu bude krásně spát.

Nádech výdech a oči se mi samy zavřou. Vidím tmu, jsem sama a všude je ticho. Nevidím ani sebe sama a nevím, jak vypadám, jen mě nic nebolí, a je mě lehko. Asi nic nevážím. Podívám se nad sebe a je tam jen malá bílá tečka. Jdu nebo spíš letím za ní a ona tečka se zvětšuje, jak se k ní blížím. Po chvilce se ocitám v bílém světle. Nejde popsat tak oslnivě bílou záři. Není nic, k čemu by se to dalo přirovnat. Procházím tím světlem a stále jsem sama. Bílé světlo postupně mizí a to co vidím je ještě krásnější. Je to jako, bych byla u moře na osamělé pláži. Ale není to jako na zemi. Tady jsou barvy jiné. Voda je modrá čistá a na povrchu má stříbrný lesk. Písek je jako posetý zlatým prachem. A vzduch ten je vidět jsou v něm bublinky se zlatou tečkou uvnitř. Vnímám že, to na co se dívám je zároveň součást mě samotné. Vše na co se podívám mě má rádo. Cítím okolo sebe lásku moře lásky všechno, co vidím, je láska která mě objímá a vítá. Pak uslyším hlas, ten hlas mi něco říká. Jen krátkou chvíli ke mně mluví. A najednou jsem zase v bílém světle. Letím do tmy a světlo se vzdaluje až, zhasne. Je tma a já slyším své jméno. Otvírám oči a vidím sestru, jak se na mě usmívá.

Mé přání se splnilo. Bylo mě dovoleno krátce nahlédnout tam kam, duše po smrti odchází. Co mě mrzí je že, si nepamatuji co, mi říkal ten hlas. Vím že, jsem tam nemohla zůstat protože, tu mám cosi nedodělaného. Smrti se nebojím, protože vím, co přijde až, naposledy tady na zemi zavřu oči.

Kdo chce vědět proč, jsem musela na operaci vše je ve článku http://zivotvobrazech.blog.cz/1801/20-nadeje

 

TROCHA ROZUMOVÁNÍ A KAPKA CITU.

10. dubna 2018 v 4:24 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Často jsem jako děcko a taky v pubertě slyšela od táty větu, co bych já za to dal, kdyby ta holka konečně dostala rozum. Zvláštní je že když se tak zamyslím, ještě dnes vidím spoustu věcí, co podnikali mí rodiče jako nerozumné. Už jejich svatba, vždyť tak rozdílní lidé jako oni dva museli vědět, že to nemůže vyjít. Teda na pár let ano. Na celý život určitě ne.

Jeden z chlapců co jsem s ním zrovna chodila, mi často říkal, že se mu na mě nejvíc líbí že, se chovám tak krásně nerozumně. No stačilo, abych se jednou zachovala jinak a bylo po lásce.

Dcera donesla poznámku ze školy a v ní stálo, ať podniknu zásadní kroky k vyřešení problému a přivedu svoji dceru k rozumu. Už si nevzpomínám, čeho se týkala ta poznámka. Ale do diáře jsem si tenkrát napsala svou odpověď. Paní učitelko, své dceři jsem domluvila. Ale váš další požadavek splnit nemohu protože, sama nevím jak, dítě které se ve 14 letech nepovažuje za dítě, přivést k rozumu. Věřím že, máte v tomto směru bohaté zkušenosti a určitě mi dobře poradíte. No odpovědi jsem se od paní učitelky nedočkala.

Asi tedy neexistuje patent na rozum. A co je pro, jednoho nerozumné pro druhého je úplně normální.

A citu? Toho ve mně bylo vždycky hodně. No nevyrůstala jsem v rodině kde, by se mluvilo o tom že, se máme rádi. A nějaké pohlazení nebo pochvala tak to u nás nebylo.

Možná proto cit, který ve mně byl, si našel směr ke zvířatům. Kočka co jsme měli, mě neměla ráda. A já si tak přála, aby za mnou chodila tak jako za sestrou. Jako děcko pro mě ještě byla neznámá informace že, kočka si sama vybírá koho, přijme a koho ne. No já s toho byla smutná a cítila se odstrčená.

Našla jsem si náhradu jinde a začala chodit za město do ohrad ke koním. Tam se sice nesmělo a ze začátku mě i hlídači odháněli. Já se ale nedala a chodila tam dál. Asi pro to že jsem jim často donesla mrkev, jablko, nebo chleba tak už na mě čekali a vítali mě. Kůň je dobrý přítel a poznáte že, vás má rád. Jenou tam byl hlídač co, mě neznal a já ho neposlechla, když volal, abych odešla. No rozběhl se proti mně ale kůň co tam byl semnou ho ke mně nepustil. Ano měla jsem tenkrát velké kamarády, co se nechali hladit a měli mě rádi. Tato koňská láska jaksi zaplácla díru osamělosti v mém dětství.

Když se naše rodina přestěhovala, do jiného města nějaký čas mi bylo smutno po mých velkých kamarádech ale i já už byla starší a můj cit sice z části zůstal u zvířat ovšem, většina nabrala směr spět k lidem.

Ano co člověk to jiná dávka emocí. Stále je co se učit, jak toho druhého pochopit. Jak poznat co je pravda a co lež. A zamyšlení nad tím proč cit o kterém jsme si mysleli že, tu bude stále, najednou někam zmizí. Na tohle téma mám stále hodně otázek a málo odpovědí.

Ovšem na cit nebo lásku, která mě tenkrát byla od koní dána, nikdy nezapomenu, možná proto že, přišla přesně v tom čase mého dětství kdy, jsem jí nejvíc potřebovala.


HRA NA JISTOTU

5. dubna 2018 v 3:26 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Nejsem zrovna člověk, co by šel s davem a co si myslí stádo ovcí mě pramálo zajímá. Tak nějak si vždy šlapu svou vlastní cestu. Když mě něco zajímalo, šla jsem za tím, často, hodně vytrvalá a došla do cíle. Tak ani nevím kdy, moje víra v sebe samu začala kulhat že, i já podlehla na deset let takzvané hře na jistotu.

Ženě samoživitelce s jedním dítětem po mateřské dovolené se práce nehledá lehko. Nejsem vybíravá, potřebuji práci a vlastně mi bylo jedno co, budu dělat. Pohovor střídal pohovor a všude stejný výsledek, nezájem.

A tak jednoho dne vejdu do továrny.

Já neměla tušení co, se tam dělá ani o jakou pozici žádám. Ten inzerát byl dlouhý a čtení nezáživné. Jaké bylo mé překvapení že, jsem byla přijata a ještě i s upravenou pracovní dobou tak abych mohla dceru vodit do školky. Řekla bych že, to byl můj první krok do neznáma, protože o své nové práci nevím vůbec nic. Po našem se to taky dá říct že, to byla haluz jak hrom.

