NEJVĚTŠÍ CHYBA KTEROU VŽIVOTĚ MŮŽETE UDĚLAT,JE MÍT POŘÁD STRACH ŽE NĚJAKOU UDĚLÁTE.

DESET NEJHORŠÍCH

Úterý v 13:31 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Snad v paměti dohledám,
jakých deset nejhorších v sobě mám.

Nic mě ale nenapadá
to není možné to je zrada.

Jdu hluboko skoro na dno
nacházím zde jenom bahno.

Všechno špatně to je v píči
slova sprostá ze mě křičí.

Ke všemu zlému se tu kloním
možná si jen ego honím.

Je to jako zrcadlo
pár slov co mě napadlo.

Něco venku něco doma
svět ovládá velká zloba.

Lidé nemají se rádi
jsou vším jen ne kamarádi.

Už jsem líná hnát se v před
bojovat za lepší svět.

Přesto že mám hodně roků
žití vnímám jako stoku.

Kde nicota se na vás valí
v rukou drží samopaly.

Schovává se za svou víru
ukazuje nám svou sílu.

Víme o ní, že je tady
vláda mlží slova zrady.

Spojme se a žijme v míru
ucpěme tu velkou díru.

Ze které se na nás valí
ti co drží samopaly.

Nejhorších deset v této době
podobá se jenom zlobě.

A možná bude lépe v hrobě!

Naděje je jako stopa
co do země vtiskla bota.

Člověka co ztratil víru
a jít dál už neměl sílu.

Tohle nejsou cizí boje
slova smrdí jak kopa hnoje.

Ptám se vás, co uděláme?

Když vojáky my nemáme?

Jsme zhýčkaní dobrým světem.

Co odkážeme našim dětem?

Čím bude ta země Česká?

Určitě ne tím co dneska.

Stanou se z nás otroci?

Pak nám není pomoci.

Každý Čech by měl být tvrdý
a vynadat všem co se hrbí.

Najít cestu pak jít v před
vybojovat lepší svět.

Sama v sobě spouštím hádku
chci se smát jak na začátku.

Sama sobě světu taky
zkusím věřit na zázraky.


Zázraky se přece dějí,
když se chce, když lidé chtějí.


 

ZODPOVĚDNOST NENÍ JEN SLOVO.

13. září 2018 v 3:42 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.




Můj vztah s přítelem se poslední rok řítil do propasti plné nedorozumění, žabomyších sporů a štěkání nechutností. Bylo to vždy tak rychlé a ostré jako by každý z nás potřeboval vyčistit své já od všeho, co za roky našeho soužití někde v sobě uložil. A že jsme šli hodně hluboko. Došlo i na slzy bezmoci cokoli změnit a tak několikrát padlo i slovo rozchod.

Měla jsem velkou potřebu někam odjet utéct od toho všeho a vyčistit si hlavu. Sestra mi navrhla, že jede v létě do Chorvatska a jestli chci můžu jet s ní. Já hned souhlasila. Když jsem to řekla doma byla další hádka, ovšem z ní vyšlo konečně taky něco dobrého. Řekli jsme si, že když dovolená tak pojedeme spolu a po návratu jistě budeme vědět, jestli ve vztahu pokračovat nebo ne.

Každý dal návrh na dvě země, kde se chceme podívat a pak jsme prošli to, co nabízí cestovky. Nejvíc se nám líbil Egypt.

Oba máme znalost tří jazyků jen částečnou, takže na domluvení nutného a potřebného to stačí ovšem na pokec s lidmi žijícími v jiných zemích je to málo. Bylo mi tedy jasné, že jedeme do krajiny, kde budeme po celou dobu pobytu odkázáni jen samy na sebe. Což ve stavu v jakém se náš vztah nacházel, byl celkem risk. Před odjezdem mi šlo hlavou, že je to poslední šance něco změnit. A tak jsem zahodila všechny své obavy a rozhodla se tu dovolenou prožít se vším, co mi nabídne a nenechat si ji ničím a nikým pokazit. S touto myšlenkou jsem nastupovala do letadla a na mém příteli bylo vidět, že i on sám se sebou udělal stejnou dohodu.

Po příletu do sluncem vyhřáté zemně jsem věděla, že se mi tu bude líbit. A líbilo. Miluji moře, ráda plavu a jakoby ta voda něco odplavila. Já se cítila lehká a spokojená. Brzy ráno jsem se dívala na ještě spícího muže vedle sebe, jak je uvolněný ze snu se usmívá a cítila jistotu že nic nekončí že vše se dá napravit.

Přišlo pochopení celé situace i toho že chyby děláme oba a nastal čas za ně být taky zodpovědní. Vztah je jako ta květina na poušti co bez vláhy zahyne.

Náš poslední rok se té poušti opravdu podobal. Žádné city jen rutina běžných věcí jako je chod domácnosti, práce, škola dcery. Jinak prázdno a smutno. Dva lidé co žijí vedle sebe, ne spolu. Byla hodně dlouhá zima a i když na jaro vyšlo sluníčko ten led v nás dvou zůstal.

Tady ale bylo teploučko, které rozehřálo dvě ledová srdíčka. O tom co bylo doma nepadlo ani slovo. Hodně jsme se smáli, jedli dobrá jídla, řádili ve vodě, povídali si a milovali se. Najednou bylo vše tak jednoduché čisté a krásné.
Možná si řeknete, že na takový díl lásky a romantiky už jsem trochu stará. Já na to ale odpovím, že na lásku nebudu stará nikdy. Já jí potřebuji jako krajíc chleba sůl.

Když jsem se pohledem z letadla loučila s touto sluncem horkou zemí červík pochybností ve mně začal vykousávat svou dírku co bude až se vrátíme domů. Moje obavy byly zbytečné. Oba jsme bezeslov pochopili, že se máme rádi. Je nám spolu dobře. Máme si stále co dát. Náš vtah má smysl.

Vždy když mě zasáhne šeď všedních dnů vzpomenu si na sluníčko, co mě hřálo a tuto vzpomínku předám i jemu aby naše dny budoucí byly stejně šťastné jako dovolená která prostě neměla chybu.






MOJE CTNOSTI?

11. září 2018 v 22:36 | Zlatice |  VERŠOVÁNKY
Zodpovědnosti té ctnosti
co jí není nikdy dosti.

Ovšem to je k zlosti?
k velké zlosti!

Kolik že má člověk ctností?
Nevím přesně, je to k zlosti?

K velké zlosti!

Možná máme tolik ctností,
kolik naše těla kostí.

Nevím přesně je to k zlosti?
K velké zlosti!

Asi není mojí ctností,
vědět vše i podrobnosti,
anatomii a počet kostí.

Je to k zlosti?
K velké zlosti!

Od kostí k zodpovědnosti?

Zodpovědnost je mou ctností.
Je to málo nebo dosti?

V mé hlavě budou hosti,
u stolu se ale postí.

Dokud neproberou všechny ctnosti,
abych neměla už důvod k zlosti.


 


NATÁLKA

5. září 2018 v 0:40 | Zlatice |  STARÝ DIÁŘ.
Je to pár týdnů co jsem na hůře hledala nevím už co a byla kapku neobratná. No roztrhla jsem krabici, ze které na mě vypadl diář. Hodně zaprášený a zub času se na něm také podepsal. Po prohlédnutí jsem pochopila proč tu je a neskončil v popelnici jako mnoho jiných.

Je to hodně let co jsem znala jednu starou ženu, ta mě vyprávěla příběhy ze své rodné vesnice. Já je zveršovala a zapsala do tohoto diáře. Po pravdě už jsem na tu ženu i své veršovánky dávno zapomněla.

Ty co zůstali čitelné dám sem na blog. Jen jsem upravila některá slova. Třeba si najdou své čtenáře.

NATÁLKA

LEHNU SI DO TRÁVY
CÍTÍM JEJÍ MĚKÉ LÍSTKY
TADY VYSOKO NA KOPCI
KOUKÁM DOLÚ DO RODNÉ VÍSKY.

NA KRAJI VESNICE
CHALOUPKA Z POHÁDKY
VŠUDE JSOU BYLINKY
BABIČKY NATÁLKY.