Tříměsíční zkušební doba uběhla rychle a já věděla že, to co dělám, mě baví, ale chtěla jsem víc. Po půl roce se mě povedlo udělat test na pozici pro mě v nejvyšším platebním tarifu. Byla to zodpovědná práce a k ní díl stresu navíc. Teprve potom se rozhlížím a zajímám o to s kým, pracuji. No pro mě štěstí, vcelku dobré ženy přibližně stejného věku, sice různých povah ale se společným cílem udržet si tuto práci nejlíp až do důchodu. Pro mě úsměvné takto já neuvažovala. Po třech letech podepsaná smlouva na neurčito. Mám radost konečně jistota. Pozastavila jsem se nad tím, to nebývalo slovo v mém slovníku. A tu nová zpráva bude se propouštět a já ustrašeně koukám jako ostatní a přeji si, aby mě to minulo. A minulo mě to ještě mockrát. Spolkl mě systém fabriky, která hraje s lidmi hru cukr a bič. Možná bych tam byla ještě dnes kdyby, mé tělo nezačalo bolet z nepřirozených poloh a stresu. Ano stres a strach tam byl a možná ještě je denním chlebem. Já onemocněla a trvalo dva roky než, jsem byla zase schopna práce. Jenže už jsem byla jiná. Za ty dva roky proběhl ve mně návrat k mému starému já. Ono to už nešlo zapadnout mezi ty lidi co, se myšlením nikam neposunuli. Stále se sebou nechávali šikovně manipulovat. Jeden rok mi stačil abych, věděla že, tohle už nechci. Najednou mi jistota smlouvy na neurčito přišla jako velice málo a vlastě jiný důvod tam zůstat nebyl.

Můj druhý krok do neznáma.

Je mě už hodně přes čtyřicet a znovu začínám, takové já měla myšlenky. No strach ale nepřišel. Prošla jsem třemi různými pracemi. Všude to bylo stejné u pohovoru mazání medu kolem puse a pak skutek utek. Hlavou mi šlo že, se snad domluvili nebo je to tak moderní. Přišla i myšlenka jestli nebylo lepší zůstat v té jistotě. Určitě ne.

I hledání práce člověka unaví a tak se stalo že, znovu jdu na pohovor a o práci které se to týká nevím nic. Práci dostanu. A v hlavě mám myšlenky že, bych tu ráda zůstala až do důchodu. Sice se usmívám ale, vím že, semínko hry na jistotu bylo zaseto. Nedovolím mu růst ale některých starých vzorů se asi jen tak nezbavíme.

 


ALE.

27. března 2018 v 19:04 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Na svojí cestě mám nasbíráno hodně ale. Tato spojka mě provází životem celkem spolehlivě. Mám ráda ve věcech jasno tak stále hledám odpovědi a také je nacházím. Ovšem často uzavřu jedno ale a tím otevřu další.

Pracuji jako recepční a ostraha v jednom. To co dělám, mě baví a jsem tak spokojená. Mám na starosti poměrně rozlehlou budovu, která má už pár století za sebou. Je to už nějaký měsíc co jsem si říkala že, by bylo dobré zjistit kdo kdy a k jakému účelu tento palác postavil. No mé tempo je pomalé, a proto jsem se dopátrala, jen toho kdo byl předchozí majitel. Že to byla, armáda mě nepřekvapilo a taky nikam neposunulo. No nedám se odradit a budu pátrat dál. Asi se ptáte, proč mě to zajímá. Je to pro to že potřebuji znát odpověď na jedno, ale které s tím vším souvisí.

Dobře si pamatuji svoji první noční. Venku zima a pomalu se zvedá, vítr no takového počasí v zimně jsme si užili letos dost. Na budově je krásně teploučko a ven chodím na kontrolu jen pro svůj klid. V knize ubytovaných mám dvě osoby. Co nechápu - proč je každý ubytovaný v jiném patře. Blíží se půlnoc, oba hosté jsou dávno na pokojích.

Počasí se mi vůbec nelíbí a jako bych vzdáleně slyšela meluzínu, ne to zní jako by byl někde průvan. Nerozumím tomu, nikde nic otevřené nemám, všechny okna jsem zkontrolovala. Pak slyším slabé bouchnutí a je ticho. Poslouchám ticho a říkám si mám po starosti.

Ale to bych nebyla já aby, mi hlavou nešlo co, a kde mohlo bouchnout. Hodiny ukazují 00:30 a já se zvednu a jdu se podívat do horních pater. Stejně musím zkontrolovat, jestli hosté, zhasli na chodbách. Ve třetím patře je tma ale jak procházím mezipatrem, mám pocit jako by mě něco pozorovalo, když se otočím, nic nevidím, ale cítím že, tam nejsem sama. Pravda srdce mi bouchá trochu rychle no nic nádech výdech a pokračuju nahoru do čtvrtého patra. Tam také tma a ticho. Jen dveře k zadním pokojům jsou zavřené. Tam nemusím, stejně tam nikdo není ubytovaný. Udělám krok ke schodům a je to tu zas ten pohled do zad no cítím, jak se mi ježí chloupky za krkem. Nebojím se a není mi to nepříjemné. To že má tato budova svého ducha pro mě není zas takové překvapení. Jenže ono to nechce, abych šla dolů. Chvíli přešlapuji na místě. Pak se rozhodnu a pomalu jdu k těm zavřeným dveřím. Zvláštní tam mě to pustí. Je, tam pět pokojů všechny mají dveře otevřené. Aha to pokojské tu ještě nemají uklizeno. Stojím v chodbičce a nevidím nic co, by tu bylo špatně. Chci odejít a spojové dveře se mi sami lehce přibouchnou před nosem. Ano tentokrát už jsem se lekla. A hodně. Asi vám přijdu jako blázen no já začala mluvit na hlas. Říkám nevím, co chceš, a vím že, si tu. Dobře podívám se do pokojů, ale co bych tam měla vidět? Všechny pokoje jsou stejné tma a neuklizeno. Když kouknu, do posledního zjistím že, je okno nějaké divné. Nemá ten prostřední předěl s klikou. Jdu blíž a zjistím že, je otevřené dokořán a záclona je tak naaranžovaná aby od dveří nebylo nic poznat. Okno zavřu a cítím že, jsem sama. Už jsem klidná a nahlas poděkuji. Dobře vím jaký, bych měla problém kdybych, na to nepřišla.

Zvláštní hodně lidí se bojí duchů. Nebo toho, čemu nerozumí. Neříkám, že tomu, co se mi stalo, rozumím. Ten duch, entita či energie, mi přišla pomoct. A pomohla, já se jí nebojím.

Ovšem co mi strach nahání je lidská zloba a touha škodit druhým.

Ano jedno ale mám uzavřeno a zase se mi otevřelo další…



POSLEDNÍ DOPIS

21. března 2018 v 17:14 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Dívám se na čistý papír před sebou a koušu konec už druhé průpisky. Přemýšlím jak napsat klukovi, který je na vojně, že na něj nechci čekat a že se s ním rozcházím.

Rok a půl je pro mě dlouhá doba. Chci žít, chodit ven, poznávat nové lidi i kluky. Je mě 19 let a sedět doma a vyhlížet pošťáka mě nebaví.

Nemám ho ráda tolik, aby vzdálenost a čas co spolu nebudeme - no prostě to tak nechci.

Naše seznámení a cit, který nás oba zasáhl, to vše se stalo jen týden před jeho nástupem na vojnu. Když byl se mnou, tak bylo všechno krásné. Ale už není, nic necítím a je mi zima. Ne nemám ho ráda a musím mu to napsat. Zaslouží si vědět jaká je pravda. Stejně by to poznal a vlastně už se ptal, jestli se něco neděje.

Něco prasklo a tuha hnaná pružinkou letí ke zdi. Vlezu pod stůl a při hledání zbytků toho čím jsem chtěla psát, mě jde hlavou, že psal, abych přijela na přísahu. A mám jasno. Pojedu za ním a vše mu řeknu.

Hradec Králové je krásné město ale to jde mimo mě, v hlavě si opakuji slova, co mu chci říct. Celou situaci komplikuje to, že tu nejsem sama má tu rodiče a kamaráda. Ale co ona se nějaká chvíle najde a pak na to zklamání nebude sám.

Stojím u kasáren, čekám a pak ho uvidím, jak jde k nám. Jenže to co vidím, se mi líbí on za ten měsíc - no vypadá jinak - nebo to ta uniforma - dívám se a hledám toho kluka, co odjížděl. Srdce mi buší, mám sucho v krku a cítím, jak červenám. Mrkne na mě jedním okem, chytí za ruku a baví se se všema co, za ním přijeli. Nevnímám obsah slov, jen poslouchám jeho hlas a je mi krásně. Stisk na mojí ruce povolil, nevím, jak to udělal, ale jsme sami. Za tu krátkou půlhodinu jsme si toho stihli říct hodně, jen o rozchodu nepadlo ani slovo. Sedím v autě a dívám se, jak odchází. Netuším, kdy ho zase uvidím. Je mi krásně smutno a v hlavě počítám, kolik budu potřebovat známek na dopisy, než se mi zase vrátí domů.

Náš vztah vydržel 12 let. Prožili jsme spolu hodně hezké roky. Věděl že, se nechci vdávat a tak mě do svatby netlačil, ani když se nám narodila dcera.

Proč jen 12 let? On měl svého démona jménem alkohol, kterým postupně zničil vše. Jednoho dne, jsem zjistila že, už se na něj nemůžu ani podívat řekla mu, končím, vzala dceru a odešla.

Krabice plná jeho dopisů z vojny leží někde na půdě, ale já ji tam nechám, nemám, proč je znovu číst.


ŽIVOT VE VZPOMÍNKÁCH

16. března 2018 v 1:51 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Po té co skončila, naše dvouhodinovka bowlingu při přezouvání do vlastní obuvi mě oko mrkne na pána, co se také snaží přezout. Botu prostě nezavázal na jeden nádech a tak chvíli odpočíval a pak další pokus. Je to jako, bych viděla svého tátu i pro něho bylo obouvání a zavazování tkaniček hrou na potápěče.

Škoda že nevím kde můj táta je a vlastně je-li ještě na živu protože pokud ano tak je mu přes 70 let.

Po rozvodu s mamkou odešel neznámo kam. Žádný kontakt na sebe nenechal.

Narodila se dcera a mě nějaký čas i mrzelo že, nepozná svého dědečka. Když nad tím přemýšlím tak mu vlastně rozumím a nezlobím se na něj. Člověk se asi musí zbavit minulosti, aby mohl jít dál.

A jako čertíci z krabičky vyskakují vzpomínky na to, jak si mě často dobíral kvůli mým uším. Mám je stejné jako, všichni jen nahoře mě trošku odstávají.

V sobotu ráno mě chodil budit, ať nezmeškám letecký den, protože všichni mě podobní už čekají na přízniví vítr. Nebo když mě mamka posílala, do obchodu řekl, ať jde sestra, že venku hodně fouká a zatím co já budu z oblohy mapovat město a okolí on umře hlady.

Pouštěl mě večer ven, i když s tím mamka nesouhlasila. Čas návratu určil sám. Měl podmínku, že musím přijít přesně. Jednou jsem přišla pozdě o tři minuty a celý týden pak seděla zavřená doma.

Jé jaký já na něj měla vztek za to, jak se mi posmívá kvůli uším i za to domácí vězení. Tři minuty, a žádná omluva, ho nezajímala. No a jako každý puberťák i já řešila, proč nemůžu mít normální rodiče.

Dnes už vím že, to semnou myslel dobře. Legraci z mých uší si dělal pro to aby, mě naučil nebrat se tak vážně a smát se sama sobě.

A dochvilnost? Není to tak dávno co, mě pozvali na pracovní pohovor. Tu, práci sem chtěla dělat i když jsem věděla že, nemám praxi ani potřebný certifikát. To místo jsem získala proto, že jsem jako jediná přišla včas. Práci mám a je krásné když můžete dělat za peníze to, co vás baví. Ano táta mě naučil chodit všude včas.

Je toho hodně za co bych mu chtěla poděkovat.

Určitě si řeknete, že dnes je fůra možností jak někoho najít. Ale já to tak nechci, protože on ví kde, nás hledat. Asi má důvod proč chce, nechat minulost spát.

Tak utřu slzu co, mi teče od oka. A budu se smát třeba sama sobě, tak jak mě to učil, a nebo jen pro to, že on měl smích rád.


MASKA

7. března 2018 v 17:52 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Někdy je dobré jen tak si sednout a pozorovat lidi. Prostě sedět a dívat se, klidně na ulici, parku nebo v kavárně. Prostředí není důležité, já takto sleduji, jak se lidé k sobě chovají. I u docela cizích lidí si všimnete určitých vzorů chování.

Zrovna nedávno jsem pozorovala, v kavárně mladého muže zaujal mě tím, že na něm bylo vidět očekávání něčeho důležitého a takový zdravý zájem. Dám mu jméno Jan. Ve tváři i v očích měl, Jan napsáno že to na co čeká je pro něj důležité. Po chvíli si k němu přisedl muž a jen co si s ním Jan podal ruku a pozdravil, vidím, jak mu tváří proběhla změna. Jan se mě proměnil před očima. Upřímné nadšení vystřídal falešný úsměv od ucha k uchu, který ale nepřešel do očí. Jan se díval očima dravce co, číhá na kořist. Ten druhý muž měl na tváři jen lehký úsměv a jiskru v oku. O čem se spolu mluvili nevím a nebyla jsem tak blízko, abych hovor slyšela. Jan držel slovo, snažil být přesvědčiví ovšem jeho tvář s tím falešným úsměvem a studené oči asi nešli dohromady s tím, co říkal. Pak vidím jak, se záda muže napřímila, jeho tvář nabrala spolu s očima tvrdý výraz. Něco řekl, zvedl se a odešel. Škoda že se neohlédl, viděl, by zase toho skutečného Jana, kterému spadla maska a jeho tvář nyní vypadala zmateně a oči velice smutně. Muž procházel okolo mě a na tváři už zase měl ten lehký úsměv a jiskru v oku.