KAŽDÉMU KDO PŘIJDE
POMŮŽE, PORADÍ
TĚLO VŠEM VYLÉČÍ
PO DUŠI POHLADÍ.

V JEJÍM ŽIVOTĚ
ŠTĚSTÍ MOC NEBYLO
DÍTĚ JÍ ZEMŘELO
PÁDEM SE ZABILO.

MUŽ OCHOŘEL
ZE ŽALU PRO DÍTĚ
NA ŽIVOT ZANEVŘEL
CHYTIL SE DO SÍTĚ.

DO SÍTĚ MYŠLENEK
JAK ŽIVOT UKONČIT
JAK SEBE I ŽENU
ZE SVĚTA SPROVODIT.

NATÁLKA POZNALA
ZMĚNU V MUŽOVĚ MYSLI
V ALMAŘE NALEZLA
BYLINY JEDULE CO ON SI SYSLÍ.

ZÁMĚR JEHO BRZY BYL ODHALEN
ČAJEM K SNÍDANI SÁM BYL OTRÁVEN.

NATÁLKA AČ MLADÁ
ZNOVU SE NEVDALA
S OSUDEM SMÍŘENÁ
PRO OBA PLAKALA.

ČASTO JEN SEDĚLA
U HROBŮ POD DUBEM
PTALA SE JAK ŽÍT DÁL
S TAK TĚŽKÝM OSUDEM.

SLUNCE JE ČERVENÉ
POZVOLNA ZAPADÁ
SLZAMI ROZPITÉ
ONA UŽ NEVÁHÁ.

DOMŮ SE ROZBĚHNE
ŽAL SVŮJ ZAMKNE V SRDCI
SVŮJ ŽIVOT DÁ LIDEM
CO POTŘEBUJÍ POMOCI.



DOVOLENÁ

19. srpna 2018 v 16:52 | Zlatice |  CO NA SRDCI TO NA BLOGU.
Oznamuji vám všem, co mě čtete i těm lidičkám co jen nakouknou, že dnes odjíždím na čtrnáctidenní dovolenou omrknout Egypt. Protože nevím, jak to tam bude s Wi-Fi připojením a brát si na dovolenou notebook nechci, tak se tu asi neukážu až do návratu domů. Přeji vám všem krásný zbytek srpna a ahoj v září.



+ JEDEN BOD

14. srpna 2018 v 19:51 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Televize? Ano nebo ne? Ptám se sama sebe, protože jsem nad tím, zda ji potřebuji nebo je-li mi k něčemu dobrá nikdy neuvažovala. Ano vlastním tento přístroj spotřební elektroniky. Po pravdě hledám v paměti, kdy jsem si televizi pustila za účelem sledování nějakého pořadu. To už bude asi dlouho, protože se mi nic konkrétního nevybavuje.

Ovšem kdy přišla ta změna? Ještě před několika lety jsem měla pár oblíbených pořadů. Můj výběr tvořili různé přírodopisné, cestopisné, historické a válečné dokumenty.

Ano pořady a dokumenty se staly okoukané. Neměnili se. Na různých kanálech se na dané téma opakovali stejné informace. Vše jen přešité v novém kabátě. Můj zájem se tedy přesunul na pořady o vaření. Ty už mě ale nezajímali tolik abych si k televizi sedla a dívala se. Měla jsem to puštěné jako zvukovou kulisu při uklízení a jiných aktivitách.

Ale i toto období skončilo. Začali mě vadit reklamy. Neustálé vnucování a nabádáni ke koupi určitého zboží ve mně budili pocity úplně opačné a některé co se hodně opakovali také zlost. A už jsem doma. Tenkrát jsem si řekla, že televizi puštěnou mít nemusím. Mám klid.

Teda dočasný klid. Co zrovna běží za seriál se dozvím prostřednictvím jiných lidí. Jako třeba nedávno na autobusové zastávce. Dvě ženy, které nešlo neslyšet tímto seriálem doslova žili a snad poslední díl rozebírali slovo od slova. Mě to tak přišlo. Když jedna z žen zakončila svou řeč otázkou. Řekni mi, proč ona to tomu chudákovi pořád dělá? Chvíle ticha a potom ještě dvakrát ta samá otázka. Druhé ženě se už málem kouřilo z hlavy, jak usilovně přemýšlela. No mě přijel autobus a musela jsem projít kolem a jasně že moje pusa byla rychlejší jak rozum tak směrem k nim šla moje odpověď. Protože to má ve scénáři. Ženy na mě hleděli jako bych byla z jiného světa a pán co stál, za nimi se smál a ukázal mi palec nahoru. Ženy mým autobusem naštěstí nejeli. I když kompletní charakteristika jednotlivých postav z jejich úst by možná stála za vyslechnutí.

Nejsem zcela zaujatá proti seriálům a některé se mi jeví i jako docela dobré. Teda pokud nemají víc dílů jako je dní v roce. Čas od času mrknu i na něco nového. Vždy to ale dopadne stejně. Původní myšlenka autora se počtem dílů někam vytratí a stále se opakující osudy postav jako je nevěra, lež, násilí a pomluvy mě nezajímají. Tohle píše sám život tak proč se na to ještě dívat.

A nakonec zprávy ať odpolední nebo ty v hlavním vysílacím čase. Je jedno na jakém kanále si je pustím. Nic dobrého co se kde komu podařilo se tam nedozvím. Ovšem co se kde nepovedlo, kolik na cestách o víkendu zemřelo lidí, povodně, požáry, to vše dohromady by bylo dobré jako námět na slušný horor. Jenže já horory nemusím a chci usínat v klidu.

Jeden bod do plusu televizi přece jen dám. Já miluju pohádky. Nejlepší čas pro jejich sledování jsou vánoce. Ano vánoční klid a pohodu mám moc ráda, když zabalená v dece, čajem v ruce a táckem cukroví sleduji všechny pohádkové příběhy, co mám ráda.

Televizi tedy jako úplně zbytečnou nevidím. Ovšem v žebříčku mých zájmů je v celku na nízkém stupni.


ČERVENÁ

8. srpna 2018 v 8:06 | Zlatice |  VERŠOVÁNKY

SMUTEK A SPLÍN
TO BUDE TÍM
NIC MĚ TU NEBAVÍ
SVĚT JE TAK SVÉHLAVÍ

JÁ NEJSEM MU PŘÍNOSEM
JDU ROVNOU ZA NOSEM
ZATÁČKA KROUTÍ SE
MŮJ ŽIVOT HROUTÍ SE

CO DĚLAT JAK S TOHO VEN?

V HLAVĚ MÁM PRÁZDNO
V SRDCI JEN STEN
DUŠE SE HÝBE
CHCE S TĚLA VEN…
..............................

OBRÁZEK MALUJI
CELÁ SE RADUJI
SMUTEK UŽ ODCHÁZÍ
CHUŤ ŽÍT TA PŘICHÁZÍ

BARVY JSOU ŮŽASNÉ
PO DUŠI POHLADÍ
ONA SE UKLIDNÍ
V TĚLE SE USADÍ

ALE CO SRDCE?

TAKÉ HO UZDRAVÍM
BARVIČKOU ČERVENOU
SPLÍN JÁ PORAZÍM
KDYŽ V RUCE ŠTĚTEC MÁM…
....................................


BRIT

5. srpna 2018 v 19:39 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Měli jsme psa. Jmenoval se Emír a byl to čistokrevný Dalmatin. Byl to velký a velice dobrácký pes. Když měl Emír 10let řekla jsem si, že by bylo škoda, kdyby po sobě nenechal potomka. Dohodli jsme se s mamkou, že najdeme vhodnou fenu a děj se vůle přírody.

Fenku Áju jsme našli v našem městě. Vypadala jako Dalmatin, ale byla kříženec. Majitel také chtěl štěňata a tak byla dohoda rychlá.