Takové jednání mě jen utvrzuje v tom, že to že sama žádné masky nenosím je správné. Pravda je že tuto potřebu jsem ani nikdy neměla. Říkám lidem, co si myslím, mluvím pravdu a na nic si nehraju. Nedělám se před nikým hezčí. Mí, přátelé mě mají, rádi takovou jaká jsem a na ostatních mi nezáleží.

Loni na jaře jsem se byla podívat na hrad Buchlov. Kdo má rád hrady a zámky zajeďte se tam podívat protože, hrad je zajímaví a okolní krajina nádherná.

Při prohlídce hradu mě na zdi zaujalo cosi, co vypadalo jako maska (fotografie pod článkem) když mě něco zajímá a nevím na co to je tak se zeptám. Průvodkyně byla fajn žena a tak mi odpověděla, že tato maska se ve středověku na Buchlovském panství nasazovala ženám i mužům co pomluvu vymýšleli a dále ji šířili.
Nejsem, zrovna zastáncem středověku byla to temná doba. Ovšem tento trest považuju za úsměvný a originální. Je škoda, že se nedochoval do dnešní doby. To by člověk hned na ulici poznal kdo je kdo. To by si každý rozmyslel slova, co mu s puse vyjdou.

Ale žijeme tady a teď a zatím co Buchlovskou masku už nám nikdo nasadit nemůže, naše současné, promyšlené masky zůstávají. Patří k této době.


TUŽKA V RUCE

27. února 2018 v 19:56 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Nepamatuji se, v kolika letech jsem se naučila držet tužku v ruce tak aby sloužila přesně k tomu na co je určena tedy na psaní.

Co mám vždy u sebe v kabelce je právě tužka a pro mě nezbytný diář. Řeknete si, že v době chytrých mobilních telefonů to není tak nutné. Také vlastním jeden tento moderní předmět kde je i aplikace diář, takže bych nemusela nosit všude sebou tu svou knihu a k tomu nezbytnou tužku. Po pravdě já to zkusila, jenže to není ono. V tom asi jiná už nebudu.

Tužku také potřebuji při svém styku se světem duchovním. Říká se tomu automatické písmo. Tímto způsobem mluvím s druhým světem už hodně let. Tento svět ke mně promlouvá hlasem mého duchovního učitele Jakoba. Tady na blogu vytvořím rubriku, která se bude zabývat vším so na tohle téma vím. A také přidám několik sdělení od Jakoba, které by lidi mohli zajímat. Ale všechno má svůj čas.

Vždycky jsem obdivovala lidi co, umí malovat. Mám ráda obrazy a na nich barvy, které se krásně prolínají, jedna s druhou tvoří jakési spektrum které, na mě ve výsledku působí velice uvolňujícím dojmem. Měla jsem v sobě tiché přání že, bych také chtěla umět malovat. Mé pokusy s tužkou ovšem nebyli zrovna líbivé. A po čase jsem to vzdala.

Ale nakonec se mě mé přání splnilo. Je to asi rok co jsem klikla na aplikaci malování v notesu a jen tak pokus omyl provedla pár tahů štětcem. A najednou jsem věděla že, to je ono. Tady budu tvořit obrázky. Malování na počítači mě baví. Když maluji, obrázek všechen stres odchází a vystřídá ho pocit klidu a pohody.

Co by mě ale ani ve snu nenapadlo, že právě na malování tužku v ruce potřebovat nebudu.

MLÁDÍ

21. února 2018 v 16:15 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Moje mládí... Já byla taková neřízená střela. Do všeho jsem šla naplno a brala, co život v tomto nezralém věku nabízel. Je toho jen málo co jsem nezkusila. Taky pár vzpomínek, za které na sebe zrovna pyšná nejsem, ale to byly jen chyby, ze kterých jsem si vzala ponaučení. A mládí je tu od toho abychom se něčemu naučili a byli tak lépe připraveni na to co přinese budoucnost.

Ano na své mládí vzpomínám, ale stará se necítím a nejspíš ani cítit nebudu. Můj věk už dávno přešel čtyřicítku a já mám stále plány, co chci ještě zažít a kam se podívat. Zdravá jsem na to tak, akorát. Ovšem svému tělu věnuji víc péče, aby moje plánované aktivity vydrželo. A vrásky na tváři, tak s tím si hlavu nedělám. Prostě patří k životu. Jedny jsou od smíchu a druhé od bolesti, a když se ráno podívám na sebe do zrcadla tak vím, že žiju.

Blížím se do věku kdy i smrt může přijít. Já se jí nebojím. Určitě poznám, až se bude blížit můj čas a ve své poslední hodince budu myslet na to, jak jsem si to tu krásně užila.

Co mě ale hlava nebere je - no klikla jsem tu na pár článků - můj výběr byl čistě náhodný a moje očekávání asi příliš optimistické - to že mladí lidé píší, o sobě mě těší - čemu nerozumím je, jak oni se dívají na sebe a svět okolo.
TT je mládí a já zde čtu články o anorexii, sebepoškozování, depresích, migrénách, stavech úzkosti a nakonec o tom jaké je to utrpení přežít rodinou oslavu.

Přijde mě že mladí lidé při tom všem životě, nechtějí, nebo neumějí žít. Možná se bojí života a tak se schovávají za nemoc.
Na každou nemoc je lék chce-li se člověk uzdravit. V lékárně ho ale nenajdete. Tím lékem je práce na sobě samém a věřte, že změnit sám sebe je práce nejtěžší. Chce to hodně odvahy a trpělivosti. Pro začátek stačí mít ráda sama sebe. Ono totiž vše co se nám děje je jen zrcadlem nás samotných. Takže ti ostatní mě dávají, jen tolik lásky kolik já jí dávám sama sobě. A tak je to se vším.

Na depku a světabol bych tu měla ještě jeden lék a tím je moje máma. Když mě bylo ještě sladkých náct, tak jsem vlastní vinou ztratila, kluka na kterém mě záleželo. Ležím ve svém pokoji, tupě zírám do stropu a v myšlenkách se utápím v sebelítosti. Mamka přijde, z práce chvíli se na mě dívá a pak se zeptá, proč nemám splněnou práci, co mě napsala na lístek. Moje odpověď mám depku a bolí mě hlava. Jen kývne a řekne, ať se laskavě přestanu nimrat v pitomostech, že depku mám pro to, že jsem líná a vím to o sobě no a hlava mě bolí z nedostatku pohybu. Jestli mám málo práce tak že mi další může přidat. Po pravdě tento lék zabral. Večer jsem usínala klidná s myšlenkou, že život dal a život vzal a dál se tím netrápila.