Vše proběhlo dobře a narodila se 4 štěňata. Majitel feny nás nechal vybrat si jako první. Mamka chtěla psa pro kolegyni z práce. Měl se podobat našemu Emírovi a takoví psík tam byl. Já pozorovala zbylá tři štěňata. Chtěla jsem psa a tak už jsem vybírala jen ze dvou. Oba byli krásní, ale vzhled pro mě nebyl rozhodující. Jeden ze psů jen ležel a užíval si hlazení a mazlení. Ten druhý byl pořád v pohybu a stále měl něco na práci. Nebylo lehké s ním navázat oční kontakt ale, když se mi to konečně povedlo, věděla jsem, že ho chci. A nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.

Brit byl stále plný energie. Chodila jsem s ním denně na dlouhé procházky a on se z nich vracel stejně čilí a plný života jako když jsme odcházeli. Zato já ač mladá jsem padala únavou. Svěřila jsem se s tím kamarádovi, co rozumí psům a on mi poradil, ať ho vezmu na cvičák jsou tam lidi, co mi pomohou ho lépe zvládnout. A já si řekla proč ne?

Brit měl zrovna 6 měsíců, když jsme prošli brankou místního cvičáku a zařadili se mezi samá služební plemena. Dokonce jsem tenkrát zaslechla pár poznámek, co že tam chci s blbým Dalmatinem. Už tak jsem byla plná nejistoty a ještě tohle. Co tak se prostě otočit a odejít. Ale Brit jako by cítil, co se ve mně děje sám si mi sedl k noze podle vzoru ostatních psů a když ke mně zvedl oči jako bych v nich četla, ať mu věřím.

Protože jsme tam byli poprvé tak nám bylo doporučeno se jen dívat. Brit vše sledoval velice pozorně a celou dobu byl v klidu. Když šli starší psi hledat figuranta za zástěnami a vyštěkávat najednou nebyl k udržení. Cvičitel si toho všiml a řekl, ať ho pustím což vyvolalo u ostatních psovodů smích a poznámky ve smyslu že pes asi potřebuje vzít do zaječích. Já odepla vodítko a ukázala na nejbližší zástěnu. Pak už jen stojím a dívám se, jak běží. Dělal přesně to co ostatní psi, proběhl všechny zástěny a našel figuranta. Místo štěkání ho sice vítal, ale bylo mi řečeno, že to ho brzo přejde. Cvičitel mi řekl, že ještě zkusíme rukáv a i tohle zvládl na výbornou. Když jsme se vraceli mezi ostatní, nikdo už se nesmál.

Dozvěděla jsem se, že mám psa, který klame vzhledem ovšem jeho povaha je jiná. Je ostrý a je důležité, aby poslouchal na slovo jinak by mohl být nebezpečný. Brit se učil sám a rád. Když mu byl jeden rok, tak mu chyběla jen stopa a mohl jít ke zkouškám.

Na jeden výcvik se byli podívat i lidé od policie a i když Brit neměl ještě zkoušky tak mi za něj nabídli hodně peněz. Odmítla jsem nikdy bych ho neprodala. Nepřemlouvali mě. Jeden z nich mi řekl, že mě chápe, protože mi u nohy sedí pan pes a takový se potká jen jednou za život.

Tenkrát jsem vyhledala majitele feny s otázkou, jestli neví s jakou rasou byla kříženec. Řekl mi, že matka Áje se zaběhla do lesa a pak měla štěňata a některá z nich měla podobu vlka. V tu chvíli do sebe vše zapadlo. Brit sice má tělo Dalmatina ale povahu vlčí.

Když měl Brit dva roky u čumáku se mu udělala bradavice. Stále se zvětšovala a on si ji zuby drásal tak že měl často celou tlamu od krve. Šla jsem k veterináři a ten doporučil operaci. Po píchnutí anestezie nechtěl spát a tak mu přidali ještě jednu injekci. Dál se vše vyvíjelo dobře. Doma ještě pospával a já šla na dvůr pro nějaké ovoce. Když mě viděl, vyskočil a šel za mnou. A najednou spadl a zůstal ležet. S mamkou jsme se snažili ho přivést k životu masáží srdce a dýcháním. Nepovedlo se. Umřel mi v náručí.

Vzpomínám ráda na jeho nezkrotnou povahu.

Také mám dodnes před očima protáhlé obličeje kamarádů, když jsem vyhrála sázku a s ní slušnou částku peněz. Sázka byla, že Brita písknutím odvolám, když vyplaší zajíce a půjde po něm. Tohle jsme měli natrénováno a on neměl proč mě neposlechnout.

Vidím jeho smutné oči, když musel 3 hodiny ležet na dvoře za trest, že zavrčel na mého malého synovce.

Také cítím svůj strach o něj, když jsme v zimě byli na procházce a já odhodila do rybníka klacek, co jsem měla v cestě a on pro něj do té ledové vody skočil.

A nejde nepřipomenout, že mi zachránil život, když jsem šla při jedné procházce blízko lesa kde bylo hodně popadaných stromů po nějaké bouřce ale také výborné maliny. Najednou vidím, jak Brit letí s kňučením a sklaplým ocasem pryč. Rozběhla jsem se za ním a tam kde jsem před tím stála, spadla na zem obrovská haluz, která by mě nejspíš zabila.

Brit si právem zaslouží místo v mém srdci.


ZUBAŘ

27. července 2018 v 12:06 | Zlatice |  CO NA SRDCI TO NA BLOGU.

Ráno se probudím do krásného a sluníčkového dne protáhnu se ale, můj pokus o úsměv končí jedním velikým AU. Jdu do koupelny, otevřu pusu a hledám, který ze zubů se mi rozhodl pokazit den. A najdu sedmička nahoře ale něco se mi nezdá. Něco je tu špatně zub sice bolí ale nějak jinak a dáseň okolo něj je jakási celá pokrčená. Budu muset k zubaři.
Po pravdě já nemám ráda zubaře. Chodím sice na pravidelné prohlídky a jen zřídka se to obejde bez pocitu nejistoty a strachu.

Nebudete mi to věřit, ale mě naučil bát se zubaře zubař.

Když dokončíte střední školu, čeká vás nástup do práce a k tomu je vám přidělen závodní lékař, obvodní lékař a také zubař. Když já byla mladá tak mi praktický a zubní lékař vyšel podle adresy mého bydliště. Velice mě těší, že je změna a dnes si lékaře můžeme vybrat. Ovšem to v době mého mládí nešlo. Stalo se že, jsem vyfasovala zubaře s tou nejhorší pověstí, nikdo o něm neřekl nic dobrého. Já si s tím nedělala hlavu, zuby jsem měla zdravé tak nebylo čeho se bát. Šla jsem na vstupní prohlídku a po pravdě ten doktor se mi nelíbil. Divně mluvil a byl celý upocený a pohyboval se nějak pomalu. Také mi bylo divné že, tam není žádná sestra. Dokončil prohlídku a já se dověděla, že mám na dvou stoličkách po jednom kazu. A pak se pustil do díla. Když bylo dílo hotovo, tak mi řekl, abych přišla za tři týdny na plomby že, má nemocnou sestru a sám to dělat nebude. Po příchodu domů jsem zjistila že, mám rozvrtané čtyři stoličky. To mi přišlo zvláštní, když mluvil jen o dvou zubech ovšem já v dobách svého mládí, asi byla na některé věci málo důsledná a tak jsem to nechala být. A to byla chyba.

Po necelých dvou týdnech se mě vylomila půlka jedné stoličky, tak jsem si řekla že nebudu čekat až bude datum kdy jsem objednaná, a zajdu tam hned. Pan doktor byl už od pohledu jiný. Sice stejný člověk ale do upoceného a pomalého člověka měl daleko. A za chvíli jsem se přesvědčila že, i jeho jazyk funguje zejména na sprostá slova velice hbitě. Tentokrát tam byla i sestra, která když jsem jí řekla jaký mám problém z rozvrtaným zubem, se na mě dívala s údivem, že mě nezná a nemám u nich ani kartu tak proč to svádím na pana doktora. Pan doktor se mě do úst podíval a řekl že to není jeho práce ať jdu k lékaři který mi to v hubě tak podělal. On to teda na mě řval a do huby si při tom neviděl. Tenkrát jsem se ještě neuměla bránit a rozbrečela se. No žádná lítost se z jeho strany nekonala a sprostě mě vyhodil z ordinace.

Stála jsem na chodbě, třepala se, až mi zuby cvakali o sebe a nevěděla, co mám dělat. Vtom neštěstí se na mě usmálo i štěstí. Z vedlejší ordinace na mě vykoukla paní doktorka, a když viděla v jakém jsem stavu tak mě vzala k sobě do ordinace. Počkala až, se uklidním a pak si vyslechla, co se stalo. Řekla mi že, vedle k doktorovi už chodit nemám, že všechno zařídí, abych mohla zůstat u ní.

Slovo dodržela, chodím k ní dodnes. Vždy ke mě byla hodná a citlivá ale ve mně strach už zůstal.

Dnes jsem teda byla řešit svoje AU v puse a zub je zdravý, jen musím léčit zánět dásně. Není to zrovna příjemné, ale snad to brzy vyléčím.

Jistě se ptáte, jak dopadl pan doktor který, mě zbytečně rozvrtal čtyři zdravé zuby? Asi pět let na to jsem četla v novinách že, spáchal sebevraždu. Bylo na něj podáno mnoho žalob a to nejen za špatně odvedenou práci ale také za jeho hrubé chování k pacientům. Měl závislost na lécích a zapíjel je alkoholem. Často si vůbec nepamatoval, kdo byl v ordinaci nebo že byl v práci. Sestru jsem po letech viděla pracovat jako uklízečku. Měla pár let zakázáno pracovat v oboru a pozděj když už mohla tak ji nikdo jako sestru zaměstnat nechtěl.

Takové dva lidské osudy. Přitom všechno mohlo být jinak kdyby…. Jenže tady se žádné kdyby nekonalo…


SESTRA A JÁ

24. července 2018 v 14:51 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Na dětství moc vzpomínek nemám asi je to dílem tím, že jsem si chtěla uchovat jen ty krásné a šťastné okamžiky a vše co jsem vnímala jako křivdu, ublížení či nespravedlnost prostě zapomenout.

Ve třídě mě bavilo pozorovat spolužáky, jak se smějí a je jim spolu dobře. Nebo také jejich záměrné zlobení učitelů a přála jsem si být stejná jako oni. Stejně dobrá nebo nedobrá ale hlavně být vidět. Jenže já se neuměla přetvařovat. Nešlo mi hrát roli někoho jiného. Moje role tedy zůstávala stejná, neviditelná. Bylo mi smutno z toho že, někteří učitelé když chtěli někoho vyzkoušet, přejeli po mě očima a já viděla, že přemýšlí, jestli do té třídy patřím. Moje trápení bylo pro ostatní stejně neviditelné jako já.

Možná za to mohla nulová podpora mých rodičů, kteří měli svou práci a svoje starosti. Řekla bych že, tady se stala chyba. Rodiče v tomto období mého dětství, pro mě byli jako cizí.

Veškerou starost o mě přenechali mojí sestře. Na to že byla jen o dva roky starší, dělala vše zodpovědně a dobře. Často jsem jí neposlechla a taky odmlouvala, ale ona měla vždy dostatek trpělivosti. S ní jsem se nebála být sama sebou a ráda jsem jí bavila hloupostmi, co mě zrovna napadli a ona se jim smála.

Byla ve mně silná potřeba někomu věřit. A jí jsem věřila. Mnohokrát vyzkoušená její trpělivost a taky situace kdy se chtěla věnovat vlastním zájmům a kamarádům, přitom mě za sebou musela vláčet jako kouli na noze a nestěžovat si - to vše mi tenkrát pomohlo vyklouznout ze své ulity a začít vnímat tento svět jako přívětivé místo.

Pro mě toto složité dětské období, plné otázek, na které nepřicházeli odpovědi, dopadlo dobře. Pomohlo mi vědomí že ji mám vedle sebe a ona mě má ráda takovou jaká jsem.

Vlastně mě posouvala po šachovnici života přesně tak dlouho, než jsem si uvědomila, že ne vše v životě se mi bude líbit. Jen málo přání se mi splní a vždy se najdou lidé, co mě nebudou mít rádi.

Vdala se a odstěhovala do jiného města. Vídáme se v celkem pravidelných intervalech a ona je vždy ochotná vyslechnout všechna má trápení, kterých je v mém životě už jen malinko. Stále si máme o čem povídat a pokaždé když odjede, zjistím že, je toho ještě hodně co jsme si říct nestihli. Jsem šťastná že ani běh života a situace v něm náš vztah nijak nenarušili.

Děkuji ti sestro moje, mám tě moc ráda a věř že, kdyby byla možnost vybrat si sourozence do tohoto, i dalších životů budu chtít zase jen tebe.






VČERA

20. července 2018 v 13:27 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Mám ráda ve věcech pořádek a to se týká i přípravy odjezdu na dovolenou. Protože jedeme mimo EU tak jsem si nechala udělat cestovní doklad s delší časovou rezervou. Včera byl den, kdy jsem měla naplánované pochůzky po městě a k tomu patřilo i vyzvednutí tohoto dokladu.

Vše mi vycházelo časově podle plánu tak jsem v dobré náladě vešla na úřad. Stojím u automatu, ťuknu na kolonku výdej cestovních dokladů a čekám, až mi vyjede lístek s pořadovým číslem. Jenže ono nic. Říkám si asi jsem udělala chybu, takže znova ovšem tentokrát se na displeji ukázal nápis ,,DNES POŽADOVANOU ČINOST NEVYKONÁVÁME" Říkám si mají to asi nějaké pokažené. Zvednu hlavu od automatu a vidím, že čekárna je prázdná až na starší manželský pár, který tomu nerozumí stejně jako já. Protože stojím poblíž dveří, které jsou sice zavřené, ale slyším z prostoru za nimi hlasitý hovor a smích, rozhodnu se zaklepat a poprosit o vysvětlení situace.

Po prvním zaklepání hovor sice utichl, ale nic se nedělo. Klepu tedy ještě jednou. Dveře se otevřou tak prudce, že se ještě dnes divím, jak se mi povedlo tak rychle uhnout abych neschytala pořádnou ránu. Ve dveřích stojí slečna, z hodně kyselím výrazem na tváři. Čekala jsem pozdrav nebo i omluvu za ty dveře - marně. Slečna jen štěkla, co že chceme. Přání dobrého dne už mi nešlo přes pusu a tak jsem se rovnou zeptala, zda ten automat funguje? Odpověď značně zvýšeným hlasem zněla, že ano a že cestovní i občanské průkazy se vydávají jen pondělí a středa.

Za normálních okolností by mě tato odpověď stačila, kdyby vše proběhlo v klidu, ale nechat na sebe řvát od dvacetileté Bárbíny které rodiče a škola zapomněli vštípit alespoň základ slušného chování tak to ne! Mírně jsem přidala na hlase a říkám - když teda dnes nevydáváte doklady, ráda bych věděla, co jiného důležitého tu máte na práci? Vlastně proč se ptám, vidím dvě kávy časopis a vaši kolegyni jak si dělá manikúru. Podle hodin na svačinu pozdě na oběd brzy takže podle toho soudím, že tohle je vaše dnešní náplň práce. Kde si na vás a váš přístup k lidem můžu stěžovat? Slečna mě už mírnějším hlasem řekla kde podat stížnost s tím, že tam se také neúřaduje. Řekla jsem jí, že stížnosti je stejně lepší podávat písemně. S přáním hezkého dne jsem se otočila a odešla. Dveře se za mnou zavřeli s tichým klapnutím a veselé hlasy a smích už jsem také nezaslechla.

Možná to těm dvěma ženám jako lekce stačilo a třeba ta chvilka strachu jestli stížnost pošlu, taky k něčemu bude.

Vlastně bych tím celou situaci považovala za uzavřenou. Ovšem chování té slečny se mě opravdu hodně nelíbilo. Tak se sama sebe ptám, jestli tu stížnost napsat můžu, a nebo musím?


CESTA

3. července 2018 v 10:45 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Jestli je život cesta tak vede zcela neomylně do cíle. Každý z nás cestu životem vidí jinak. Pro někoho je osudem, pro jiné zkouškou a ostatní se cítí jako na procházce růžovou zahradou.