Pro vás mladé lidi co si přečtete, tento článek mám jedno doporučení. Mějte rádi samy sebe a svému tělu věnujte potřebnou péči tak aby vám dobře sloužilo. Neubližujte si. Poděkujte za to, co máte. Važte si toho, že máte zdravé ruce, nohy, páteř, oči. To všichni lidé nemají a žijí a nestěžují si.

Mládí je přece tak krásné tak pusťte do svých životů slunce, které prolomí ledy a naplní vás láskou a štěstím.


ENERGIE / E - UPÍŘI

12. února 2018 v 11:44 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Není to tak dávno, co jsem musela vložit svou energii do toho, abych se naučila dodržovat jakýsi řád ve svém životě. Ono když máte řád tak se vám stane jen velice zřídka, že něco nestihnete. Mít pořádek v tom co chcete daný den udělat je základem jak se vyhnout stresu. Je ale také dobré udělat si časové rezervy protože musíme jaksi počítat s tím, že svět také ovládá energie, která ne vždy rezonuje s tou naší klidnou a dobře naplánovanou. Takže se může stát, že autobus nebo vlak si přijedou podle jízdního řádu, který vůbec nesouhlasí s tím, co je zveřejněn. Nebo váš lékař na čas co jste objednaní vy, vezme někoho jiného. Prostě takových situaci je možno nasbírat za den i několik. Pokud s tím počítáte tak vás to nijak nerozhodí a jen si pomyslíte, že lepší je neočekávat že to bude lepší.


Ráda dělám to co, mě baví. Je neděle a já od rána lenoším, řekla bych, že i v lenošení je energie a mám jí přesně takové množství, jaké potřebuji.

Život mě naučil s ní zbytečně neplýtvat na hlouposti, jako jsou hádky nebo utěšování něčí sebelítosti, které mě stálo vždy hodně sil a stejně to nikam nevedlo.

Pak jsou tu ještě energetičtí upíři.

Osloví-li mě člověk, který potřebuje, pomoc či radu neodmítnu ho, ale dobře sleduji, zda skutečně chce svůj problém řešit nebo je jen e-upírem který se ke mně přišel dobít. Jako náhradní zdroj sloužím jen velmi nerada.

E- upírů je hodně a jsou to většinou lidé, co dobře vědí za jakou nitku zatáhnout, aby upoutali naši pozornost a tím si vzali díl energie, který chtějí a potřebují. Takto získanou energii ale nedokáží udržet a tak stále hledají nové způsoby jak na sebe upozornit. Většinu z nich poznáte snadno svým chováním ať už dobrým nebo zlým vždy na sebe umí soustředit pozornost ostatních. Určitě už jste si všimli že, jste byli vtaženi do rozhovoru či situace kdy už při jejím průběhu jste začali cítit únavu. Najednou se vám chce spát, i když jste se ještě před okamžikem cítili úplně čerství. V tom případě poblíž vás nachází tento E-upír.

Není nutné, aby se z vás stali nedobrovolní dárci, stačí, když jste všímaví. E-upír si často jen chronicky stěžuje na vše od politiky až po svou osobu. Mám vyzkoušeno, že na něj platí, když mu skočíte do řeči a otázkami tohoto druhu ( a co s tím budeš dělat? jak to budeš řešit?) mu vezmete nit a po několika takových otázkách hovor sám ukončí.

Často máme E-upíry i v řadách svých blízkých. Rodina je naším základem a proto je nutné zde jednat citlivě. Já jednala citlivě ale rázně a nebála se říct pravdu. A tím se náš vztah po čase hodně zlepšil.

Řekla bych, že energie je ve všem co děláme, na co myslíme, co mluvíme. Je neviditelná a všude okolo nás. Vtahuje nám do života jen to co, samy vyzařujeme. A to co žijeme je jen naše volba.


ŽÍT SVŮJ ŽIVOT

7. února 2018 v 9:58 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Co to vlastně je život? A můžu životu dát jméno, že je můj? Držím pevně život ve svých rukou?
Ano své tělo že mu dám najíst, napít a starám se o něj, tím ho při životě udržím. Ale nakonec ani tato péče nebude stačit. Život stejně skončí.
Poznám-li že se blíží konec, o čem budu přemýšlet? Budu myslet na to že i když jsem si vždy myslela, že žiji svůj život, tak ve výsledku vlastně nebyl můj?
Narodila jsem se, ale až do dospělosti se musela na vše ptát. Něco chtít znamenalo se dovolit nebo i prosit. Ne do své dospělosti jsem nežila svůj život. Ale snila o tom, jaký by mohl být.
A je, to tady z mláděte vyrostla žena, kalendář hlásí 18 let. Má radost je dospělá, už nemusí poslouchat a může si jít plnit své sny. Jenže narazí. Škola skončila tak šup do práce zadarmo tě nikdo živit nebude. Vydělej, si peníze neutrácej, za blbosti, ale šetři, ať máš kde bydlet. Pak můžeš žít po svém. Takže vlastně žádná změna jen školu vystřídala práce.
V době mého mládí když se holka nevdala do 21 let tak to byla pohroma. Ty šeptandy co se vedli. Proč to tak je? Co je na ní nebo v ní špatného? Kde udělali rodiče chybu? To že se holka jen nechtěla, vdávat nikoho nezajímalo. Ovšem já si prosadila svou a nevdala se. A tím si chtěla zachovat alespoň kousek svobody a ne zase k někomu patřit. Mé rozhodnutí se nezměnilo ani, když se nám narodila dcera.
Uběhlo pár let a můj vztah s přítelem skončil. Říkám si je načase žít konečně po svém podle mých přání. Ale co to. Dcera byla malá a tak se vše točilo kolem ní a jejích potřeb. Nestěžuju si, byla to krásná léta. Ale zadarmo nám nikdo nic nedal a tak jsem se musela soustředit na praktickou část života ve, kterém hráli hlavní roli peníze.
Mé dceři bude za pár dní 19 let. Ještě studuje, ale doma ji už moc nemám.
Říkám si je načase začít žít ten svůj život a dělat to co jsem vždy chtěla. A najednou zjistím že, v mé hlavě není žádný sen, který bych neprožila. Když se dívám zpátky, je to dlouhá cesta. Vidím smích a taky slzy, námahu, bolest, naději, štěstí, lásku a přátelství. Vidím místa co, jsem navštívila a vzpomínám jak, všude bylo krásně. A vím že, žádný okamžik svého života bych nevyměnila za jiný.
Pravda je že já jsem žila a žiju svůj život.
Svému dětskému snu o princi na bílém koni a životu bez práce se dnes jen usmívám.