Netuším jestli je nám délka této cesty předem daná, nebo si ji krátíme či prodlužujeme tím jak žijeme.

Co člověk to jiná povaha. Asi pro to se naše cesty liší. Některá má spoustu zatáček a křižovatek, jiná je rovná. Můžeme jít po cestě polní, plné kamenů a výmolů, nebo lehce našlapovat po hladkých dlaždicích.

Patříme k jednomu druhu a tak jsme si vzhledem podobní, ovšem naše myšlení se liší a proto se liší i naše životy.
Je možné ovlivnit to co nás na koci naší životní cesty čeká? Nebo máme už vše předem dané?

Ano od mala jsme připravováni na to, co bude až začneme chodit do školky, až budeme chodit do školy, až budeme na střední, až budeme chodit do práce, až budeme mít svatbu…. Stále si svým myšlením na to všemožné až, zkraje nevědomky to když jsme ještě děti a po čase vědomě vytváříme cíle. Tím co chceme a na co myslíme, ovlivňujeme stav naší cesty, po které šlapeme.

Nikdo z nás to nemá jednoduché. Každý zná to rozhodování se a nejistotu jaký bude výsledek našeho snažení. Na začátku všeho nového nás trápí pochybnosti o smyslu toho, čeho chceme dosáhnout. Často také chybí odvaha zkusit něco nového a neznámého.

Máme-li jasno a konečně víme co chceme, oznámíme náš cíl lidem okolo nás. Cítíme zklamaní, kolik lidí od kterých jsme čekali pochopení, nás od naší vize cíle zrazují. A posloucháme řeči o tom za jakým jsme se to vydali nesmyslem. Je to vždy taková první zkouška naší rozhodnosti a vytrvalosti.

Je-li naše odhodlání silnější než řeči lidí co ve svém životě nejsou schopni něco změnit. Pak máme za sebou první malé vítězství a do života nám vstoupí lidé noví a ti jsou naladěni na naši vlnu, naslouchají nám poradí a jdou vedle nás. Už víme že nejsme sami a ztraceni. Dosahujeme menších i větších cílů.

Jak cesta pokračuje, jsou na ní zatáčky, překážky, křižovatky. Učíme se, sbíráme zkušenosti, prožíváme situace, které píše sám život. A protože jsme stále v pohybu tak žijeme.

Ale i cesta životní nebo chceme-li osudová má svůj cíl. Tento cíl má jméno smrt. Smrt je předem daná a nedá se na ní nic změnit. Některé z nás si vezme ještě plné života a nepřipravené, zatím co jiní na ni marně čekají nemocní a v bolestech na nemocničním lůžku. Říká, se že smrt je jediná spravedlnost pro nás všechny stejná.

Ale proč některé si bere hned a jiní na ni musí dlouho čekat?

Myslím že, za to může kvalita našeho života. V hodině smrti jsme všichni nazí. Je jedno jakého postavení v životě jsme dosáhli, co vlastníme nebo jak tučné je naše konto. Tam na konci cesty uvidíme skutečnou pravdu o nás samotných.

Já přeji vám i sobě až uvidíme cíl naší cesty životem, aby ten náhled do pravdy byl plný krásných vzpomínek, pocitu klidu a smíření se s nevyhnutelným, kdy s úsměvem na tváři si řekneme měl(a) jsem krásný život a s nikým bych neměnil(a).







POSEL Z JINÉHO SVĚTA.

27. června 2018 v 21:49 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Být tebou - držím se cílů, které sis dala a pokračuji ve svém snažení tak dlouho jak mi to káže svědomí a vůle tvá.
Být tebou - nenechám se více prosit o splnění přání, které máš v sobě a stále je jen obcházíš, protože ti strach nedovolí naplno se věnovat tomu, co už víš a co umíš ze všeho nejlépe.
Být tebou - všem řeknu, kdo jsi a co umíš a jak můžeš pomoci sobě i ostatním.
Být tebou - pomohl bych ti a poradil tak jako já tobě už několik let.

JENŽE JÁ NEJSEM TY. JSEM JAKOB TVÚJ DUCHOVNÍ RÁDCE A UČITEL. NEMÚŽU TI ZE SVÉ POZICE ORGANIZOVAT ŽIVOT.
MÁŠ SVOBODNOU VŮLI JAKO VŠICHNI LIDÉ. TY SE MUSÍŠ ROZHODNOUT, ZDA MÉ RADY BUDEŠ BRÁT NA VĚDOMÍ.

JSI VELICE HODNÁ DUŠE A MNOHO O ŽIVOTĚ VÍŠ. UMÍŠ DÁT SÍLU I ENERGII TĚM CO JÍ POTŘEBUJÍ. VŽDY NEOMYLNĚ POZNÁŠ FALEŠNÉ A ZLÉ LIDI CO JSOU PŘEDURČENI K TOMU, ABY JINÝM ŠKODILI. NIKDY TĚMTO LIDEM NEDOVOLÍŠ ABY, ÚTOČILI NA TY, CO MÁŠ RÁDA.

JSI ANDĚLEM DOBRA, KTERÉ V SOBĚ NOSÍŠ A VĚČNÝ BOJOVNÍK ZA SPRAVEDLNOST NA TOMTO SVĚTĚ. MÁŠ V SOBĚ LÉČIVOU SÍLU LÁSKY. TVÁ ENERGIE JE SILNÁ A MŮŽE, POMOCI VŠEM KDO JI POTŘEBUJÍ.

JSI TU PROTO, ABY SI POMÁHALA SOBĚ I OSTATNÍM. SVŮJ OSUD DRŽÍŠ VE SVÝCH RUKOU. SNAŽÍŠ SE UDRŽET SVŮJ ŽIVOT V ROVNOVÁZE.

DÁVEJ LÁSKU A USMÍVEJ SE NA TENTO SVĚT. POMOZ TOMU, KDO TĚ OSLOVÍ.

Být tebou - tak dobře vím, kdo jsem a že není nic, co by mi mohlo ublížit, pokud si to sám nebudu přát.
Být tebou - mám jistotu ve všem, co dělám, protože vím že, víra v lásku, mě vždy povede tou cestou nejbezpečnější.
Být tebou - tak sem napíšu vše, co jsem ti sdělil. Jakob.


NEDĚLNÍ RÁNO.

17. června 2018 v 10:01 | Zlatice |  CO NA SRDCI TO NA BLOGU.
Dnes jsem se probudila do šedivého rána. Žádné sluníčko jen obloha poskládaná s načechraných beránků.

Ještě si ležím v posteli, je neděle, ale hlavou mi jdou myšlenky na to, co by bylo kdyby, slunce už za tím mrakem zůstalo. Asi první co by mě chybělo, je teplo. Později bych asi cítila únavu a mé pozitivní vnitřní naladění by šlo někam, odkud není návratu. Šlapu po cestách tohoto světa už hodně let a vlastně až dnes si uvědomuji svou závislost na slunci. Říkám si, že bych si asi měla více vážit a těšit se z každého dne se sluníčkem.

Dívám se oknem na mraky a od šedivého rána se ovíjí moje další myšlenky.

Vzduch se v zimě nedá často vůbec dýchat a z komínů některých rodinných domů se valí kouř jako z továren minulého režimu. Je smutné že, téměř v každé ulici se najde jeden občan co tím že do svého kotle naloží vše, co hoří, otráví všechny slušné lidi ve svém okolí a není na něj žádná páka. Je zvláštní že, pro své teplo je ochoten obětovat čistý vzduch za smrad, který dýchá také.

Šeď na obloze se nijak nemění a já jen pozoruju své myšlenky co, mě jdou hlavou.

Ráda a často chodím s přítelem na dlouhé procházky za město. No při jednom takovém výšlapu jsme přišli na místo, kde byli pařezy po krásných zdravých silných stromech. Bodlo mě u srce nad tou zkázou a utřela jsem slzu u oka. Ještě po příchodu domů mě to hlava nebrala. O pár dní později jsem se dozvěděla, že stromy byly pokáceny proto, že lidé co mají, blízko plot od zahrady se báli, že jim ho stromy poškodí. Ty stromy tam rostli mnohem dřív než ten plot. Myslím že, se to někomu hodilo jako záminka jak se dostat ke dřevu za levné peníze.