20% naděje

29. ledna 2018 v 9:53 | Zlatice
Ano říká se, že naděje umírá poslední. Nebo vždy je naděje to změnit. Taky ten člověk má naději se uzdravit. Vlastně i tento článek má naději, že se bude líbit. Takže ona naděje je ve všem a v každém z nás. Nosíme ji v sobě a dáváme ji těm, co ji potřebují.
Naděje tu pro nás je, ale na zavolání nepřiběhne a za peníze se koupit nedá. Je vedle nás, tichá a neviditelná. Naděje je tedy jakési měřítko toho co ve svém životě chceme změnit.
Je to už 5let co jsem se od lékaře dozvěděla, že když půjdu na operaci páteře tak mě čeká vozík na 80%, ovšem stejné procento platí, když tuto operaci odmítnu. Po odchodu z ordinace (v mém případě se jednalo o pomalý kulhavý krok) jsem v sobě najednou cítila prázdno. Takovou zprávu jsem nečekala po dvou letech bolesti a slibů lékařů že se můj stav se trvale zlepší. Dobře vím,že za poslední dva měsíce se vše zhoršilo a že mám dny, kdy vůbec nemůžu chodit a těch dnů je stále víc. Sedím v čekárně a hlavou mě jdou myšlenky, co vše jsem ještě v životě chtěla prožít. Přemýšlím o tom, co už nezkusím, kam se nepodívám. A najednou jako by ve mně něco seplo a hlavou mě proběhla myšlenka, že je tu ještě 20% a vše může dopadnout dobře. Taková moje dvacetiprocentní naděje. Po návratu do ordinace jsem lékaři dala souhlas s operací.
Nebyla to lehká cesta. Po operaci následovala půlroční rehabilitace. Držela jsem se své naděje a poslouchala lékaře ve všem, co říkali, že mám dělat. Vyplatilo se. Za odměnu byli lázně kde se krásně odpočívalo. Víra v sebe mě pomohla vše zvládnout a zase normálně chodím.
Dobře vím, že to byla víra v to nízké procento naděje, která mě pomohla dosáhnout svého cíle.

Lidičky nikdy neztrácejte naději, i když vás v životě potká cosi nedobrého. Věřte, že když si dáte cíl a podpoříte, ho svou prací ona naděje vás nezklame a dovede až ke splnění vašich přání.


LIDÉ A JÁ

28. ledna 2018 v 17:05 | Zlatice |  CO NA SRDCI TO NA BLOGU.


Jsem, člověk, který říká, co si myslí. Lidem nelžu a upřímnost je pro mě stejně přirozená jako třeba dýchání. Na nic si nehraju, ani nenosím žádné masky a před nikým se nedělám lepší. Nejde mě proto do hlavy že mě do života stále vstupují lidé povahy přesně opačné.
Nastoupila jsem do nového zaměstnání, práce mě baví a dost jsem si polepšila. Ovšem kolektiv lidí je tu jiný. Lidé tu nosí masky a člověk, který všem jen škodí, tomu se tu do zadku leze.
Já chci zůstat stejná. Nebudu se přetvařovat a tím prznit hodnoty, které jsou pro mě důležité. Nebudu se hrbit před někým řídícím se pořekadlem " Kdo chce, psa bít vždycky hůl si najde " a na tváři má výraz andělský.
Taky je to jen člověk, který je se svým životem asi nespokojený. A prostě musí škodit druhým. Má radost když může někomu pokazit den, protože život mu pokazit nemůže.
Chápu, že i takoví lidé mají mezi, námi své místo, ale nerozumím tomu, proč chtějí měnit ty druhé k obrazu svému.
Možná je to proto, aby jejich zloba a podlost byly méně vidět? Nebo proto, že samy sebe změnit nedokážou, tak mají potřebu stáhnout co nejvíce ostatních na svou úroveň. Mrzí mě, že tahle strategie jim často vychází. Tady je chyba v lidech. Hodně z nás se často nechá zastrašit a řekne, si ono se to přežene a bude zas dobře. Ale, to nic neřeší, protože člověk, který chce škodit tak to příště zkusí znovu a určitě přitvrdí.
Neznám ten pocit ani nevím jaké to je, když se takto vědomě ubližuje. Musí to být asi hodně povznášející.

Nechci nikoho soudit ani odsuzovat ale něco udělat můžu. Určím hned na začátku meze a podle nich se náš pracovní vztah bude vyvíjet. Do práce chodím vydělávat peníze a ne budovat vztahy. Možná mě to pomůže a takoví to lidé už mě do života vstupovat nebudou.


ČEHO SE BOJÍŠ ?

22. ledna 2018 v 18:41 | Zlatice
Ano vím co je to bát se, ale odkud se bere tento pocit a kam odchází? Proč některý člověk se bojí třeba pádu z výšky a jiný má seskoky a volné pády jako koníček.

Nebo je to jen o pocitu, jak na některé podněty reaguje naše tělo?

Neznám odpovědi na všechny své otázky. Ovšem vím, že bát se lze naučit. Asi si řeknete, kdo by se chtěl učit strachu? Ale ať už vědomě nebo nevědomě naše děti bát se učíme.

Sedím si v klidu v čekárně ortopedie, hrají si tu dvě děti, pravda trochu hlučně, ale mě to nevadí, děti mají být hravé a veselé a mě jejich hra ve čtení knihy nijak neruší. To se ale brzo změní. Do čekárny vejde maminka s chlapcem podle mého odhadu, je chlapci asi 5 let. V těsném závěsu za ní ještě dva lidé podle podoby jsem poznala, že jsou to její příbuzní, chlapcova babička a dědeček. Chlapec už při vstupu do čekárny polyká slzičky. Říkám si asi ho něco bolí.

Když se otevřou dveře ordinace chlapec se, vytrhne matce a utíká ke dveřím do čekárny a snaží se dostat ven. Všichni dospělí, se kterýma přišel, se ho snaží uklidnit. No chvíli je to ještě horší ale pak se zklidní babičce na klíně. Jeho matka se slovy že na to nemá, si odchází na chodbu vypít kávu. Přestávám číst knihu a celá situace mě začíná zajímat. Tady není něco v pořádku. Dveře ordinace se znovu otevřou, vše se opakuje a chlapcův řev je o poznání hlasitější. Tentokrát zapracuje dědeček, chlapec přestane řvát a jen polyká slzičky. A pak slyším, co děda chlapci říká "jestli budeš ještě takto zlobit, pan doktor tě slyší a potrestá" Polkla jsem na sucho a chtěla dědovi říct něco v to smyslu že lékařem se děti nestraší, že na to máme, třeba čerta ale dveře ordinace se znovu otevřeli a další chlapcův hysterický záchvat mě vzal slova od úst.

Hlavou mě proběhlo, že jsem právě viděla, jak vypadá strach.

Strach, který stvořil člověk. Ten, chlapec by de nebál, kdyby mu někdo vysvětlil, že lékař dětem neubližuje, ale pomáhá. Říkám si kolik dětských dušiček takto zbytečně strašíme. A často jen z pohodlnosti nebo lenosti jim něco vysvětlit když se ptají.

A čeho se bojím já?