Je smutné že, pro vlastní obohacení a komfort jsme ochotni zničit takovou krásu. Peníze a vše co se dá za ně koupit má pro většinu z nás větší hodnotu, než krása přírody kterou nám nabízí naše planeta.

Oceány jsou zamořeny plastem, vlastně proč chodit tak daleko pastové sáčky, petky nebo kelímky se válí všude kde, oko dohlédne, jen žluté kontejnery jsou poloprázdné.

Je mě líto krásně barevného ptáčka co sezobl žvýkačku v trávě asi metr od koše a s úplně zalepeným zobáčkem uletěl nejspíš umřít někam daleko o lidí.

Myslím na to, že naše planeta má s námi tolik trpělivosti. Kdyby mě někdo takto ničil, špinil a zanesl, odpadem všeho druhu dávno bych tomu člověku nakopala zadek. Já bych si to líbit nenechala a asi nikdo z nás.

Stále si kladu otázku kdo nám dal právo vše kolem sebe ničit?

Po pravdě doufám že, se nedožiju dne, kdy tato planeta nám naplno ukáže, že to jak o ni pečujeme, se jí nelíbí. Snad nebudu u toho kdy, lidé budou stát s rukama plnýma peněz a teprve až bude, hodně zle pochopí že, se těch papírků nenají, nenapijí a dýchat je také nemohou.

Přes okno se dotkl mé tváře paprsek sluníčka a i ve mně jako by se něco rozsvítilo. Říkám si že, naše budoucnost nemusí být tak černá. Chce to jen změnu každého z nás v myšlení a pohledu na tento svět.


TVOŘENÍ MYŠLENKOU

16. června 2018 v 21:58 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Je budoucnost sbírka našich myšlenek a přání? Tvoříme si budoucnost samy, nebo je nám předem daná…

Já to vidím tak že se určitě každým okamžikem, myšlenkou nebo činem na své budoucnosti podílíme. Vše co se nám děje si tedy tak nějak tvoříme.

A nyní si spousta z vás řekne, že to teda nesedí. Znáte hodné lidi, co mají těžký život plný různých nepříjemností. Stále musí řešit nějaké potíže či problémy které se na ně valí ze všech stran. Bere vás to za srdce a říkáte si že, oni si to nezaslouží. Protože problémy si přece nikdo nepřeje.

Jenže ono je to o tom že, lidi bereme podle toho, jak je vidíme tedy podle toho, jak oni chtějí být viděni.
Číst myšlenky druhému asi nikdo neumí a to co je na povrchu to hezké pro oko, nemusí být uvnitř. Je hromada lidských povah a nikdo neví na co který člověk myslí před tím než večer usne. Každá myšlenka či slovo je dílem ve skládance naší budoucnosti. To nač myslíme si do života, přitahujeme.

Někdo si řekne je to blbost, že vy si přejete vyhrát ve sportce a ono nic. V tomto případě je třeba si ujasnit svůj vztah k penězům. Pokud je berete jako nutné zlo a nemáte, je rádi pak se budou vždy kutálet směrem od vás a žádného bohatství se v životě nedočkáte.

Je zvláštní jak málo energie dáváme do toho co, doopravdy chceme. Do toho o čem sníme a chceme, aby se to splnilo. Často chodíme okolo svých přání po špičkách, jako by mohli zmizet. Držíme, si je a hýčkáme ale, dále je nerozvíjíme.

Ovšem když nás něco nebo někdo naštve, to jsou naše myšlenky o hodně silnější. To si ani neuvědomíme, jaká smršť myšlenek se nám prožene hlavou. Také slova nabyté energií vzteku nekontrolujeme. A tím si také přidáme další díl do skládanky jménem zítra, pozítří za týden, měsíc někdy rok i více let ale vše špatné co jsme v jednom okamžiku stvořili, se vrátí, zase zpátky k nám. Pak nás nepříjemnost, kterou jsme stvořili v minulosti a už i zapomněli, zastihne nepřipravené. Hodí nás to do pocitu smutku a klademe si otázky proč se to děje zrovna nám.

Bylo by dobré se zamyslet nad svým pohledem na svět a lidi v něm. Nepomlouvat, nesoudit, neodsuzovat. Hledět si svého a nechat ostatní žít jak chtějí. Vždyť stačí přestat se užírat závistí a vážit si toho co máme, čeho jsme dosáhli a těšit se ze sebe samých když se nám něco povede.

Myslím si, že každý si svou přítomností tvoří budoucnost. A ruku na srdce to jestli bude taková, jakou si přejeme, nebo ne to opravdu záleží jen a jen na nás.


PRINC NA BÍLÉM KONI?

3. května 2018 v 12:32 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Bylo to jen pár měsíců po té, co poslední zvonění ukončilo má školní léta. A hned nástup do mého prvního zaměstnání. Pracovní doba byla jen na denních směnách a já najednou nevěděla co s volným časem doma odpoledne. To ale netrvalo dlouho. Čtení, bylo to, co mě vždy bavilo. A protože, knihy byli, tenkrát drahé přihlásila, jsem se do knihovny u nás ve městě.

Byl pátek a já zavřela přečtenou knihu, víkend před sebou a nemám,žádné čtení. Chytla jsem knihy nachystané na vrácení a utíkala do knihovny na poslední chvíli, než ji zavřou.

Ke dveřím knihovny dobíhám, pět minut před koncem pracovní doby, beru za kliku, ale ona tam už není, dveře se otevřeli, ovšem já čekala, odpor dveří a tak síla vložená do tohoto pohybu mě žene dovnitř. Padám a knihy co nesu, v náručí se rozletí okolo mě s hlasitým pleskáním. Připravuju se na tvrdý náraz, ale ležím na něčem měkkém a teplém.

Z myšlenkou na pořádný trapas pomalu zvedám hlavu a cítím, jak rudnu. Za okamžik hledím do oříškově hnědých očí a obličeje mého vysněného prince. Na tváři má úsměv od ucha k uchu a ke mně jen prohodí ,, hop" snažím se posbírat zbytek své důstojnosti a zvedám se. Nohu mám ale zaklíněnou pod jeho tak na něj spadnu ještě jednou. To už se směje nahlas a já s ním.

Knihu si žádnou nenesu, mám rande se svým princem. Jmenuje se Michal. V duchu si opakuji jeho jméno a stále nějak nemůžu uvěřit že, jdu na rande s klukem, kterého jsem vídala jen ve svých snech. Přemýšlím o tom co, si vezmu na sebe protože, se mu chci líbit tak jako on se líbí mě.

Nakonec si oblíkám to v čem, se cítím dobře a pohodlně. Jdu na místo naší schůzky a už z dálky vidím, že na mě čeká. A vidím ještě něco čeho, jsem si v knihovně nevšimla. Jeho oblečení bylo hezké ale taky drahé. To ale nebylo první překvapení protože, mě zavedl ke svému autu co, dostal k narozeninám. V autech jsem se moc nevyznala, ale tuším že, to bylo BMW.

Bydlel ve městě, které je od nás vzdálené cca hodinu jízdy autem. Proto jsme se vídali jen o víkendech. Jezdil za mnou a vždy měl plán co, budeme dělat a kam, se podíváme. Vlastně rozhodoval o všem. Ne vždy se mě to líbilo. Ale on uměl tak krásně vysvětlit, proč je důležité aby, o všem rozhodoval sám.

Když jsme spolu byli dva měsíce, přijel a byl nějak vážný, nesmál se, nemluvil. Jako by vnitřně s něčím bojoval. Nakonec mi řekl, že chce, abych jela s ním na nějakou rodinou oslavu. A že pro mě přijede domů, protože má pro mě dárek. Já se těšila a na svém vzhledu si dala opravdu záležet. Oblekla jsem si své nejlepší šaty a k nim nedávno koupené lodičky. Takto oblečenou mě ještě neviděl a já se mu chtěla moc líbit. Ale on si ani nevšiml, co mám na sobě. Vlastně mám pocit že se na mě ani nepodíval. Z auta vytáhl velkou krabici a řekl mi že, si mám vzít na sebe to co je v ní. Ještě dnes si vybavuju ten pocit, jako když do mě bodne nožem. To bolelo a hodně. V krabici bylo vše. Šaty lodičky i spodní prádlo. Vše luxusní značkové drahé. Já tu krabici zavřela. Najednou jsem věděla, že pokud si ty šaty obléknu tak budu v pasti. Zavře mě do zlaté klece a bude rozhodovat o všem i o mě. Nedovolí mi být sama sebou. Já přece takto žít nechci. Co chci je muž, co mě bude mít rád, takovou jaká jsem. Nevím kde, se ve mně vzala ta odvaha. Já šla za ním ven a krabici mu vrátila. Ty krásné hnědé oči byly najednou zlé.

Řekl mi že, u něj doma ženy poslouchají a jejich hlavní zájem je aby, měl jejich muž zajištěno veškeré pohodlí. Ženy v jejich rodině nechodí do práce ale, starají se o sebe a domácnost tak aby když přijde, muž večer domů měl klid. Mluvil ještě dlouho, ale já už ho neposlouchala. Řekla jsem mu, aby odjel že, už ho nechci vidět, a že se s ním rozcházím. Mluvil ještě něco o tom že, u nich žena nemá právo rozhodovat o vztahu to že, dělá vždy jen muž. No já zašla do domu, zavřela dveře a nechala ho tam stát.

Ano potkala jsem svého prince. Kdybych s ním zůstala, žila bych si na vysoké noze podle článků v novinách o něm a jeho rodičích. Jenže hrát oddanou ženušku, která vzhlíží ke svému muži a slepě papouškuje vše co, on řekne… tak na to nemám povahu...

Zvláštní je že já se ho vlastně nezeptala, proč tenkrát byl v našem malém městě a co chtěl či dělal v Obecní knihovně?




OTÁZKY A ODPOVĚDI.

25. dubna 2018 v 4:32 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

To jsem si nedávno užívala svou chvilku sluníčka na jednom z menších náměstí. Na polední hodinu zde bylo poměrně dost lidí a mě zaujala žena, která šla procházkovým krokem v tom všude přítomném spěchu. Zastavovala se u výkladních skříní obchodů a jak, se blížila, v její tváři byl, zájem jako by chtěla aby, jejím očím nic neuniklo. Ano bylo na ní, ještě něco jiného ručička na váze jí určitě ukazovala něco víc přes sto kilo. A k tomu jak to bývá i špatně padnoucí oblečení. Nějak nešlo se na ni nedívat. Ovšem stále civět jejím směrem, ani mě by se to nelíbilo, kdyby mě takto někdo pozoroval. Tak jsem si začala všímat toho co se děje v její blízkosti. A najednou mě bylo smutno. Smutno z lidí a jejich reakcí na její vzhled. Hlavně reakce žen ve věku 40+ byly hodně výmluvné. V jejich tvářích jsem četla odpor a znechucení. Když procházeli kolem ní. Tyto ženy byly hezké jak postavou tak, oblečením. Pak tu byla ještě parta mladých lidí. Ti se bavili mezi sebou dost hlasitě. Když žena okolo nich procházela tak ztichli a pak se všichni dali do hlasitého smíchu. Zaslechla jsem poznámky o strašidle za bílého dne a ještě pár slov, které zde nechci psát.

Mezi mnou a ženou byla kašna, kterou ona si fotila. A pak ji vidím, jak oslovila pár lidí, jenže každý jen zavrtěl hlavou a šel dál. Možná měli na spěch. Netroufám si hodnotit. No žena se bezradně dívala kolem sebe ale, jejím směrem nikdo nešel. Opustila jsem svou vyhřátou lavičku a šla k ní. Ano také mě oslovila, chtěla abych, jí vyfotila u kašny. A já fotila. Od party mladých lidí se ozvalo znova pár nemístných poznámek na její vzhled a někteří lidé mě míjeli s očima navrch hlavy. Vrátila jsem ženě mobil a chtěla jít zpět do práce. Ona mě však lehce chytla za ruku a poděkovala mi za to že, jsem jí udělala den hezčí.

A já si kladu otázku. Kdo nám dal právo soudit a odsuzovat lidi podle toho jak vypadají? Kdo určil že, krásní jsou jen štíhlí lidé? Vždyť často anorektické modelky jsou jen průměrně hezké po té, co se odlíčí. Neexistuje patent na krásu. Nebo ano? Pak bych ale chtěla znát jeho podmínky.

Ptám se sama sebe, co ještě všechno musím vidět a pochopit na tomto světě který se měří jakýmsi pokrouceným vzorcem lidských hodnot. Bezohlednost je všude přítomná. Láska a dobré srdce tu chodí s almužnou.

Když jsem tu ženu fotila, projížděl autem, můj kolega z práce, který tam nedaleko bydlí. On tu ženu zná. Řekl mě že, je, to velice hodná paní, která měla do nedávna postavu jako proutek. Je ale, vážně nemocná její tělo zadržuje vodu a lékaři neví proč. Vše si fotí pro to, aby až nebude moct chodit si mohla na fotkách prohlížet všechna místa, které měla ráda.

Ano často o životě toho druhého nevíme vůbec nic. Ovšem nebrání nám to v tom, být zlí.


KDYŽ ZAVŘU OČI.

19. dubna 2018 v 2:35 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Čekala mě operace páteře. Tato operace byla plánovaná a měla trvat šest hodin. Datum jsem si poznačila v kalendáři, asi proto, že si tam píši vše. Prostě nejde zapomenout na datum a čas kdy mě vezmou na sál kde, sice vše zaspím, ale po probuzení se ukáže, jaký bude můj další život. Já se na ten den těšila. Ne jen na to že se konečně zbavím bolesti. Já měla jedno velké přání a prosila jsem v duchu za to aby se mě splnilo.

Věřím v to že, smrtí život nekončí. Jakási část z nás, vědomí nebo duše žije dál. Do hmotného těla se narodí jen pro to, aby splnila úkoly a po smrti se mohla stát součástí celku. Přesto čas od času červík pochybností o životě po smrti se objeví a kousne. Možná už tušíte jaké, bylo mé přání. Prosila jsem abych, se směla podívat ve spánku pod narkózou tam kam, duše lidí odchází po smrti.

Když mě vezou na sál, mám v sobě klid. Ve výtahu ošetřovatel vede řeč o tom, ať se nebojím, že takové operace jsou už běžné. Rozumím je to jeho práce dávat lidem klid. Ale já žádný strach necítím. Vjíždíme, do sálu dívám, se kolem sebe. Je tam hodně lidí, lékaři a sestry. Každý zná své místo. Pracují jako dobře namazaný stroj. Všichni mají na sobě oblečení ve světle fialové. Stěny sálu mají stejnou barvu jen o odstín tmavší. Fialová barva je moje, oblíbená usmívám se a říkám si, že se mě tu bude krásně spát.

Nádech výdech a oči se mi samy zavřou. Vidím tmu, jsem sama a všude je ticho. Nevidím ani sebe sama a nevím, jak vypadám, jen mě nic nebolí, a je mě lehko. Asi nic nevážím. Podívám se nad sebe a je tam jen malá bílá tečka. Jdu nebo spíš letím za ní a ona tečka se zvětšuje, jak se k ní blížím. Po chvilce se ocitám v bílém světle. Nejde popsat tak oslnivě bílou záři. Není nic, k čemu by se to dalo přirovnat. Procházím tím světlem a stále jsem sama. Bílé světlo postupně mizí a to co vidím je ještě krásnější. Je to jako, bych byla u moře na osamělé pláži. Ale není to jako na zemi. Tady jsou barvy jiné. Voda je modrá čistá a na povrchu má stříbrný lesk. Písek je jako posetý zlatým prachem. A vzduch ten je vidět jsou v něm bublinky se zlatou tečkou uvnitř. Vnímám že, to na co se dívám je zároveň součást mě samotné. Vše na co se podívám mě má rádo. Cítím okolo sebe lásku moře lásky všechno, co vidím, je láska která mě objímá a vítá. Pak uslyším hlas, ten hlas mi něco říká. Jen krátkou chvíli ke mně mluví. A najednou jsem zase v bílém světle. Letím do tmy a světlo se vzdaluje až, zhasne. Je tma a já slyším své jméno. Otvírám oči a vidím sestru, jak se na mě usmívá.