Ano, bojím se toho, až nám naše planeta začne, naplno vracet to čeho jsme se na ní my lidé dopustili. Nechci přemýšlet o tom, jestli bude co jíst, co pít, kde žít. Pravda ona planeta už nám ukazuje, že naše, péče se jí nelíbí.

Ale to už bych psala na úplně jiné téma.

VNITŘNÍ HLAS

15. ledna 2018 v 21:27 | Zlatice
Když bylo mé dceři asi 18 měsíců, hrála si v kuchyni a broukala si u toho jakousi mě neznámou melodii. Já pekla cukroví. Dcera na mě zavolala, že chce aa tak jí říkám vydrž, chvilenku vytáhnu plech a dám tě na nočník. V tom okamžiku mě šlo hlavou, dej ji na nočník hned. Jenže já hlas neposlechla a dál kontrolovala troubu. Najednou rána a pláč. Dcera spadla a čelem narazila do topení. Výsledek - jizva na dva stehy načůráno v teplácích a spálený pech cukroví.

Večer mě celá situace šla hlavou a já si uvědomila, že kdybych poslechla ten hlas a dala jí na nočník tak se nic nemuselo stát. Slíbila jsem si, že pokud ještě někdy uslyším tento hlas tak ho poslechnu.

Snad mě sama prozřetelnost chtěla vyzkoušet, jestli to myslím vážně. Za čtyři měsíce se hlas ozval znovu. Tenkrát jsem měla poměrně velký byt v prvním patře rodinného domu. Uklízela jsem a vysávala koberec. A najednou slyším v hlavě mě už známý hlas, že mám jít hned do kuchyně. Vysavač mě vypadl z ruky a utíkala jsem tam. V kuchyni se dceři dodnes je mě záhadou jak, se jí podařila k oknu, které bylo otevřené, dostrkat židle z ní pak vylézt na parapet okna kde stála opřená jen o síto proti komárům, které drželo jen na dobré slovo. Přišla, jsem v čas nic se nestalo, ale vím, že stačilo jen málo a dcera mohla z okna vypadnout.

Myslím si, že tento vnitřní hlas máme všichni, ale ne všichni ho slyšíme. Tento hlas se ozývá, vždy když se blíží nějaké nebezpečí. Je to jakési poslední varování před tím než se rozhodneme co chceme udělat. Je jen na nás, jestli se tímto hlasem budeme či nebudeme řídit.

Jsou tu ale ještě záležitosti osudové. Pokud člověk má dostat ponaučení pomocí těžkého úrazu nebo zranění, tento hlas mlčí. Není varován, protože má projít tímto ponaučením či životní etapou aby něco pochopil nebo změnil ve svém životě.

Za sebe můžu říct, že se mě vždy vyplatilo hlas intuice poslechnout.

SEN DCERY MÉ KAMARÁDKY

14. ledna 2018 v 13:02 | Zlatice |  MÉ VÝKLADY SNŮ.

Procházela jsem se ještě s jednou osobou (nevím přesně kdo to byl, tak ho tady pojmenuji jako Mira) po lese a byli jsme jen na procházce, pohoda, slunečný den. Les byl celkem bohatý, zelený a bylo tam příjemně. Po chvíli jsem si všimla napřed kouře, když jsem se rozhlédla kolem sebe, pak i oheň, postupně jsem viděla čím dál víc hořících stromů, tak jsem na to upozornila Miru (protože nevypadal, že to zaregistroval), a jak jsme tím lesem procházeli a ani moc nevěděli co s tím, Mira mi najednou sdělil, že do lesa totiž spadl meteorit, tak proto ten oheň. Tak jsme tedy začali hledat to místo, kde dopadl a když jsme ho pak našli, vlastně tam ani vůbec nebyl meteorit, ale byl tam prostě vyrytý velký obrys srdce. Připomnělo mi to kruhy v obilí, tak možná něco podobného. Docela mě to překvapilo, a i trochu uklidnilo, protože jsem čekala nějaké 'nebezpečí' a místo toho jen vyryté srdce? Tím to nejdůležitější asi skončilo, protože co se dělo po té, už si moc nepamatuji. Ale mám pocit, že to souvisí s Mirou.


CO SEN ZNAMENÁ


Snem tě provádí tvůj duchovní rádce každý nějakého, máme a ve snech k nám promlouvají a někdy je můžeme i vidět. Změnila jsi v životě zásadní věci, máš dobrý pocit. Líbí se ti v nové kůži. Odpoutala si se od minulosti necháváš jí za sebou. Oheň vše čistí. Musí zmizet vše staré a nepotřebné v tvém myšlení, i v životě. Něco ti, ale chybí, aby si byla úplně spokojená. Hledáš jméno pro ten pocit. Na vše se ptej tichého hlasu svého srdce a zůstaneš v bezpečí a klidu.



MŮJ BAREVNÝ SVĚT.

13. ledna 2018 v 22:21 | Zlatice |  MALOVÁNÍ.

ABSOLUTNÍ NULA

9. ledna 2018 v 12:29 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Naše společnost je zvyká hodnotit lidi podle toho, co mají nebo čeho dosáhli. Nedívá se na člověka jako takového na jeho povahu, myšlení, či lásku ke všemu co dělá. Lidé chtějí vidět úspěchy jiných ale často ne proto, aby je to nakoplo změnit svůj život. Stačí jim ujistit se, že oni samy vlastně už nic nemusí. Proč trávit čas námahou a prací.
Ovšem po čase každý přijde na to, že zůstat v nečinnosti mu už nestačí. Že mu něco v jeho životě chybí. Chce, aby tady po něm zůstala viditelná stopa. Dnešní doba je plná zavádějících informací. Často sebe hodnotíme a srovnáváme s lidmi, kteří jsou podle nás či společnosti v něčem úspěšní. A také soudíme a odsuzujeme lidi, kteří tvoří dno společnosti.
Co my ale víme, o životě lidí. Jaká je vlastně cesta za úspěchem i pádem.
Ono nemít nic, být tou nulou na dně společnosti, má také svůj účel. Při pohledu na špinavého a často také opilého bezdomovce si uvědomíme, že takto skončit nechceme. Myslím, že takový člověk je na světě i proto aby nám ukázal, jak to bude vypadat, když svůj život pošleme do kytek.
Ano často jsou mezi bezdomovci i lidé, kteří se na dno společnosti dostali ne vlastní vinou. Jsou tragické životní situace, kdy člověk upadne do bolesti a polosvěta a je s cela mimo realitu. Je ponechán sám sobě často bez pomoci. Ovšem návrat to reálného světa pak bolí o to víc. Vlasně, zjistí, že za tu dobu co byl, pryč přišel o vše, že je nikým a nemá nic. Zapadne do společnosti těch, o kterých si myslí, že jsou na tom stejně jako on Nějaký čas i takto přežívá.
Něco vím o touze těchto lidí vrátit se zpátky, ale taky vím, že to vyžaduje velkou práci na sobě. Žebřík, lidských hodnot je dlouhý a jáma, ve které, uvízli je, hluboká. Jen práce na sobě samém a odpuštění sobě i ostatním jim pomůže odrazit se a vykročit na cestu vzhůru. Jediným, majetkem na této cestě bude víra v sebe sama a v to že to dokáží.
Už nesoudím a neodsuzuji tyto lidi, protože nevím, do jaké životní pasti se chytili, že je to přivedlo až na dno. Většina z nich možná věří tomu, že si nic jiného nezaslouží a jejich život je jakási forma trestu sebe sama.

Každý z nás v životě stoupá a padá, nebo čas od času zakopne, myslím, že stačí jen věřit v sebe a jít dál...

SLIB

6. ledna 2018 v 19:55 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Nevím už, kdo v mém dětství mi řekl, že nemám něco slibovat, pokud to nechci nebo nemohu splnit.
V životě jsem se ne vždy touto dobrou radou řídila. Často jsem něco slíbila jen pro to, aby na mě člověk co něco potřeboval, už přestal tlačit. Tenkrát před lety jsem si myslela, že je dobré lidem vyhovět. Když pro druhého něco udělám, budu pak mít dobrý pocit. Jenže něco bylo špatně a pocit radosti z dobrého skutku nepřicházel. Vlastně jsem cítila jen únavu a prázdno. Uvědomila jsem si, že takto se cítím, když dělám něco, co mi bylo vnuceno. Po takové činosti jsem byla unavená a bez nálady. Zamyslela jsem se a přišla na to, že když něco slíbím, musí to jít ze srdíčka. A naučila se říkat ne. Po čase přišel pocit jako bych shodila nějaké závaží.
Myslím, že je dobré pro všechny si vždy dobře rozmyslet, co a komu slibujeme. Pokud jsme nuceni slíbit a následně dělat to co nechceme, vždy je možnost se s citem z tohoto nátlaku omluvit. Ovšem ne vždy citlivé odmítnutí zabere. v takových případech vždy používám důrazné NE

MÉ VÝKLADY SNŮ

6. ledna 2018 v 8:22 | Zlatice |  MÉ VÝKLADY SNŮ.
Jak už jsem psala na stránce (něco o mě) tak se zajímám o různá témata o tom, co se nachází mezi nebem a zemí.
Takže tady bych se chtěla věnovat výkladům snů, tak jak to umím já. Nepoužívám žádné snáře. Když mně někdo napíše nebo řekne svůj sen tak se ve mně něco sepne a vím, co sen znamená.
Ale také už se mě několikrát stalo že po přečtení snu jsem měla, hlavu prázdnou prostě nepřišla žádná odpověď. Už vím, že to znamená neplést se prozřetelnosti do cesty. Asi je to pro to, aby si člověk, kterému se sen zdál, sám něco uvědomil, nebo se nad snem zamyslel a něco pochopil.
Pro ty kteří dočetli až sem dám na tuto stránku několik ukázek snů i toho co znamenají
SEN MÉ KAMARÁDKY
Zdál se mi sen a myslím, že mi to má něco říci. U baráku kde jsem bydlela jako malá holka, ( i v reálu), byl nějaký sraz nebo oslava metalistů nebo motorkářů? Nevím tak jsem to vnímala. Prostě se něco oslavovalo. V tom baráku byly dvoje dveře s boční strany, kde se scházelo dolů k nim. Jedny dveře vedli do sklepů a druhý dveře byly zavřené s nápisem zákaz vstupu. No já neměla nic, jiného na práci než prozkoumat co se za těmi dveřmi skrývá. Měla jsem ale určitý strach, no moje zvědavost vyhrála tak jsem ty dveře zkusila otevřít. Kupodivu, byly, odemčené což jsem se divila. Otevřela jsem je a koukla dovnitř jen od dveří, byla tam tma, ale ne moc velká viděla jsem, mírný kopeček směrem dolů bylo mi z toho nepříjemně, zahlédla jsem tam, že se něco pohnulo, šla jsem trošku blíž a viděla zvíře zvláštní zvíře, něco mezi psem a kočkou, to zvíře pomalinku postupovalo ke mně, jenže já jsem z něho měla tak trochu strach tak jsem ty dveře zavřela a utekla prostě pryč odtud. No ale po chvilce mi to nedalo a bylo mi toho zvířete líto tak jsem tam šla znovu, došla jsem tam a byly tam dva nějací kluci a to zvíře už bylo venku s nimi, byl to pes krásně chlupatý a měl smutek v očích, mrzelo mě že jsem ho já dřív nevzala, ale šla jsem k nim a koukala mu do očí, byl smutný ale když mě viděl tak nějak se rozjásal, přišel sám za mnou a ti kluci prostě hleděli překvapení a já toho psa vzala do rukou a uklidňovala ho že už je to dobrý, tak nějak jsme se skamarádily. Byla jsem, ráda že ho mám a nakonec jsem si usmyslela, že si ho vezmu domů. No nevím, jak to dopadlo. Protože jsme byly už jen před barákem a prostě slavily s ostatními. Ale myslím, že jsem si ho nakonec mohla nechat, protože jsem ještě viděla mamku, jak se na nás dva dívá a byla spokojená. Pořád na ten sen myslím a přemýšlím co, to znamená.
CO SEN ZNAMENÁ
No já bych to viděla takto. Přesto že máš, dveře otevřené bojíš, se do nich vstoupit. Tvoje zvědavost je silnější než odvaha zkusit něco nového. Proto se za dveřmi poznání cítíš nejistě a nakonec je strach silnější a utíkáš. Nejdřív to zvíře nebylo ani kočka ani pes a to proto, že ty sama si rozhozená na dvě strany. Pes je symbol služby a podřízení se někomu něčemu. Pes, je závislí na lidech, se kterýma, žije, potřebuje je ke svému životu atd. kočka, jako symbol znamená svobodu a to ve všech rovinách. Kočka lidi ke své existenci nepotřebuje a je s nimi jen když sama chce. Dělá si, co chce a na nikoho se neohlíží. Když jsi tam vstoupila tak ti byla, dána možnost si vybrat kým chceš, být. Utekla jsi spět mezi lidi, takže sis vybrala symbol psa. Ten smutek v jeho očích je tvým smutkem protože si neudělala krok v před ale krok do vzad. Za tím psem jsi šla až po té co si sním hráli ti kluci. To znamená, že se ve svém životě se necháváš ovlivňovat tím, co dělají ostatní lidé. Nejdeš svou vlastní cestou. To že jste se s tím psíkem nakonec sladili a porozuměli si to znamená že ty přijmeš samu sebe, ale to že pak už ve snu s tebou nebyl znamená že k tomu než se přijmeš a vše pochopíš budeš potřebovat ještě hodně času. Mamka je naše vnitřní já, a pokud byla spokojená tak i ty budeš spokojená, až cestu poznání dokončíš.

Kam dál