Mé přání se splnilo. Bylo mě dovoleno krátce nahlédnout tam kam, duše po smrti odchází. Co mě mrzí je že, si nepamatuji co, mi říkal ten hlas. Vím že, jsem tam nemohla zůstat protože, tu mám cosi nedodělaného. Smrti se nebojím, protože vím, co přijde až, naposledy tady na zemi zavřu oči.

Kdo chce vědět proč, jsem musela na operaci vše je ve článku http://zivotvobrazech.blog.cz/1801/20-nadeje


TROCHA ROZUMOVÁNÍ A KAPKA CITU.

10. dubna 2018 v 4:24 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.
Často jsem jako děcko a taky v pubertě slyšela od táty větu, co bych já za to dal, kdyby ta holka konečně dostala rozum. Zvláštní je že když se tak zamyslím, ještě dnes vidím spoustu věcí, co podnikali mí rodiče jako nerozumné. Už jejich svatba, vždyť tak rozdílní lidé jako oni dva museli vědět, že to nemůže vyjít. Teda na pár let ano. Na celý život určitě ne.

Jeden z chlapců co jsem s ním zrovna chodila, mi často říkal, že se mu na mě nejvíc líbí že, se chovám tak krásně nerozumně. No stačilo, abych se jednou zachovala jinak a bylo po lásce.

Dcera donesla poznámku ze školy a v ní stálo, ať podniknu zásadní kroky k vyřešení problému a přivedu svoji dceru k rozumu. Už si nevzpomínám, čeho se týkala ta poznámka. Ale do diáře jsem si tenkrát napsala svou odpověď. Paní učitelko, své dceři jsem domluvila. Ale váš další požadavek splnit nemohu protože, sama nevím jak, dítě které se ve 14 letech nepovažuje za dítě, přivést k rozumu. Věřím že, máte v tomto směru bohaté zkušenosti a určitě mi dobře poradíte. No odpovědi jsem se od paní učitelky nedočkala.

Asi tedy neexistuje patent na rozum. A co je pro, jednoho nerozumné pro druhého je úplně normální.

A citu? Toho ve mně bylo vždycky hodně. No nevyrůstala jsem v rodině kde, by se mluvilo o tom že, se máme rádi. A nějaké pohlazení nebo pochvala tak to u nás nebylo.

Možná proto cit, který ve mně byl, si našel směr ke zvířatům. Kočka co jsme měli, mě neměla ráda. A já si tak přála, aby za mnou chodila tak jako za sestrou. Jako děcko pro mě ještě byla neznámá informace že, kočka si sama vybírá koho, přijme a koho ne. No já s toho byla smutná a cítila se odstrčená.

Našla jsem si náhradu jinde a začala chodit za město do ohrad ke koním. Tam se sice nesmělo a ze začátku mě i hlídači odháněli. Já se ale nedala a chodila tam dál. Asi pro to že jsem jim často donesla mrkev, jablko, nebo chleba tak už na mě čekali a vítali mě. Kůň je dobrý přítel a poznáte že, vás má rád. Jenou tam byl hlídač co, mě neznal a já ho neposlechla, když volal, abych odešla. No rozběhl se proti mně ale kůň co tam byl semnou ho ke mně nepustil. Ano měla jsem tenkrát velké kamarády, co se nechali hladit a měli mě rádi. Tato koňská láska jaksi zaplácla díru osamělosti v mém dětství.

Když se naše rodina přestěhovala, do jiného města nějaký čas mi bylo smutno po mých velkých kamarádech ale i já už byla starší a můj cit sice z části zůstal u zvířat ovšem, většina nabrala směr spět k lidem.

Ano co člověk to jiná dávka emocí. Stále je co se učit, jak toho druhého pochopit. Jak poznat co je pravda a co lež. A zamyšlení nad tím proč cit o kterém jsme si mysleli že, tu bude stále, najednou někam zmizí. Na tohle téma mám stále hodně otázek a málo odpovědí.

Ovšem na cit nebo lásku, která mě tenkrát byla od koní dána, nikdy nezapomenu, možná proto že, přišla přesně v tom čase mého dětství kdy, jsem jí nejvíc potřebovala.


HRA NA JISTOTU

5. dubna 2018 v 3:26 | Zlatice |  TÉMA TÝDNE.

Nejsem zrovna člověk, co by šel s davem a co si myslí stádo ovcí mě pramálo zajímá. Tak nějak si vždy šlapu svou vlastní cestu. Když mě něco zajímalo, šla jsem za tím, často, hodně vytrvalá a došla do cíle. Tak ani nevím kdy, moje víra v sebe samu začala kulhat že, i já podlehla na deset let takzvané hře na jistotu.

Ženě samoživitelce s jedním dítětem po mateřské dovolené se práce nehledá lehko. Nejsem vybíravá, potřebuji práci a vlastně mi bylo jedno co, budu dělat. Pohovor střídal pohovor a všude stejný výsledek, nezájem.

A tak jednoho dne vejdu do továrny.

Já neměla tušení co, se tam dělá ani o jakou pozici žádám. Ten inzerát byl dlouhý a čtení nezáživné. Jaké bylo mé překvapení že, jsem byla přijata a ještě i s upravenou pracovní dobou tak abych mohla dceru vodit do školky. Řekla bych že, to byl můj první krok do neznáma, protože o své nové práci nevím vůbec nic. Po našem se to taky dá říct že, to byla haluz jak hrom.

Tříměsíční zkušební doba uběhla rychle a já věděla že, to co dělám, mě baví, ale chtěla jsem víc. Po půl roce se mě povedlo udělat test na pozici pro mě v nejvyšším platebním tarifu. Byla to zodpovědná práce a k ní díl stresu navíc. Teprve potom se rozhlížím a zajímám o to s kým, pracuji. No pro mě štěstí, vcelku dobré ženy přibližně stejného věku, sice různých povah ale se společným cílem udržet si tuto práci nejlíp až do důchodu. Pro mě úsměvné takto já neuvažovala. Po třech letech podepsaná smlouva na neurčito. Mám radost konečně jistota. Pozastavila jsem se nad tím, to nebývalo slovo v mém slovníku. A tu nová zpráva bude se propouštět a já ustrašeně koukám jako ostatní a přeji si, aby mě to minulo. A minulo mě to ještě mockrát. Spolkl mě systém fabriky, která hraje s lidmi hru cukr a bič. Možná bych tam byla ještě dnes kdyby, mé tělo nezačalo bolet z nepřirozených poloh a stresu. Ano stres a strach tam byl a možná ještě je denním chlebem. Já onemocněla a trvalo dva roky než, jsem byla zase schopna práce. Jenže už jsem byla jiná. Za ty dva roky proběhl ve mně návrat k mému starému já. Ono to už nešlo zapadnout mezi ty lidi co, se myšlením nikam neposunuli. Stále se sebou nechávali šikovně manipulovat. Jeden rok mi stačil abych, věděla že, tohle už nechci. Najednou mi jistota smlouvy na neurčito přišla jako velice málo a vlastě jiný důvod tam zůstat nebyl.

Můj druhý krok do neznáma.

Je mě už hodně přes čtyřicet a znovu začínám, takové já měla myšlenky. No strach ale nepřišel. Prošla jsem třemi různými pracemi. Všude to bylo stejné u pohovoru mazání medu kolem puse a pak skutek utek. Hlavou mi šlo že, se snad domluvili nebo je to tak moderní. Přišla i myšlenka jestli nebylo lepší zůstat v té jistotě. Určitě ne.

I hledání práce člověka unaví a tak se stalo že, znovu jdu na pohovor a o práci které se to týká nevím nic. Práci dostanu. A v hlavě mám myšlenky že, bych tu ráda zůstala až do důchodu. Sice se usmívám ale, vím že, semínko hry na jistotu bylo zaseto. Nedovolím mu růst ale některých starých vzorů se asi jen tak nezbavíme.


Kam dál